I. ÚS 565/02

19. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele B. S., zastoupeného Mgr. D. S., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 9 To 260/2002, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. Nt 1702/2001,

takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


V záhlaví označeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "soud I. stupně") byl, podle § 283 písm. d) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zamítnut návrh B. S. (dále jen "stěžovatel") na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 3 T 47/97. V uvedené věci byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Současně byl stěžovateli uložen, podle § 57 odst. 1, 2 TrZ, trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

Stěžovatel odůvodnil svůj návrh na povolení obnovy řízení tím, že v průběhu trestního řízení se jeho přítelkyni I. M. narodila dcera S., k níž uznal otcovství. Dne 19. 3. 2001 byl této nezletilé vystaven rodný list, v němž je uveden jako otec. Tato skutečnost nebyla soudu v době rozhodování o trestu známa. Pokud by měl soud v době rozhodování znalost o jeho otcovství, přicházelo by v úvahu rozhodnutí v jeho prospěch. S odkazem na právo na ochranu rodinného života stěžovatel navrhl, aby byla povolena obnova řízení a v novém řízení trest vyhoštění zrušen.

V průběhu řízení o povolení obnovy soud I. stupně zjistil, že stěžovatel nežije s nezletilou S. a její matkou ve společné domácnosti. Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 5 Nc 1656/97, byla nezl. S. svěřena do péče své babičky J. S., která údajně dostává od stěžovatele 2 000,-- Kč. Nezletilá S. žije se svou matkou (I. S., která je na mateřské dovolené s dalším dítětem, jehož otec je ve výkonu trestu) ve společné domácnosti s J. S. Stěžovatel navštěvuje nezletilou S. pouze sporadicky, o rodinném životě se v jeho případě nedá mluvit. Své zamítavé rozhodnutí odůvodnil soud I. stupně rovněž odkazem na trestnou činnost stěžovatele, kterou hodnotí jako společensky nežádoucí a vysoce nebezpečnou, neboť jako člen organizované převaděčské skupiny umísťoval na území ČR nežádoucí osoby. Proto mu trest vyhoštění z území ČR byl uložen plným právem, bez ohledu na tvrzené rodinné vztahy. Svoje rozhodnutí soud I. stupně opřel i o výsledek azylového řízení, ve kterém stěžovateli nebyl přiznán statut uprchlíka a azyl mu udělen nebyl.

Proti rozhodnutí soudu I. stupně podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost. Nesouhlasil se závěry soudu I. stupně a vyjádřil své přesvědčení, že soud zcela mylně vyložil rozhodnutí o neudělení azylu. Dále stěžovatel poukázal na čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), zejména ve věci Beldjoudi v. Francie a Moustaquim v. Belgie. Odkázal na definici práva na rodinný život, ocitoval § 278 odst. 1 TrŘ, tj. za jakých okolností lze povolit obnovu řízení a připomněl, že vyhoštěním by bylo zasaženo nejen do jeho práv, ale i do práv nezletilé S. na rodinný život. Navrhl, aby Městský soud v Praze zrušil napadené usnesení a vlastním rozhodnutím povolil obnovu řízení a zrušil rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění.

Městský soud v Praze přezkoumal, podle § 147 odst. 1 TrŘ, správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání. Dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele není důvodná, a stížnost zamítl usnesením ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 9 To 260/2002, podle § 148 odst. 1 písm. c) TrŘ. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel se v průběhu celého trestního řízení nikdy o I. S., jako o své družce, nezmínil. V trestním spise je založeno prohlášení družky stěžovatele, S. O., občanky Slovenské republiky, která se domáhala propuštění stěžovatele z vazby, s poukazem na jejich vztah a společné dítě, nezl J. O., nar. dne 31. 11. 1995. Podle zprávy Cizinecké a pasové služby hl. m. Prahy byl stěžovateli povolen dlouhodobý pobyt na území ČR od 6. 8. 1996, ale živnostenský list mu byl vydán Živnostenským odborem MÚ Praha již 19. 7. 1995. V dalším soud shrnul průběh předchozího trestního řízení a podle § 57 odst.1, 2 TrZ se zabýval podmínkami, za kterých bylo možné uložit stěžovateli trest vyhoštění. Poukázal na rozsudek soudu I. stupně z roku 1998, kde bylo zjištěno, že odsouzený nemá postavení uprchlíka na našem území, nemá zde povolen pobyt, neboť v té době stěžovateli povolení k pobytu již vypršelo, nemá zde rodinu ani zaměstnání. Uložení trestu vyhoštění bylo opřeno o obecný zájem na tom, aby přes území ČR nebyly ilegálně přepravovány osoby, které k tomu nemají povolení patřičných orgánů, což bylo obsahem trestné činnosti stěžovatele. Poté soud přihlédl k ustanovení § 57 odst. 3 TrZ, obsahujícímu taxativní výčet okolností, které brání uložení trestu vyhoštění. Stěžovatel se domáhal pouze splnění svého zájmu na ochraně rodiny, konkrétně nezletilé dcery, k níž otcovství uznal, ovšem s velkým časovým odstupem po propuštění z výkonu trestu a vyhošťovací vazby. Stěžovatel nežije s nezletilou dcerou ve společné domácnosti a nijak se nepodílí na její výchově. Na území ČR nemá povolení k dlouhodobému pobytu, ani pracovní ani sociální zázemí. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelem zmíněná a soudu dříve neznámá skutečnost, jak sama o sobě, tak ve spojení se skutečnostmi a důkazy již známými, by nemohla odůvodnit jiné rozhodnutí o předmětném druhu trestu. Z uvedených důvodů stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatel napadl ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2002, výše uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze. Tvrdil, že uvedená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručené základní právo stanovené v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy a čl. 10 Ústavy ČR (dále jen "Ústavy"). Podle stěžovatele i rozhodnutí v řízení o návrhu na obnovu řízení mohou být přezkoumána Ústavním soudem, a to jak z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu, tak z hlediska tvrzeného porušení jiného z garantovaných základních práv. Zásah do soukromého a rodinného života není v rozporu s čl. 8, pokud je učiněn v souladu se zákonem, v legitimním zájmu, a je-li zásah nezbytný v demokratické společnosti, který bývá posuzován z hlediska zásady proporcionality. Zásada proporcionality, podle stěžovatele, spočívá ve srovnání základních práv a veřejných zájmů stojících v kolizi. V tomto směru stěžovatel srovnává v kolizi stojící veřejný zájem, jímž je ochrana společnosti před jeho potencionálními útoky, a jeho právo na co nejméně rušený výkon rodičovských práv k nezl. S.. K tomuto srovnání uvedl, že byl sice odsouzen za trestný čin, kterým je chráněn veřejný pořádek v oblasti kontroly migrace, ale nebezpečí, spočívající v pokračování jeho trestné činnosti, je minimální, neboť organizovaná skupina, jejíž byl členem, byla rozložena. Pokud by však přesto páchal trestnou činnost, má státní moc nadále zachovanou možnost opětovně jej postihnout. Na straně druhé se domnívá, že vztah rodiče a dítěte stojí na samém vrcholu hierarchie chráněných rodinných vztahů. Nesouhlasí s argumentací použitou obecnými soudy a má za to, že absence společné domácnosti nemůže znamenat, že vztah rodiče a dítěte je chráněn v menším rozsahu. V závěru uvedl, že zásah do jeho rodinného života, který spočívá ve ztrátě reálné příležitosti k budoucím kontaktům s jeho dcerou, je podle ústavní ochrany rodinného života v disproporci se sledovaným veřejným zájmem, jímž je preventivní ochrana obyvatel ČR před jeho další trestnou činností, které by se mohl teoreticky dopustit. Navrhl zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 9 To 206/02. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III ÚS 256/01, Pl. ÚS 4/94, Pl. ÚS 15/96, Pl. ÚS 16/98 a již výše zmíněná rozhodnutí ESPL ve věci Beldjoudi v.Francie, Moustaquim v.Belgie a Berrehab v. Nizozemí.

Stěžovatel rovněž navrhl odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. Nt 1702/2001, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 9 To 260/2002, a výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. 3 T 47/97, jímž mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 6 To 240/98.

Návrh na odklad vykonatelnosti má akcesorickou povahu, tzn. že sdílí osud ústavní stížnosti. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta z důvodů procesních nebo zjevné neopodstatněnosti, je odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.

Ještě předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, se jím může Ústavní soud zabývat také věcně.

K žádosti Ústavního soudu Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel užívá stejných námitek, jaké použil v stížnostním řízení proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, a v důsledku toho odkázal na své rozhodnutí.

Městské státní zastupitelství v Praze postavení vedlejšího účastníka nevyužilo a k ústavní stížnosti se nevyjádřilo.

Ústavní soud, po posouzení obsahu ústavní stížnosti a obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. Nt 1702/2001, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podle ustanovení § 278 odst. 1 TrŘ lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, nebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele, nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

Ústavní soud především upozorňuje na skutečnost, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenající průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny zákonem stanovené předpoklady. Právě naplnění těchto předpokladů bylo předmětem řízení, jehož výsledky stěžovatel napadl v ústavní stížnosti. Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé, samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 TrŘ.

Obecné soudy se relevantními body podmínek umožňujících povolení obnovení řízení zabývaly a dospěly, po provedení důkazů a jejich posouzení, k závěru, že důvody pro obnovu řízení nejsou v projednávané věci dány. Ústavní soud, vzhledem k ústavnímu principu nezávislosti soudu v projednávané věci, toto jejich hodnocení a z něj plynoucí logické závěry, nezpochybňuje.

Podmínky a okolnosti, za nichž je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, byly vyloženy v judikatuře, která je obecně dostupná. V této souvislosti lze, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu posuzovat, zda stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení za předpokladu, že v řízení o ní nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele. Takovéto porušení však shledáno nebylo, neboť obecné soudy návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů neshledaly tvrzení stěžovatele souladné s taxativně vymezenými podmínkami povolení obnovy řízení (§ 278 odst. 1 TrŘ).

Jak vyplývá ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. Nt 1702/2001, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 2 písm. b), c) TrZ. V této souvislosti je vhodné připomenout, že trestní zákon ve své zvláštní části je roztříděn do jednotlivých hlav a oddílů podle skupinových a druhových objektů. Pořadí hlav, kterých je ve zvláštní části trestního zákona dvanáct, je určeno objektivním významem společenských vztahů určitého stupně závažnosti jednotlivých skupin trestných činů. Hlava třetí zvláštní části trestního zákona chrání společenské vztahy, zájmy a hodnoty, které jsou nezbytné k tomu, aby stát, budovaný na principech demokracie a zákonnosti, mohl bezchybně vykonávat svoje funkce. Trestné činy zde upravené ohrožují řádnou činnost orgánů státu, nebo jinak ohrožují pořádek ve věcech veřejných, zejména nerušené fungování státních orgánů, důsledné uplatňování zákonnosti, ochranu obecných zájmů i práv a svobod jednotlivců. Trestný čin nedovoleného překročení státní hranice, který spáchal stěžovatel, je upraven právě v hlavě třetí a jedná se o úmyslný trestný čin. Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na kontrole osob, které překračují jeho státní hranici. Tento zájem vyplývá z potřeby regulovat přistěhovalectví, omezovat mezinárodní zločin, převaděčskou činnost aj. Současně nelze opomenout, že stěžovatel páchal trestnou činnost, za niž byl odsouzen, jako člen organizované skupiny. Tato skutečnost zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti pro společnost a je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby.

Ze spisu také vyplývá, že stěžovatel nemá k území České republiky žádné pracovní ani sociální vazby. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, čj. 7 A 795/2000 - 35, které nabylo právní moci dne 11. 2. 2002, mu byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra ve věci zamítnutí jeho žádosti o udělení azylu. K dotazu Městského soudu v Praze uvedla Policie České republiky, služba cizinecké a pohraniční policie, oddělení cizinecké Policie Praha, dne 15. 8. 2002, že o současném pobytu stěžovatele jí není nic známo. Stěžovateli bylo naposledy uděleno vízum s platností do 30. 6. 2002, hlášen byl na adrese Praha 6, Potoční 8. Dne 21. 10. 2002 však uvedl stěžovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 7 novou adresu pro doručování - Praha 8, S. 434, u pí. D.

Mimo jiné je ve spisu založen i protokol, sepsaný u Okresního soudu v Lounech dne 11. 7. 2001 s matkou nezletilé S., I. S., v němž uvedla, že otcovství k nezletilé bylo uznáno státním příslušníkem Indie (bez udání přesného jména), se kterým se dohodla a podepsala mu prohlášení, že jí platí výživné ve výši 2 000,-- Kč. Současně uvedla, že neví, kde osoba, která uznala otcovství k dítěti, bydlí. Má se jednat o podnikatele.

Standardní metodou, jíž Ústavní soud posuzuje kolizi základních práv a svobod, resp. jejich kolizi s jinou ústavně chráněnou hodnotou, je metoda proporcionality. Strukturu této metody a její komponenty nastínil Ústavní soud v řadě svých nálezů, které uvedl na podporu svých tvrzení i stěžovatel (nález ve věci sp. zn. III.ÚS 256/01, Pl. ÚS 4/94, Pl. ÚS 15/96, Pl. ÚS 16/98). Podle zmíněné metody postupoval Ústavní soud i v předmětné věci.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 10 odst. 2 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž tvrdil, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 8 Úmluvy, který upravuje právo na respektování rodinného a soukromého života, s obecnou výhradou veřejného pořádku obsaženou v odstavci 2. téhož článku. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Judikatura ESLP stanovila, že otázka existence nebo neexistence rodinného života je v podstatě otázkou fakticity závisející na skutečné (praktické) existenci úzkých osobních vztahů (The question of the existence or non existence of family life is essentially a question of fact depending upon the real existence in practice of close personalities ).

Podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy nemůže do výkonu tohoto práva státní orgán zasahovat, kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti pro zajištění legitimního cíle, jímž může být národní bezpečnost, veřejná bezpečnost, hospodářský blahobyt země, ochrana pořádku a prevence trestných činů, ochrana zdraví nebo morálky nebo ochrana práv a svobod jiných. V souladu s judikaturou ESLP lze toto ustanovení interpretovat následovně. "Zásah" do práva na respektování rodinného života není v rozporu s čl. 8 odst. 1, pokud je "v souladu se zákonem", sleduje jeden nebo více cílů uvedených v odst. 2 a pokud je "nezbytný v demokratické společnosti" pro splnění výše uvedených legitimních cílů. Pojem "v souladu se zákonem" především vyžaduje, aby inkriminované opatření mělo svůj právní základ ve vnitrostátním právu, předpokládá kvalitu zákona, vyžaduje jeho dostupnost pro dotčenou osobu, které musí být umožněno předvídat pro ni vyplývající důsledky, a jeho kompatibilitu s principem právního státu.

Je právem smluvních států zajišťovat veřejný pořádek, kontrolovat vstup a pobyt cizinců na svém území, případně vyhostit pachatele trestných činů, podle pevně zakotveného principu mezinárodního práva a bez újmy na závazcích vyplývajících z mezinárodních smluv.

Vyhostit cizince je v zásadě suverénním právem každého státu a Úmluva toto právo neomezuje, s výjimkou výslovně stanovených případů (čl. 8 odst. 2, Protokoly č. 4, č. 7). Toto právo státu tvoří protiváhu přijímání imigrantů a žadatelů o poskytnutí azylu.

K zásadě proporcionality mezi zájmy stěžovatele a zájmy státu, tj. na jedné straně práva stěžovatele na ochranu soukromého a rodinného života a na straně druhé ochraně veřejného pořádku a předcházení zločinnosti, Ústavní soud poukazuje na shora uvedená zjištění. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. 3 T 47/97, vyplývá, že stěžovatel v době, kdy byl odsouzen, neměl na území ČR žádné rodinné vazby, pracovní zázemí, nebyl mu udělen azyl a jeho státní příslušnost byla prokazatelně zjištěna. Stěžovatel jako občan Indické republiky má rodinné pouto k Indii, kde se v roce 1955 narodil. Do České republiky přicestoval až v roce 1994. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že je otcem nezl. S., občanky ČR, na kterou platí výživné ve výši 2 000,-- Kč měsíčně. Jak vyplývá ze spisu, nezletilá se narodila v roce 1997, stěžovatel uznal otcovství až 19. 3. 2001, tedy v době, kdy probíhala realizace soudního vyhoštění s platností "trvale" a udělené vízum mělo platnost pouze do 21. 2. 2002. V tomto směru si musel stěžovatel být vědom svého vratkého postavení, které z toho vyplývalo. Uznání otcovství nemůže být ve věci rozhodující. Rozhodující je existence reálného rodinného života, závisející na skutečné existenci úzkých osobních vztahů. V této věci je skutečná existence úzkých osobních vztahů chápána jako výkon rodičovské zodpovědnosti, tak jak ji má na mysli Úmluva o právech dítěte, zahrnující péči o zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj nezletilého dítěte, jeho zastupování a správu jeho jmění. Jestliže stěžovatel hradí výživné, s nezletilou, která byla svěřena do péče babičky, se stýká pouze sporadicky, přičemž matka dítěte ani neví, kde se stěžovatel zdržuje, nelze hovořit o skutečné existenci úzkých osobních vztahů. V tomto směru neobstojí stěžovatelův pouhý odkaz na možné budoucí kontakty s nezletilou.

Trest vyhoštění byl stěžovateli uložen v souladu s trestním zákonem, na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. 3 T 47/97, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 6 To 240/98, jímž byl uznán vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 2 písm. b), c) TrZ. Jak bylo již výše uvedeno, jedná se o trestný čin upravený v hlavě třetí zvláštní části trestního zákona, která zahrnuje trestné činy ohrožující řádnou činnost orgánů státu nebo jinak ohrožující pořádek ve věcech veřejných. Současně nelze opomenout, že stěžovatel páchal trestnou činnost jako člen organizované skupiny, za úplatu a dlouhodobě, tj. od září 1995 do října 1996. Svým jednáním naplnil zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovoleného překročení státní hranice, podmiňující použití vyšší trestní sazby.

Ústavní soud má za to, že zájem na zachování veřejného pořádku a respektování právního řádu ČR v tomto konkrétním případě převažuje, s ohledem na výše uvedené, nad zájmem na ochranu soukromého a rodinného života podle zmíněného ustanovení Listiny a Úmluvy.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že byl zkrácen na svém právu na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův, tím, že předložené důkazy zhodnotily určitým způsobem, pak taková tvrzení nelze hodnotit jinak než jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu. Jsou to obecné soudy, jimž přísluší zákonem stanovenou formou poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR).

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.






V Brně dne 19. února 2003

JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 565/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies