I. ÚS 370/01

25. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

I. ÚS 370/01


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci stěžovatele K., právně zastoupeného JUDr. V. B., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 6 To 229/2001, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 30.10. 2000, sp. zn. 3 T 39/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 60 000,- Kč. Pro případ, že peněžitý trest nebude vykonán, uložil mu soud náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Na základě odvolání stěžovatele projednal věc krajský soud, který však odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutím soudů došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že byl odsouzen za jednání, které v jeho případě není trestným činem jednak pro absenci zavinění ve formě úmyslu, a jednak pro nenaplnění zákonem požadovaného znaku skutkové podstaty trestného činu podle § 148a odst. 1 tr. zák.

Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 12. 2. 2000 kolem 19:00 hod. vezl svým osobním vozidlem z Chebu do Aše 470 kartonů cigaret značky H., které nebyly opatřeny tabákovými nálepkami, a byly určeny pro další prodej na tržištích, přičemž byl kontrolován policejní hlídkou, která u něj uvedené cigarety zjistila. Únik na nezaplaceném clu, spotřební dani a dani z přidané hodnoty činil 138 209,- Kč.

Stěžovatel se v průběhu trestního řízení hájil tím, že o odvoz zboží byl požádán jedním neznámým mužem, kterému vyhověl, avšak nevěděl, že veze neoznačené cigarety. Uvedený trestný čin je trestným činem úmyslným, tudíž musí být bez pochybností prokázán úmysl pachatele, ať ji přímý či nepřímý. Existuje-li sebemenší pochybnost spočívající v nemožnosti jednoznačného určení tohoto, zda čin byl spáchán v úmyslu přímém či nepřímém, je třeba vždy uzavřít na prokázání zavinění z nedbalosti. Jestliže krajský soud považoval subjektivní stránku případu za hraniční mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí a přiklonil se k nepříznivější alternativě pro stěžovatele, porušil jeden ze základních principů trestního řízení a především jeho základní lidské právo na stíhání jen ze zákonných důvodů a zákonným způsobem.

Druhý důvod porušení základních práv stěžovatel spatřuje v tom, že dle jeho názoru nenaplnil svým jednáním znak skutkové podstaty trestného činu. Trestného činu podle § 148a odst. 1 tr. zák. se mimo jiné dopustí ten, kdo v rozporu s právním předpisem uvádí do oběhu zboží bez nálepek k jeho označení pro daňové účely. Podle výkladu v odborné literatuře a judikatuře se uváděním do oběhu rozumí různé způsoby nabídky neoznačeného zboží na trhu. Skutková podstata je naplněna uvedením do oběhu, což znamená vystavením na pult, rozesláním nabídek apod. U stěžovatele však bylo prokázáno pouze to, že převážel předmětné věci, avšak pouze na základě žádosti popisovaného muže, a nebylo zjištěno ani prokázáno, že tyto věci jsou určeny k uvedení do oběhu. I kdyby bylo prokázáno, že stěžovatel věděl, že veze cigarety, nebylo by žádným důkazem prokázáno, že věděl o tom, že cigarety jsou neoznačené, neboť byly v kartonech a ty zabaleny do tmavých pytlů. Stěžovatel má za to, že je přerušena souvislost mezi jeho skutečným jednáním a následkem předvídaným trestním zákonem, není tedy dán příčinný vztah, jehož existence je potřebná pro trestnost stěžovatele. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názory obou soudů, že již pouhá přeprava a skladování zboží je uvedením do oběhu ve smyslu znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu.

Krajský soud v Plzni ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že má za to, že ústavní stížnost je v podstatě pouze nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentace uplatněné již v řízení před těmito soudy. Okresní soud v Chebu zopakoval své argumenty použité v odůvodnění svého rozsudku. Uvedl, že považuje za nepochybně prokázaný úmysl nepřímý, s tím, že v zásadě nebylo ani vyloučeno, že se jednalo o úmysl přímý. Co se týká otázky uvádění zboží do oběhu, pak stanovisko vyslovené stěžovatelem v ústavní stížnosti nelze akceptovat, neboť zcela účelově zužuje výklad uvedeného pojmu. Uvádění do oběhu nelze zužovat na distribuci či nabízení konečnému spotřebiteli. Za uvádění do oběhu je třeba považovat každé jednání v řetězci směřujícím ke konečné spotřebě, tedy včetně distribuce, dopravy, skladování, jakož i jiné formy.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.

Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích judikoval, není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy. Z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada respektována, a tak tomu v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu bylo, nemůže přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, pokud právní závěry soudu nejsou v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají". V dané věci se obecné soudy ve svých rozhodnutích především musely vypořádat s otázkou subjektivní stránky trestného činu. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, oba soudy posoudily tuto otázku shodně, když dospěly k závěru, že v trestním řízení bylo prokázáno, že stěžovatel se trestné činnosti, pro níž byl stíhán, dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém. Obhajobu stěžovatele, spočívající v tom, že nevěděl, co převáží, přičemž ani nekonkretizoval osobu, na jejíž žádost tak činí, považoval soud I. stupně za zjevně nevěrohodnou, což také v odsuzujícím rozsudku řádně odůvodnil. Z odůvodnění rozsudku také vyplývá, které skutečnosti vzal soud za prokázané a které nikoli, rovněž tak z něj vyplývá, že soud provedené důkazy hodnotil jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech. Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl. Z týchž důvodů nevyhověl Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 25. února 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 370/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies