IV. ÚS 403/02

26. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 403/02












Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Z. M. a B. M., zastoupenými JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2002, čj. 23 Co 71/2002-195, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. Š., zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení,

t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé podali dne 19. 6. 2002 k poštovní přepravě ústavní stížnost, jíž se domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2002, čj. 23 Co 71/2002-195, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. 10. 2001, čj. 8 C 488/2000-164, zamítající jejich žalobu o určení vlastnictví k osobnímu automobilu. V návrhu stěžovatelé prezentovali svoje přesvědčení, že obecné soudy jim svými rozhodnutími odepřely právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když v řízení bylo postupováno zcela jednostranně ve prospěch druhé procesní strany, tj. vedlejšího účastníka. Zvoleným postupem soudy, podle jejich názoru, porušily čl. 90 a čl. 95 zák. č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). V další části návrhu stěžovatelé svoje námitky konkretizovali, zejména se soustředili na problematiku důkazů týkajících se údajné simulace při uzavírání kupní smlouvy, na jejímž základě mělo dojít k převodu vlastnického práva k předmětnému automobilu. Především poukázali na rozpory ve výpovědích žalovaného (tj. vedlejšího účastníka) a svědkyně a zdůraznili, že v odvolání, kromě jiného, tvrdili nezbytnost hodnocení výslechu svědkyně v kontextu s dalšími důkazy; domnívají se, že jeden z důkazů (faktura č. 227/99) měl být částečně izolován pro jeho nezvratně zásadní význam v dané věci, protože je důkazem, na základě kterého vedlejší účastník prokazoval základ svého tvrzení o fiktivnosti uzavřené písemné kupní smlouvy. Závěrem návrhu zdůrazňují, že občanský soudní řád soudům ukládá, aby rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu věci, aby provedené důkazy hodnotily podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a tvrdí, že těmto zákonným příkazům obecný soud ve svém rozhodnutí neučinil zadost, zejména pokud jde o respektování zásady hodnocení důkazů. Pochybení spatřují v hodnocení výslechu svědkyně, a to jak v hodnocení jeho vnitřního smyslu, tak ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy. Z uvedených důvodů jsou přesvědčeni, že obecný soud postupoval v rozporu s ústavně stanoveným postupem zcela jednostranně ve prospěch žalovaného.

Krajský soud v Praze odkázal v celém rozsahu na odůvodnění rozsudku s tím, že se v něm vypořádal se všemi námitkami.

Vedlejší účastník popřel jakékoliv zvýhodnění při hodnocení provedených důkazů, neboť soudy obou stupňů velice pečlivě hodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, byly provedeny veškeré účastníky navržené důkazy a soud na základě provedených důkazů zjistil správně skutkový stav věci a věc správně kvalifikoval. Namítá, že v žádném případě nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces u stěžovatelů a zdůrazňuje, že provedené důkazy svědčily zcela nepochybně o účelovosti jednání stěžovatelů a v jejich neprospěch (např. poukazuje na znalecký posudek z oboru písmoznalectví). Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhl, aby byla Ústavním soudem odmítnuta.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání, v té souvislosti zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.

Věc byla v další fázi řízení přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je třeba v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů včetně spisového materiálu ve věci, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 488/2000, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé (původně samostatně první ze stěžovatelů) se domáhali žalobou určení vlastnického práva k osobnímu automobilu, který údajně zakoupili od vedlejšího účastníka; tuto skutečnost dokládali kupní smlouvou ze dne 26. 11. 1999. Protože vedlejší účastník jim nepředal technický průkaz, nemohla být provedena technická prohlídka a vozidlo nebylo možno užívat. Vedlejší účastník však namítl, že kupní smlouva byla uzavřena pouze s ohledem na chybějící malý a velký technický průkaz, byla tedy fiktivní (simulovaná) a měla nahradit tyto doklady. Dále tvrdil, že o simulované povaze kupní smlouvy svědčí i nezaplacení kupní ceny a následné uzavření dohody o zapůjčení předmětného vozidla. Po provedeném dokazování soud I. stupně rozsudkem ze dne 11. 10. 2001, čj. 8 C 488/2000-164, žalobu zamítl. Pokud se týká předložené kupní smlouvy, soud konstatoval, že žalovaný unesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že kupní smlouva je fiktivním právním úkonem nahrazujícím v případě kontroly chybějící doklady, a ztotožnil se také z tvrzením žalovaného, že auto bylo zapůjčeno na dobu opravy jiného vozidla, které bylo ve vlastnictví žalobců. Soud hodnotil kupní smlouvu jako simulovanou, když se ve skutečnosti jednalo o smlouvu o výpůjčce. Proti rozsudku podali stěžovatelé odvolání (proti výroku I. a II.), v němž opětovně poukazovali na hodnověrnost kupní smlouvy, nesouhlasili se závěrem soudu, že žalovaný unesl důkazní břemeno ohledně tvrzení o její fiktivnosti a zaujali podrobné stanovisko k jednotlivým důkazům a jejich hodnocení. Odvolací soud neshledal odvolání důvodným, a proto rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil rozhodnutí prvoinstančního soudu. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně provedl obsáhlé dokazování ohledně hlavního předmětu sporu, že v hodnocení důkazů nikterak významně nepochybil, vypořádal se i s mnohdy odporujícím si obsahem jednotlivých důkazů, přičemž své hodnocení logicky vysvětlil, a že na základě provedeného dokazování pak dospěl ke správným skutkovým zjištěním a nepochybil ani v právních závěrech, které z nich vyvodil. Odvolací soud dále do odůvodnění zařadil i svoje zjištění, které získal na základě doplněného dokazování. K tomu uvedl, že nové důkazy nepřinesly nic, co by mohlo přinést zvrat v celkovém hodnocení sporu, naopak v některých bodech přispěly ke zpřesnění poznatků o průběhu skutkového děje.

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základního práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, či k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takové situaci nedošlo, když obecné soudy postupovaly v intencích regulí stanovených pro civilní proces. Navíc, stěžovatelé učinili obsahem ústavní stížnosti shodné námitky, které byly předmětem posuzování již v řízení před obecnými soudy, a polemizují s "váhou" jednotlivých důkazů, konkrétně jednoho ze svědeckých výslechů a vystavené faktury.

Základem sporu byla otázka existence vlastnického práva, když stěžovatelé pro jeho ochranu užili jeden z obecných prostředků - tj. určovací žalobu. Z povahy této žaloby vyplývá povinnost žalobce tvrdit a dokázat existenci svého vlastnického práva. Jestliže český právní řád při reglementaci nabývání vlastnického práva k movitým věcem na základě smlouvy vychází z dvoufázové konstrukce, tedy titulu a modu acquirendi, je nezbytným předpokladem převodu vlastnického práva existující, platná a účinná smlouva. Z tohoto důvodu se soud soustředil na posouzení kupní smlouvy ze dne 26. 11. 1999, což je - z hlediska procesního - soukromá listina. Tím je dána i její důkazní síla, neboť postačuje formální popření její správnosti druhým účastníkem. Stěžovatelé se proto nemohli a neměli spokojit s pouhou listinou, naopak, měli náležitým způsobem chránit svoje práva, v duchu principu vigilantibus iura. V opačném případě se vystavili nebezpečí, že neunesení důkazního břemene, ohledně existence jejich vlastnického práva k předmětnému automobilu, bude mít za následek ztrátu pře. To vše při vědomí, že pokud se jim důkaz nezdaří, nemohou být ve sporu úspěšní; přitom míru úspěšnosti důkazu posuzuje obecný soud v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 132 obč. soudního řádu.

Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 403/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies