I. ÚS 664/01

25. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

I. ÚS 664/01


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. J. C., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2001, sp. zn. 20 Co 304/2001, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 26 C 172/96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2001, sp. zn. 20 Co 304/2001, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 26 C 172/96. V ústavní stížnosti uvedl, že před Obvodním soudem pro Prahu 1 probíhá řízení, ve kterém se žalobkyně, Ing. J. K., domáhá proti stěžovateli vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, přičemž do dosud nevypořádané části zahrnula i to, co označila jako hodnotu živnosti stěžovatele. Soud v této věci nařídil vypracování znaleckého posudku a uložil stěžovateli, aby předložil svá daňová přiznání za rok 1991, 1992, resp. 1993. Stěžovatel usnesení soudu nevyhověl, a proto mu byla napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 uložena pořádková pokuta ve výši 50 000,- Kč. Městský soud v Praze jako soud odvolací neshledal odvolání stěžovatele důvodným a uvedené rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími je nucen prezentovat ve veřejném řízení informace a údaje, které by měly být před veřejností utajeny. Tyto údaje, vypovídající o jeho hospodaření jako podnikatele, mohou být prý zneužitelné konkurencí, která údajně může i z informací o množství majetku a závazků předvídat jeho schopnosti na trhu. Dalším důvodem je, že vyžadované informace jsou osobními údaji stěžovatele, o jehož majetkových poměrech by tak bylo možno učinit si závěr a zneužít je jakýmkoli způsobem. Stěžovatel se domnívá, že na daný případ nelze aplikovat čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého lze do výkonu práva na respektování soukromého života zasahovat, pokud je takový zásah nezbytný v demokratické společnosti, je v souladu se zákonem a v zájmu ochrany práv a svobod druhých, jelikož podle něj nejsou splněny podmínky nezbytnosti a proporcionality. Stěžovatel v průběhu řízení před obecným soudem namítá, že případné prostředky, sloužící k výkonu jeho zaměstnání (živnostník) do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nepatří. Na jedné straně tak stojí právo vedlejší účastnice dozvědět se informace, které podle stěžovatele mohou jen teoreticky vést k příznivějšímu výsledku v majetkovém sporu a na druhé straně právo stěžovatele na ochranu výše specifikovaných údajů.

Podle stěžovatele je dále rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 rozhodnutím, které přenáší důkazní povinnost vedlejší účastnice na něj. Jelikož nejde o řízení ve věci výživného k nezletilému dítěti, ale o řízení občanskoprávní, není dle názoru stěžovatele možné, aby nestranný a spravedlivý soud důkazní břemeno "z moci úřední" přenesl na protistranu. Samotný Finanční úřad pro Prahu 1 prý žádosti soudu o předložení daňových přiznání rovněž nevyhověl a soud jej nijak nesankcionoval. Stěžovatel uzavřel, že navíc mu byla údajně uložena povinnost nesplnitelná, protože požadovaný doklad ani jeho kopii ve svém držení nemá a poukázal na komentář k občanskému soudnímu řádu (blíže neurčený), ve kterém je uvedeno, že pořádkovou pokutu lze uložit jen tam, kde domluva nebo jiné mírnější prostředky nevedly k nápravě.

Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že žádné stěžovatelovo základní právo neporušil a navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl, resp. odmítl. V ostatním odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a doplnil, že požadované doklady, které stěžovatel odmítl předložit neobsahují informace osobního charakteru, ale informace, týkající se finanční stránky obchodní činnosti stěžovatele, které jsou významné pro rozhodnutí majetkového sporu mezi účastníky řízení - bývalými manžely.

Obvodní soud pro Prahu 1 považuje ústavní stížnost rovněž za nedůvodnou. Předmětem řízení, ve kterém je stěžovatel žalovaným, je vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Soud odmítl námitky stěžovatele a zejména uvedl, že mu byla uložena pořádková pokuta, protože hrubě ztěžoval postup řízení tím, že přes výzvu soudu nepředložil daňové přiznání a mařil tak zjištění ceny svého podniku ke dni zániku manželství a tedy i samotné rozhodnutí ve věci. Pokutu mu uložil v maximální zákonné výši, neboť již jednou mu byla v dané věci uložena pořádková pokuta ve výši 10 000,- Kč a stěžovatel požadavku soudu nevyhověl.


II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve své obecně přístupné judikatuře vyložil, kdy je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů a proto postačí pouze připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout jen tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují v souladu s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny základních práv a svobod a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavních předpisů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.

Ze shromážděných podkladů, zejména z napadených rozhodnutí, Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 21. 12. 1998 uložil stěžovateli, aby předložil daňová přiznání za rok 1991 a 1992. Jelikož tak stěžovatel neučinil, byla mu uložena pořádková pokuta ve výši 10 000,- Kč. Stěžovatel ani poté daňová přiznání nepředložil, ani neuhradil uvedenou pokutu. Soud dále usnesením ze dne 2. 7. 1998 stěžovatele požádal o předložení daňového přiznání za rok 1993, tato výzva však rovněž nebyla respektována, a proto mu napadeným usnesením uložil pořádkovou pokutu ve výši 50 000,- Kč. Městský soud v Praze usnesení soudu I. stupně potvrdil, když odvolání stěžovatele neshledal důvodným. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že stěžovatel opakovaně odmítl uposlechnout výzvy soudu k předložení dokumentů, nezbytných pro další postup řízení. Námitky stěžovatele shledal jako nevěrohodné a nepodložené. Konstatoval, že stěžovatel neprojevil ani minimální snahu o získání požadovaných dokladů, naopak se v průběhu řízení opakovaně vyjádřil tak, že je předložit odmítá. Závěrem odvolací soud připomněl, že pořádkovou pokutu lze dodatečně, a to i po skončení řízení prominout, jestliže to odůvodňuje pozdější chování toho, jemuž byla uložena. S těmito závěry se lze vzhledem ke zvláštnostem zkoumaného případu ztotožnit i z ústavněprávního hlediska.

Ke svým výše uvedeným pravomocem v oblasti řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud doplňuje, že zdaleka ne každý postup obecného soudu nebo jeho interpretace jednoduchého práva, která je podle názoru účastníka řízení procesně nebo jinak vadná, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod a dokonce, i když k takovému zásahu (nikoliv výjimečně) dojde, nebývá často natolik intenzivní, aby vedl současně i k jejich porušení. Ke stěžovatelovým námitkám nutno zejména uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak jednoduchého práva, je třeba respektovat jejich význam z hlediska účelu a smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv izolovaně. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že jednotlivá základní práva je zapotřebí hodnotit podle principu vyváženosti, jelikož absolutizací jednoho práva by mohlo zároveň dojít k porušení práva jiného.

Je zcela věcí nezávislého a nestranného obecného soudu, aby za účelem objasnění skutkového stavu věci a řádného shromáždění potřebných důkazů zjistil, co je nutné v konkrétním případě vyžadovat. Stěžovatelova argumentace, že by předložením deset a více let starých daňových přiznání soudu mohlo dojít k jeho ohrožení jako podnikatele nebo soukromé osoby, se nejeví v kontextu zjištěného jako příliš přesvědčivá. Neznamená to však samozřejmě, že by bylo možné takové dokumenty požadovat vždy a za všech okolností ukládat za nesplnění soudní výzvy pokutu, vždy je nutno postupovat s přihlédnutím ke specifikům konkrétního případu. V daném případě Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených práv stěžovatele, ať již jím tvrzených nebo jiných. Vyhovět jeho návrhu proto vzhledem ke shora uvedenému nebylo možné. Pokud by Ústavní soud postupoval jinak, posunoval by se do role další soudní instance a překračoval by nepřípustně své kompetence, jakož i zásadu minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci.

Z vyložených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 25. února 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 664/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies