II. ÚS 50/01

18. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelů A) M. K., a B) Dipl. Ing. A. M., zastoupených advokátem JUDr. P. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Co 429/99, a Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 1999, sp. zn. 39 C 322/90, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .




O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se návrhem ze dne 25. 1. 2001, doručeným Ústavnímu soudu téhož dne faxem a dne 26. 1. 2001 poštou, domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími a řízeními, jež jim předcházela, bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv a svobod - práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), práva na spravedlivý proces (čl. 95 a 96 Ústavy) a práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod).

Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 1999, sp. zn. 39 C 322/90, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví k domu, postavenému na parcele, zast. pl., o výměře 268 m2 a zahradě na parcele o výměře 646 m2 na ulici A. v Brně, zapsaných na LV pro obec B., k. ú. P. Ideální polovina těchto nemovitostí byla přikázána do bezpodílového spoluvlastnictví navrhovatelů JUDr. J. H. a D. H. Ideální polovina uvedených nemovitostí byla dále přikázána do výlučného vlastnictví třetího navrhovatele F. H. Navrhovatelům v daném řízení bylo uloženo zaplatit odpůrcům (nyní stěžovatelům) na vyrovnání podílu společně a nerozdílně částku 1.521.350,- Kč ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 39 C 322/90, připustil změnu návrhu přednesenou zástupcem navrhovatelů u jednání dne 24. 10. 2000. Rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že podílové spoluvlastnictví k domu postavenému na parcele zast. p. a k zast. pl. o výměře 268 m2, zahradě o výměře 646 m2 na ulici A., zapsaných na LV pro obec B., k. ú. P., se zrušuje. Ideální polovina těchto nemovitostí byla přikázána do SJM navrhovatelů JUDr. J. H. a D. H. Ideální polovina uvedených nemovitostí byla dále přikázána do vlastnictví třetího navrhovatele F. H. Odvolací soud dále rozhodl, že navrhovatelé jsou povinni zaplatit na vyrovnání podílu společně a nerozdílně prvé odpůrkyni (stěžovatelce A) 1.000.000,- Kč a druhému odpůrci (stěžovatel B) 1.000.000,- Kč. Rozsudek soudu I. stupně dále změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti uvedenému rozhodnutí připustil dovolání.

Z ústavní stížnosti samé, stejně jako z přípisu Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2002 vyplývá, že stěžovatelé podali souběžně s ústavní stížností v projednávané věci též dovolání. Dne 17. 2. 2003 bylo ověřeno, že dovolání je u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 22 Cdo 333/2002 a že Nejvyšší soud v projednávané věci doposud nerozhodl.

Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je, v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání, až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.

S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutím Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v projednávaném případě nejsou. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatelé podali současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohli následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatelů nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jeho dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatelé proto budou případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.

Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 § 75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.






V Brně dne 18. února 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 50/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies