II. ÚS 2/03

25. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. O. A., právně zastoupeného JUDr. J. M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 33 T 128/2001, a dále proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 61 To 243/2002, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 3. 1. 2003 napadl stěžovatel ve své trestní věci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 33 T 128/2001, a dále rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 61 To 243/2002. Stěžovatel namítá, že v trestním řízení proti němu vedeném a napadenými rozsudky byla porušena jeho práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu, zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 1 a 90 Ústavy a v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by vyslovil porušení jeho shora uvedených ústavně zaručených práv a napadené rozsudky zrušil.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 33 T 128/2001, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil jednáním popsaným pod body I. 1. - 4. (trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.) a pod bodem II. (trestný čin podle § 176 odst. 1 tr. zák.) výroku o vině citovaného rozsudku. Stěžovali byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením pro výkon do věznice s ostrahou, trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou a trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o trestu.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 61 To 243/2002, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen pouze ve výroku o propadnutí věcí podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odvolací soud sám rozhodl tak, že se stěžovateli ukládá trest propadnutí věcí podle § 55 odst. 1 písm. b), c) tr. zák., a to v rozsahu užším, než vyslovil soud prvního stupně. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Stěžovatel odůvodnil nepodání dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze tím, že podle tvořící se judikatury Nejvyššího soudu ČR dovolací soud není oprávněn přezkoumávat a měnit závěry nižších soudů o skutkové stránce věci, přičemž o tu právě v jeho trestní věci a v ústavní stížnosti jde. Ústavní stížností je tedy napadán rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů. Konkrétní námitky uplatněné v ústavní stížnosti jsou následující:

Pokud jde o výrok o vině pod body I. 1.-3. výroku rozsudku soudu prvního stupně, namítá stěžovatel, že soudy obou stupňů tento výrok postavily pouze na svědeckých výpovědích svědků J. M., J. P. a utajeného svědka J. V. (pracovníka Národní protidrogové centrály) a výrok o vině pro jednání popsané pod bodem I. 4. je soudy postaven na výpovědi svědka J. V. a na objektivním zjištění, že v bytě, který měl užívat pouze stěžovatel, byly při domovní prohlídce zajištěny drogy. Stěžovatel zpochybňuje výpověď svědka J. V., který nebyl přímým svědkem žádného jednání stěžovatele, a jeho kolegové, na které se ve své výpovědi odvolává, nebyli ztotožněni a vyslechnuti. Pokud jde o svědky J. M. a J. P. stěžovatel namítá, že tito svědci ho neidentifikovali v přípravném řízení zákonným způsobem, nebyla provedena rekognice, která je jediným přípustným důkazním prostředkem pro ztotožnění osoby. Svědek J. P. v řízení před soudem pouze prohlásil, že si je jist, že stěžovatel je muž, od kterého kupoval heroin. Svědek J. M. nebyl před soudem slyšen, jeho výpověď byla pouze přečtena. Nebylo prokázáno, že byt, ve kterém byly při domovní prohlídce nalezeny drogy, užíval výlučně stěžovatel. Svědectví J. V., že stěžovatel při domovní prohlídce dopředu určil obsah tašky tak, že je tam droga, je nepoužitelné, neboť i kdyby se tak stěžovatel vyjádřil, jednalo se o předprocesní stadium.

Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti namítá chybné hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem a neprovedení dalších důkazů jím navrhovaných, přičemž s uvedeným postupem soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací a domáhá se přezkoumání závěrů soudů obou stupňů vztahujících se ke skutkovým zjištěním v posuzované trestní věci. Lze konstatovat, že odůvodnění ústavní stížnosti je obsahově shodné s obsahem odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku. V odvolání stěžovatel navíc uplatnil pouze námitku týkající se odposlechu telefonních hovorů a brojil proti uloženému trestu propadnutí věcí.

Je proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.

V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je třeba konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a že proto nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při hodnocení důkazů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu s vykonanými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají a pouze takováto rozhodnutí lze považovat za protiústavní. O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Důkazní postup je třeba vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek vyplývá z ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku .

Požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně plně dostál, podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zabýval se námitkami uplatněnými stěžovatelem v rámci obhajoby. V odůvodnění rozsudku podrobně uvedl obsah jednotlivých svědeckých výpovědí, tyto vyhodnotil ve vzájemné souvislosti, a to i výpověď svědka J. V., kterou stěžovatel především zpochybňuje. Pozornost věnoval určení hmotnosti zajištěných směsných látek při domovní prohlídce a kvantitativnímu stanovení obsahu účinných omamných látek v těchto směsích, což je u drogových deliktů nezbytné pro určení rozsahu trestné činnosti. Odůvodněna je rovněž právní kvalifikace jednání stěžovatele a výrok o trestu.

Odvolací soud přezkoumal řízení, které předcházelo odsuzujícímu rozsudku a konstatoval, že soud prvního stupně dodržel všechna procesní ustanovení, včetně těch, která zabezpečují práva obžalovaného na obhajobu, a potřebné objasnění věci a skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná, v souladu s důkazy provedenými u hlavního líčení. S postupem tohoto soudu při provedení důkazů a jejich vyhodnocení se odvolací soud ztotožnil, stejně jako s právní kvalifikací jednání stěžovatele zvolenou nalézacím soudem.

Soud druhého stupně se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání.

V odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, z jakých důvodů je výpověď svědka J. V. hodnocena jako plně logická a spolehlivá, nevyžadující podpoření výpověďmi dalších pracovníků Národní protidrogové centrály, kteří se na sledování stěžovatele podíleli.

V této souvislosti nutno konstatovat, že odhalování drogové kriminality je velmi obtížné, na prověřování podezření z této trestné činnosti se podílí řada policistů, převážně služebně zařazených v Národní protidrogové centrále, jejichž totožnost je třeba chránit a jejich výslechy jako svědků, byť i utajených ve smyslu ustanovení § 55 odst. 2 tr. řádu, provádět pouze v míře nezbytné pro objasnění věci. Byla-li výpověď svědka J. V. v souladu s výpověďmi svědků J. M. a J. P., jak konstatuje odvolací soud, nebylo třeba slyšet jako svědky další osoby, které se na sledování stěžovatele podílely.

Dále odvolací soud uvedl, že provedení rekognice k určení totožnosti stěžovatele se svědky J. M. a J. P. nebylo nutné, neboť oba svědci dobře znali stěžovatele jako osobu prodávající drogy, a to po delší dobu.

Za takovéto situace je určení totožnosti pachatele formou rekognice nadbytečné, když navíc při zadržení stěžovatele neexistovaly žádné pochybnosti o tom, že byla zadržena osoba, od které svědci J. M. a J. P. drogy kupovali, neboť stěžovatel byl pracovníky Národní protidrogové centrály sledován, a to v prvním týdnu května 2001, tj. v týdnu před zadržením, nepřetržitě 24 hodin denně. Nelze se dále ztotožnit s námitkou stěžovatele, že jediným důkazním prostředkem pro označení osoby je rekognice. Rekognice, která je s účinností od 1. 1. 2002 upravená v ustanovení § 104b tr. řádu (dříve pouze stručně v § 93 odst. 2 tr. řádu) jako jeden ze zvláštních způsobů dokazování, se provede pouze v případech, je-li nutné, aby poznávající osoba znovu označila osobu poznávanou a tím určila její totožnost. Tyto podmínky v dané věci nebyly dány, neboť o totožnosti stěžovatele jako osoby prodávající drogy nebyly pochybnosti. Dalším způsobem ztotožnění osoby (či věci) v trestním řízení je agnoskace, byť i v trestním řádu výslovně neupravená, kdy je poznávající osobě za účelem identifikace ukázána jen jedna osoba (či věc). Tento postup zvolil nalézací soud v případě svědka J. P., který u hlavního líčení uvedl, že si je naprosto jist, že obžalovaný je mužem, od kterého heroin kupoval. Toto prohlášení učinil jako svědek, po řádném poučení, stalo se tedy součástí jeho svědecké výpovědi a tím předmětem hodnocení ze strany soudů.

Odvolací soud se zabýval i námitkou týkající se čtení svědecké výpovědi J. M. v řízení před soudem a dovodil, že podmínky stanovené ustanovením § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu byly splněny.

Byly-li splněny podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení trestního řádu, jak konstatuje soud druhého stupně, je i tato námitka stěžovatele nedůvodná.

Soud druhého stupně se vypořádal rovněž s námitkou týkající se užívání bytu, ve kterém byly zajištěny drogy, znovu vyhodnotil důkazy prokazující, že v rozhodné době užíval byt výlučně stěžovatel.

K námitce týkající se právního režimu, ve kterém byly v době sledování stěžovatele prováděny odposlechy telefonních hovorů, zdůraznil odvolací soud, že výsledky tohoto odposlechu nesloužily v trestním řízení jako důkaz a soud z tohoto odposlechu při svém rozhodování nevycházel. (Tuto námitku stěžovatel v ústavní stížnosti již neuplatnil.)

Závěrem části odůvodnění týkající se námitek směřujících proti skutkovým zjištěním v dané trestní věci uvedl odvolací soud, že se zcela ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku, na které v podrobnostech odkázal.

Pozornost věnoval soud druhého stupně i námitce týkající se právní kvalifikace jednání stěžovatele, zejména užití vyšší trestní sazby u trestného činu podle § 187 tr. zák. a právní závěry odsuzujícího rozsudku shledal správnými.

Odvolací soud se ztotožnil rovněž s výrokem o uložení trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění a tyto výroky znovu odůvodnil. Pochybení shledal pouze ve výroku o trestu propadnutí věcí a toto pochybení ve svém rozhodnutí sám napravil.

Na podkladě spisových materiálů, které má Ústavní soud k dispozici, lze podle Ústavního soudu dospět k závěru, že dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí nalézacího soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou stěžovatelových námitek uplatněných v odvolání a opakovaných v ústavní stížnosti se dostačujícím způsobem vypořádal Městský soud v Praze v rámci odvolacího řízení, přičemž odůvodnění jeho rozhodnutí je v souladu s ustanovením § 125 tr. řádu.

Pokud jde o stěžovatelovy návrhy na výslechy dalších svědků v odvolacím řízení, Ústavní soud respektuje skutečnost, že podle současné judikatury (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 362/96), není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Rozsudek Městského soudu v Praze je přesvědčivý, soud se v něm podrobně zabývá skutečnostmi a důkazy, o něž se opíral soud prvního stupně a odpovídajícím způsobem se vypořádal s důvody, proč nevyhověl návrhům obhajoby na výslech dalších pracovníků Národní protidrogové centrály. Lze dospět k závěru, že neprovedením navrhovaných důkazů nebyly porušeny zásady spravedlivého procesu v této věci.

Dle Ústavního soudu je ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá rozsah dokazování a hodnocení provedených důkazů obecnými soudy v dané trestní věci, neopodstatněná.

Ústavní soud není, jak výše uvedl, součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek stěžovatelem v ústavní stížnosti namítané porušení ústavně zaručených práv.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


Vojtěch Cepl
předseda senátu

V Brně dne 25. února 2003


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 2/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies