II. ÚS 518/01

18. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele D., zastoupeného advokátem JUDr. Z. B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2001, čj. 58 Co 186/01-64, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 11. 2000, sp. zn. 21 C 72/99, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se návrhem ze dne 21. 8. 2001, doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2001, a doplněním ústavní stížnosti ze dne 3. 9. 2001, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6. Tvrdí, že obecné soudy jako orgány veřejné moci v řízení, v němž měl postavení žalovaného, porušily Ústavou zaručená práva plynoucí z Listiny základních práv a svobod a porušily i samotnou Ústavu (čl. 90) a další platné právní předpisy ČR.

Z přiložených listiny Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 11. 2000, sp. zn. 21 C 72/99, zavázal soud stěžovatele vyklidit dům v k. ú. D. a vyklizený jej předat žalobci (D., a.s.) do 10 dnů od právní moci rozsudku. Žalobu, dle níž mělo být určeno, že stěžovatel má právo k hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví ČR, a to parcely - zastavěná plocha, - objekt bydlení, - zahrada a - zahrada, v k. ú. D., zapsáno na LV u Katastrálního úřadu P., soud zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a povinnosti doplatit soudní poplatek. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2001, čj. 58 Co 186/01-64, rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení potvrdil. Ve výroku o soudním poplatku jej změnil tak, že se stěžovateli povinnost doplatit jej neukládá. Dále soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a rozhodl, že se návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhovuje.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností v projednávané věci též dovolání. Dne 17. 2. 2003 bylo ověřeno, že dovolání je u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 22 Cdo 2076/2001 a že Nejvyšší soud v projednávané věci doposud nerozhodl.

Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je, v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání, až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.

S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v projednávaném případě nejsou. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohl následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatele nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jeho dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatel proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.

Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 § 75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.

Pokud jde o návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozsudků, Ústavní soud má za to, že tímto usnesením Ústavního soudu odpadl k vydání takového rozhodnutí důvod.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.







V Brně dne 18. února 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 518/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies