II. ÚS 576/01

18. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Ing. F. H., zastoupeného Mgr. J. H., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2001, sp. zn. 9 To 280/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. března 2001, sp. zn. 1 T 7/2000, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a vedlejších účastníků: 1) Obvodního soudu pro Prahu 9, 2) P. "v likvidaci", zastoupené JUDr. S. P., správcem konkursní podstaty, právně zastoupené JUDr. J. H., advokátem, a 3) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :


Ve včas podané ústavní stížnosti, doplněné podáním stěžovatele, doručeném Ústavnímu soudu dne 30.1.2003, napadá stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14.8.2001, sp. zn. 9 To 280/2001, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21.3.2001, sp. zn. 1 T 7/2000, když současně požaduje i odklad vykonatelnosti těchto napadených rozhodnutí.

Označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel (dříve obžalovaný) uznán vinným trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku, podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, ve znění zákona č. 152/1995 Sb. (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, když výkon trestu mu byl odložen na zkušební dobu tří let. Dále byl stěžovateli citovaným rozsudkem uložen trest zákazu činnosti (podle § 49 odst. 1 trestního zákona), spočívající v zákazu výkonu zaměstnání spojeného s odpovědností opatrovat nebo spravovat cizí majetek na dobu pěti let a rovněž mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené P. "v likvidaci" škodu ve výši 3,600.000,-Kč.

Stěžovatel je přesvědčen, že řízení i rozhodování soudů obou stupňů je zatíženo takovými vadami, které ve svém důsledku zakládají porušení práva, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 90 Ústavy ČR.

Vytýkaná pochybení obou obecných soudů je podle názoru stěžovatele možno shrnout následovně:

Obě ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou v zásadním nesouladu se skutkovými zjištěními, trestnost činu je shledávána ve skutku, který je jednáním dovoleným, když rozhodování obou obecných soudů jsou navíc ovlivněna důkazem, který v pravomocně skončeném trestním řízení nebyl vůbec proveden. Tento nedostatek v dokazování však pro stěžovatele znamenal, že na něj bylo oběma soudy nahlíženo jako na vinného. Napadená rozhodnutí jsou podle mínění stěžovatele nelogická a s ohledem na chybnou aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav i nepřezkoumatelná.

Různými citacemi z obou ústavní stížností napadených rozsudků stěžovatel dokládá, že soudy při svém rozhodování nevycházely důsledně pouze z důkazů, které byly v rámci trestního řízení provedeny, ale jejich rozhodování je ovlivněno i "určitými poznatky, získanými mimo toto řízení", jež ovšem z důvodu dodržení pravidel řádného a spravedlivého procesu neměly být jako důkazy vůbec pojímány.

Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21.3.2001, sp. zn. 1 T 7/2000, se zjišťuje, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2, písm. b) trestního zákona, ve znění zákona č. 152/1995 Sb., a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků na zkušební dobu tří let, dále trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, spojeného s odpovědností opatrovat a spravovat cizí majetek na dobu pěti let a povinnost nahradit poškozené P. "v likvidaci" škodu ve výši 3, 600.000,-Kč.

Podle zjištění soudu prvního stupně se stěžovatel shora uvedeného trestného jednání dopustil tím, že dne 3.4.1996 v Praze 9 jako ředitel P., uzavřel se spol. L., a.s., na základě její nabídky ze dne 26.3.1996, která došla předmětné pojišťovně až dne 26.5.1996, smlouvu o koupi cenných papírů - 45 ks akcií emitenta S., a.s. v údajné hodnotě 3,600.000,-Kč, když výnosová hodnota těchto akcií dle znaleckého posudku byla a je nulová, a stěžovatel věděl, že předmětné akcie jsou spekulativní a veřejně neobchodovatelné. Částku, kterou za ně stěžovatel zaplatil z prostředků pojišťovny z jejího provozního účtu, kam byla převedena z účtu zdravotního pojištění, byla čerpána z tohoto účtu v rozporu s ustanovením § 18 odst. 1 zákona č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění zákona č. 60/1995 Sb. (dále jen zákon č. 280/1992 Sb."), v návaznosti na ustanovení § 4 odst. 4 (správně odst. 3) vyhl. ministerstva financí č. 268/1993 Sb., kterou se stanoví způsob tvorby a použití fondů resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťoven, z nichž vyplývá povinnost vytvořit rezervní fond. Jak zjistil soud prvního stupně, pouze z finančních prostředků tohoto fondu by bylo možno provést nákup, avšak pouze veřejně obchodovatelných akcií, když k této transakci by bylo možno použít nejvýše 30% (nikoli 58,8%) finančních prostředků tohoto fondu.

Stěžovatel na základě Statutu zaměstnanecké zdravotní pojišťovny, jako její výkonný a statutární zástupce, byl povinen (dle §9 odst. 1 Statutu) řídit tuto pojišťovnu a rozhodovat o jejích záležitostech v souladu s obecně platnými právními předpisy, rozhodnutími správní rady a Organizačního řádu zaměstnanecké zdravotní pojišťovny. Tyto povinnosti statutárního orgánu stěžovatel převzal i na základě článku 1 bodu 1 Manažerské smlouvy ze dne 16.5.1995.

Neplněním svých povinností a porušením výše uvedených předpisů stěžovatel způsobil předmětné pojišťovně škodu ve výši 3,600.000,-Kč, když označeným jednáním stěžovatel spáchal trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2, písm. b) trestního zákona.

V odůvodnění shora citovaného rozsudku se uvádí, že ve věci bylo již rozhodováno, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15.5.2000, sp. zn. 1T 7/2000, k odvolání stran trestního řízení (obžalovaného, poškozené pojišťovny a obvodního státního zástupce), odvolací soud usnesením ze dne 5.10.2000, sp. zn. 9 To 462/2000 napadený rozsudek nalézacího soudu, podle ust. § 258 odst. 1, písm. b), písm. c) trestního řádu, v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Soud I. stupně, který byl vázán právními názory Městského soudu v Praze, doplnil dokazování v souladu s pokyny odvolacího soudu zejména výslechem svědků (členů správní rady) a znaleckým posudkem k ocenění akcií společnosti S., a.s.

Jak dále uvádí soud I. stupně, stěžovatel je usvědčován výpověďmi likvidátorky předmětné pojišťovny Mgr. J. O., zaměstnanci pojišťovny: Ing. A. K., JUDr. J. V., prokuristou pojišťovny a Ing. M. M., zástupcem spol. L.,a.s., dále listinnými důkazy, zejména zprávou auditora o ověření roční účetní závěrky za rok 1996, organizačními předpisy předmětné zdravotní pojišťovny, jakož i shora uvedenými obecně platnými právními předpisy a protokolem o výsledku kontroly činnosti P., včetně celkového auditu.

Znalecký posudek, vyžádaný soudem I. stupně rovněž na základě dostupných informací z oblasti cenového vývoje na trhu akcií uváděl i dva možné pohledy na postup stěžovatele v předmětné transakci:

V prvém případě bylo z ekonomického hlediska možné zohlednit ve prospěch stěžovatele skutečnost, že ten se v podstatě stal obětí podvodu, když o nákupu předmětných akcií rozhodl na základě nepravdivých informací, které vznikly na základě protiprávního jednání některých akcionářů spol. S., a.s., neboť stejným způsobem jako stěžovatel postupovaly i jiné společnosti, nakupující ve větším objemu akcie předmětné společnosti.

Ve druhém případě bylo nutné zvážit, že stěžovatel, jako vysokoškolsky vzdělaný ekonom, nadto působící ve vysoké řídící funkci, by měl v případě nákupu veřejně neobchodovatelných akcií postupovat s větší profesionalitou a obezřetností, což se v daném případě nestalo. Z pohledu ryze ekonomického si takový nákup akcií v hodnotě 3,600.000,-Kč s ohledem na svoji ekonomickou situaci zdravotní spořitelna nemohla dovolit, a navíc takové odčerpání hotovosti evidentně neodpovídalo jejímu předmětu činnosti, tak je zapsán v obchodním rejstříku.

Nalézací soud dospěl při hodnocení výsledků dokazování a s přihlédnutím ke shora uvedeným interním předpisům a obecně závazným právním předpisům k závěru, že v průběhu trestního řízení bylo bezpečně prokázáno, že stěžovatel naplnil skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ust. § 255 odst. 1, odst. 2, písm. b) trestního zákona, neboť způsobil škodu velkého rozsahu tím, že porušil podle zákona, vyhlášky i smlouvy jemu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, když bez projednání příslušného orgánu zdravotní pojišťovny a bez dodržení limitu stanoveného citovanými obecně závaznými právními předpisy, a navíc v době, kdy se označená zdravotní pojišťovna ocitla ve značné pasivní platební bilanci, stěžovatel nakoupil spekulativní a veřejně neobchodovatelné akcie, aniž si k nim opatřil potřebné informace.

Při stanovení výše a druhu trestu přihlédl soud jak k okolnostem zvyšujícím nebezpečnost jednání stěžovatele, tak ke způsobu spáchání trestné činnosti, k její typové nebezpečnosti a výši škody, která na majetku P. "v likvidaci", vznikla. Dále přihlédl i k okolnostem svědčím ve prospěch stěžovatele, jako je jeho dosavadní dobrá pověst a zachovalost a k celkové hodnotě majetku příslušné zdravotní pojišťovny, i k celkové atmosféře a způsobům podnikání v době, kdy se stěžovatel trestné činnosti dopustil.

K odvolání stěžovatele rozhodl ve věci Městský soud v Praze tak, že podle ust. § 256 trestního řádu odvolání zamítl.

V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně provedl v souladu s trestním řádem všechny potřebné důkazy a k námitkám obsaženým v odvolání stěžovatele uvedl, že podle zákona č. 280/1992 Sb. mohla předmětná pojišťovna vytvářet a spravovat pouze základní a rezervní fond. Rezervní fond však touto pojišťovnou vytvořen nebyl, takže pokud stěžovatel použil předmětných prostředků k nákupu veřejně neobchodovatelných akcií a navíc v takovém rozsahu, že to převýšilo stanovená procenta finančních prostředků, která z rezervního fondu k nákupu akcií lze použít, jednal stěžovatel, podle názoru odvolacího soudu, jednoznačně v rozporu s ust. § 4 odst. 3 vyhl. min. financí č. 268/1993 Sb a § 2 odst. 3 vyhlášky ministerstva financí č. 269/1993 Sb. Tento nesprávný a nezákonný postup stěžovatele byl ostatně předmětem i různých kontrolních zjištění.

Odvolací soud zdůraznil, že soud I. stupně v řízení postupoval podle ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu a nelze mu mimo drobných formálních pochybení nic vytknout. Skutková zjištění učiněná souden prvního stupně jsou, podle názoru městského soudu, zcela správná a je možno na ně v tomto smyslu plně odkázat.

Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku spáchal stěžovatel tím způsobem, že porušil podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Trestní řízení neprokázalo, že by stěžovatel ve funkci ředitele pojišťovny svým jednáním sebe nebo někoho jiného obohatil či získal jinou výhodu (i když takové podezření zde existuje), když k naplnění skutkové podstaty shora označeného trestného činu se tento následek nevyžaduje. Stěžovatel porušil své povinnosti tím, uvádí dále odvolací soud, že ačkoli byl členem statutárního orgánu právnické osoby, předmětnou transakci uzavřel sám, aniž byl k tomuto nákupu pověřen nebo měl předchozí souhlas správní rady. Takovýto postup odporuje zákonu č. 280/1992 Sb. Ze skutkových zjištění vyplývá, že stěžovatel se dopustil jednání, které se právem jeví jako neuvážené a riskantní nad obvyklou míru podnikatelského rizika, navíc porušující obecně závazné a organizační předpisy a manažerskou smlouvu, když všemi těmito předpisy byl ve svém pracovním poměru vázán. Obchod, uzavřený stěžovatelem, byl učiněn bez zjevného profesionálního přístupu, který se s ohledem na ekonomické vzdělání stěžovatele dal předpokládat, a navíc v době, kdy špatná ekonomická situace pojišťovny realizaci obdobných rizikových obchodů vylučovala.

Závěrem shrnul odvolací soud, že ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že stěžovatel se dopustil jednání, které se právem jeví jako neuvážené a riskantní nad obvyklou míru podnikatelského rizika, porušujícího obecně závazné právní předpisy, organizační předpisy a manažerskou smlouvu, kterými byl ve svém pracovním poměru vázán. Stěžovatel při nedovoleném nakládáním s majetkem pojišťovny uzavřel natolik nevýhodný obchod na úkor opatrovaného a spravovaného majetku, že tím předmětné pojišťovně způsobil škodu ve výši 3,600.000,-Kč.

Z hlediska subjektivní stránky trestného činu, je v předmětné trestní věci zřejmé úmyslné zavinění stěžovatele, které se vztahuje i na porušení povinnosti správy a opatrování cizího majetku. Úmyslné zavinění spatřuje odvolací soud v jednoznačném porušením předpisů, upravujících hospodaření s cizím majetkem.

K otázce právní kvalifikace trestného činu poukázal městský soud na skutečnost, že v době spáchání trestného činu stěžovatelem nebyla ještě účinná novela, která by znamenala zpřísnění jeho postihu, z tohoto důvodu byla užita právní kvalifikace podle zákona č. 152/1995 Sb.

Rovněž při uložení trestu zákazu činnosti ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 trestního zákona, uvádí dále městský soud, soud I. stupně nepochybil, když zdůraznil, že se předmětné trestné činnosti stěžovatel dopustil v souvislosti se svojí funkcí ředitele zdravotní pojišťovny.

K ústavní stížnosti si vyžádal Ústavní soud vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení.

Účastník řízení - Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.

Obvodní soud pro Prahu 9, jako vedlejší účastník ad 1) k předmětné ústavní stížnosti uvedl, že zásadně nesouhlasí s námitkami stěžovatele, obsaženými v ústavní stížností, které shledává jako nepravdivé a svou formou hraničící s arogancí. Obvodní soud pro Prahu 9 je přesvědčen, že v pravomocně skončeném trestním řízení se striktně držel zásad trestního řízení, když veškerá skutková zjištění vycházela výhradně z řádně provedeného důkazního řízení, aniž oba soudy své rozhodování ovlivnily nějakými poznatky, získanými vně trestního řízení. Dále tento vedlejší účastník odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Druhý vedlejší účastník, poškozená P., "v likvidaci" k námitkám stěžovatele obsaženým v ústavní stížnosti uvedla, že tvrzení stěžovatele považuje za zcela účelová, směřující pouze k tomu, aby se stěžovatel vyhnul uložené povinnosti nahradit škodu, kterou svým zaviněným jednáním způsobil druhému vedlejšímu účastníku. Stěžovatel se svým jednáním ve funkci ředitele přičinil o to, že se druhý vedlejší účastník dostal následně do úpadku a byl na něj prohlášen konkurs.

Třetí vedlejší účastník, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 pouze sdělil, že podle § 32 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") nevyužívá svého práva vyjádřit se k návrhu.

Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal připojení trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 1 T 7/2000, ze kterého bylo zjištěno, že stěžovatel uzavřel dne 3.4.1996 jako ředitel P., se společností L. a.s., na základě její nabídky ze dne 26.3.1996, která došla pojišťovně až dne 26.5.1996, smlouvu o koupi cenných papírů - 45 kusů akcií emitenta S., a.s., v údajné hodnotě 3,600.000,-Kč, a to přesto, že znalecký posudek na předmětné cenné papíry došel až dne 22.5.1996. Výnosová hodnota těchto akcií byla a je podle znaleckého posudku nulová. Uvedenou transakci stěžovatel uzavřel přesto, že věděl, že akcie jsou spekulativní a veřejně neobchodovatelné. Částka, kterou za akcie zaplatil, byla vyplacena z provozního účtu P. s ustanovením §18 odst. 1 zákona č. 280/1992 Sb., ve znění zákona č. 60/1995 Sb. a dále s ustanovením § 4 odst. 3 návazné vyhlášky ministerstva financí č. 268/1993 Sb., kterou se stanoví způsob tvorby a použití fondů resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťoven. Z těchto předpisů vyplývá pro podnikovou zdravotní pojišťovnu povinnost vytvořit rezervní fond, když pouze z finančních prostředků tohoto fondu by bylo možné provést nákup, ovšem pouze veřejně obchodovatelných akcií (případně tam označených cenných papírů a pokladničních poukázek), když celková výše finančních prostředků použitých na nákup cenných papírů by mohla činit maximálně 30% finančních prostředků tohoto fondu.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Jak vyplývá ze zákona č. 280/1992 Sb. a interních předpisů předmětné pojišťovny, je předmětem činnosti P. poskytování všeobecného zdravotního pojištění zejména pro zaměstnance, jejich rodinné příslušníky a bývalé zaměstnance podniků se sídlem v Praze a místě jejích poboček s tím, že vedle všeobecného zdravotního pojištění poskytuje i další smluvní zdravotní pojištění a připojištění, přesahující rámec všeobecného zdravotního pojištění.

Ve výše uvedeném zákoně je vymezeno, co lze chápat pod příjmy zaměstnanecké pojišťovny (§12) a co pod jejími výdaji (§13), a jak lze nakládat s vytvářenými finančními prostředky (§19). Nelze akceptovat názor stěžovatele, že spekulativní nákup veřejně neobchodovatelných akcií není všeobecně zakázané jednání, ale běžná činnost, směřující k realizaci zisku zejména z toho důvodu, že stěžovatel nespekuloval s vlastním majetkem, ale s finančními prostředky pojišťovny (ať již vlastními nebo jí pouze svěřenými) a navíc za situace, kdy k nákupu těchto akcií nebyl oprávněn a k jejich zaplacení vědomě čerpal finanční prostředky v rozporu se zákonem č. 280/1992 Sb., v tehdy platném znění.

Stěžovatel jako výkonný ředitel a statutární zástupce označené zdravotní pojišťovny byl ve své funkci vázán Statutem zaměstnanecké P. ze dne 6.12.1995, Organizačním řádem ze dne 4.3.1994 a Manažerskou smlouvou ze dne 16.5.1995.

Ve Statutu zaměstnanecké zdravotní P. ze dne 6.12.1995 se v části III., § 4 bod 8 uvádí, že "předmětem činnosti je .... výkon práva hospodaření s jí svěřeným a hospodaření s vlastním majetkem. Svěřený majetek může být používán pouze k účelu, který je určen platnými právními předpisy. Tento svěřený majetek nesmí být předmětem podnikání a nesmí být k podnikání využíván" (viz § 19 odst. 3 zákona č. 280/1992 Sb). Podle § 9 odst. 1 citovaného Statutu, činnost ředitele pojišťovny (jako statutárního a výkonného zástupce) zahrnuje řízení pojišťovny v souladu s obecně platnými právními předpisy a rozhodnutími správní rady. Ve smyslu části VI, zakotvující zásady hospodaření, se v § 11 odst. 1 předmětného Statutu uvádí, že pojišťovna ve své činnosti řídí zejména zákonem ČNR č. 280/1992 Sb. a vyhláškou Ministerstva financí ČR č. 268/1993 Sb.

Jak vyplývá z Manažerské smlouvy ze dne 16.5.1995 (čl. 1 bod 1) vymezující základní povinnosti a úkoly stěžovatele, jako ředitele předmětné pojišťovny, se stěžovatel zavázal, že bude zabezpečovat řádný chod pojišťovny a úkoly, plynoucí pro něj ze statutu, organizačního řádu a dalších vnitřních norem a obecně závazných předpisů.

Všechny tyto skutečnosti byly v průběhu řízení náležitě zjištěny a dostatečně jasným způsobem interpretovány.

V pravomocně skončeném trestním řízení bylo prokázáno, že stěžovatel porušil podle obecně závazných právních předpisů, vnitřních předpisů i manažerské smlouvy mu uloženou povinnost opatrovat či spravovat majetek P., a tím jí způsobil škodu ve výši 3,6000.000,-Kč.

Je třeba zdůraznit, že trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku (§ 255 odst. 1, odst. 2, písm. b) trestního zákona) je trestným činem úmyslným, když podstatou označeného trestného činu je úmyslné jednání (konání nebo opomenutí), spočívající v tom, že pachatel poruší mu zákonem uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a tímto jednáním způsobí škodu nikoli malou na spravovaném nebo opatrovaném cizím majetku. Povinnost opatrovat (spravovat) cizí majetek mají zásadně osoby, které jsou povinny spravovat záležitosti jiných osob, když obecná formulace této povinnosti může být přizpůsobena konkrétním podmínkám např. právnické osoby. Vznik této povinnosti buď přímo vyplývá ze zákona nebo ze smluvních podmínek, případně může být kombinací obou těchto skutečností. K porušování povinnosti při správě cizího majetku dochází již tím, že pachatel jedná v rozporu se svými povinnostmi, které pro něj vyplývají z konkrétních ustanovení zákona či smluvních ujednání v návaznosti, jako tomu bylo v daném případě, na vnitřní předpisy předmětné zdravotní pojišťovny.

Jak konstatoval i odvolací soud, není při naplnění skutkové podstaty trestného činu dle § 255 trestního zákona nutné, aby stěžovatel svým jednáním obohatil sebe či jiného nebo získal jinou výhodu. V dané věci bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel nerespektoval pravidla (daná ustanovením § 18 odst. 1 zákona č. 280/1992 Sb., v návaznosti na vyhláško ministerstva financí č. 268/1993 Sb. a vnitřními předpisy pojišťovny i manažerskou smlouvou) při dispozici s majetkem P., v případě použití finančních prostředků této pojišťovny při odkoupení cenných papírů - 45 kusů akcií emitenta S., a.s, za částku 3,6000.000,-Kč, od společnosti L., a.s.

Z výpovědi stěžovatele před soudem I. stupně dne 17.4.2000 (na č.l. 219) vyplývá, že stěžovatel věděl, že z finančních prostředků zřízeného rezervního fondu nebylo možno tyto konkrétní akcie (spekulativní, veřejně neobchodovatelné) nakoupit, neboť z tohoto fondu bylo možné podle výše citovaného zákona nakupovat pouze tam vyjmenované akcie. Proto se rozhodl je nakoupit z prostředků provozního fondu.

Porušení povinnosti při správě či opatrování cizího majetku sebou nese nejen trestní odpovědnost, ale současně i povinnost uhradit poškozenému subjektu způsobenou škodu.

Ústavní soud po přezkoumání všech skutečností ve věci významných dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět, neboť neshledal, že by oba obecné soudy jak v pravomocně skončeném řízení, tak i ve svých rozhodnutích, napadených ústavní stížností, porušily práva stěžovatele ve smyslu čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy.

Skutková zjištění soudů obou stupňů odpovídají výsledkům dokazování v předmětné trestní věci, a z těchto skutkových zjištění byly vyvozeny odpovídající právní závěry.

Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, jde o návrh, který sleduje osud ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že návrh na zrušení výše uvedených rozhodnutí Ústavní soud odmítá, nemůže být vyhověno ani návrhu na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 18. února 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 576/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies