IV. ÚS 160/02

26. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 160/02













Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. L. E., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku, čj. 3 T 148/2001-190, ze dne 22. 10. 2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, sp. zn. 12 To 508/2001, ze dne 13. 12. 2001, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení,



t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í:



Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 82 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 6, odst. 1, 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 2 písm. a), čl. 6, odst. 1, 2, 3 písm. b) a d) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví.

Jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku, čj. 3 T 148/2001-190, ze dne 22. 10. 2001, uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. z. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a dále povinným nahradit škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a poškozenému J. F. Podané odvolání Krajský soud v Praze usnesením, sp. zn. 12 To 508/2001, ze dne 13. 12. 2001, zamítl. Zmíněného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 16. 9. 2000 kolem 21.15 hod. na náměstí Karla IV. v Mělníku po předchozí rozepři udeřil poškozeného J. F. zezadu nezjištěným předmětem do oblasti hlavy a levé ruky, který poté spadl na zem, a stěžovatel mu tak měl způsobit na levé horní končetině tříštivou zlomeninu dolního konce kosti vřetenní a odlomení výběžku kosti loketní, zhmoždění ruky a předloktí a tržnou ránu na třetím prstu pravé horní končetiny s následnou dobou léčení přesahující 42 dnů.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo narušeno jeho Ústavou zaručené právo na soudní ochranu (čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a násl. články hlavy páté Listiny), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, jehož součástí je i princip rovnosti zbraní. Především však nebyly podle stěžovatelova názoru v jeho trestní věci respektovány ústavní limity zásady volného hodnocení důkazů vyjádřené v § 2 odst. 6 a § 125 tr. ř., a to zejména tím, že právní závěry učiněné soudy jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a navíc z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Napadená rozhodnutí tak stěžovatel z těchto důvodů považuje za stojící v rozporu rovněž s čl. 1, čl. 82 a čl. 90 Ústavy, s čl. 3 odst. 1, 3, čl. 6, odst. 1, 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny a konečně s čl. 2 odst. 2 písm. a), čl. 6, odst. 1, 2, 3 písm. b) a d) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy. Pro tato svá tvrzení uvádí stěžovatel konkrétní námitky k hodnocení důkazů obecnými soudy, když podle jeho názoru byly akcentovány jen ty části výpovědí svědků, které svědčily v jeho neprospěch, aniž by byly vzaty v potaz výpovědi a skutková zjištění svědčící v jeho prospěch. Žádným způsobem obecné soudy neprokázaly, že by poškozený F. dal najevo své rozhodnutí ukončit své stupňující se útoky proti stěžovatelově rodině a majetku takovým způsobem, aby to mohl stěžovatel nejen zaregistrovat, ale i vzít na vědomí. Hodnotily proto stěžovatelovo jednání jako jednání protiprávní, kterým byla naplněna skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví, ačkoliv zde bezesporu mělo podle stěžovatelova názoru být hodnoceno jeho jednání jako jednání v nutné obraně podle § 13 tr. z., tedy jako jednání vylučující protiprávnost. Došlo tedy při hodnocení důkazů k porušení základních zásad trestního řízení, a to zejména zásady presumpce neviny, vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř., jakož i v čl. 40 Listiny, a zásady objektivní pravdy. Soud nehodnotil rovněž tu část výpovědi znalce MUDr. T., ve které připustil, že si poškozený nejzávažnější poranění na levé horní končetině mohl způsobit i sám, když udeřil do skla velínu, které se rozbilo. Stěžovatelovo právo na obhajobu bylo v neposlední řadě zkráceno zamítnutím navrhovaného výslechu svědka, který se přihlásil stěžovatelovu obhájci na základě inzerátu uveřejněného v Annonci. Obecné soudy tak v řízení nerespektovaly právní závěry plynoucí z nálezů Ústavního soudu, zejména ve vztahu k ústavním limitům volného hodnocení důkazů a principu rovnosti v právech, tak jak stěžovatel na tyto nálezy odkazuje v jednotlivých částech ústavní stížnosti. Z těchto shora uvedených důvodů proto stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí obecných soudů.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 3 T 148/2001, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Praze.

Ve svém vyjádření Krajský soud v Praze uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje výlučně námitkami, které uplatnil již v průběhu řízení před soudem I. stupně a následně i v řízení u soudu odvolacího. Na tyto námitky stěžovatele odvolací soud reagoval a vypořádal se s nimi ve svém rozhodnutí, na jehož odůvodnění v tomto směru krajský soud pro stručnost odkazuje. Odvolací soud je i nadále přesvědčen, že odsouzenému byl poskytnut dostatečný prostor pro jeho obhajobu a provedené dokazování poskytovalo dostatečnou oporu pro úplná skutková zjištění a pro spolehlivé meritorní rozhodnutí ve věci.

K ústavní stížnosti se vyjádřilo i Krajské státní zastupitelství v Praze jako vedlejší účastník řízení. Konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko rozvádí skutečnosti a námitky, které uváděl již ve svém odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, a považuje ústavní stížnost za nepřípustnou. Hodnocení skutkových zjištění jsou výlučně v kompetenci obecných soudů, samozřejmě za předpokladu, že neodporují elementárním principům formální logiky. Jen v případech zjevné rozhodovací libovůle tyto popírající nebo v případech rozhodnutí bez provedení důležitých a proveditelných důkazů by bylo možno hovořit o porušení práva na spravedlivý proces. O takový případ se však v dané věci nejedná. Pokud stěžovatel vytýká obecným soudům, že nepovažovaly za potřebné vyslechnout svědka W., pak soudy důvodně hodnotily způsob opatření tohoto důkazu, navrhovaného obhajobou až v rámci odvolacího řízení po deseti měsících od předmětné události, za natolik pochybný, že výpovědi tohoto svědka by nebylo možno rozumně přiznat věrohodnost. Soudy pak nemohly v této souvislosti pominout to, že k věci vypovídali kromě rodinných příslušníků stěžovatele a poškozeného také dva zcela nezaujatí svědkové, o jejichž věrohodnosti nevznikly pochybnosti. Dokazování bylo tedy provedeno v rozsahu požadovaném ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Stěžovatel nijak nedoložil, že v předmětné věci došlo v jeho neprospěch k porušení jeho základních práv a svobod, a proto vedlejší účastník navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti, přičemž se současně vzdává postavení vedlejšího účastníka v předmětném řízení podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval již v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvního stupně, a zejména v obou podaných řádných opravných prostředcích (č.l. 108-112, 120, 199-200). Oba obecné soudy se těmito jeho námitkami ve svých rozhodnutích zabývaly, a to opětovně, když Krajský soud v Praze nejprve svým rozhodnutím, sp. zn. 12 To 272/2001, ze dne 18. 7. 2001 (č.l. 125-129), ke stěžovatelem podanému odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku, ze dne 25. 4. 2001 (č.l. 98-103), toto prvoinstanční rozhodnutí zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, přičemž v odůvodnění rozhodnutí uvedl pokyny, v jakém směru je zapotřebí dokazování doplnit, zejména pokud jde o přibrání znalce, a následně důkazy znovu posoudit. Námitkami stěžovatele proti novému, v pořadí druhému rozhodnutí v dané věci Okresního soudu v Mělníku, čj. 3 T 148/2001-190, ze dne 22. 10. 2001, se Krajský soud v Praze znovu zabýval ve svém rozhodnutí o odvolání, sp. zn. 12 To 508/2001, ze dne 13. 12. 2001, ale v tomto případě jim již nepřisvědčil a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Pokud tedy stěžovatel tyto své námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další (třetí) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.

Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky týkající se hodnocení provedených důkazů. Obecné soudy podle stěžovatelova názoru nerespektovaly ústavní limity zásady volného hodnocení důkazů vyjádřené v § 2 odst. 6 a § 125 tr. ř. Ústavní soud v tomto směru zdůrazňuje, že mu nenáleží nahrazovat činnost obecných soudů, které nejlépe znají zvláštní okolnosti konkrétního případu, kdy z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit.

Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledal, že v posuzované věci bylo nalézacím soudem provedeno obsáhlé dokazování. Oba obecné soudy pak při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily (č.l. 191-195, 216-219). To se týká i jejich hodnocení svědeckých výpovědí rodinných příslušníků stěžovatele na jedné straně a poškozeného na straně druhé, a to při současném zvážení výpovědí dvou nestranných svědků (H. a L.), výslechu znalce MUDr. T. a obsahu jeho znaleckého posudku (č.l. 95-96, 187, 159-161), posuzovaných jednotlivě i v jejich souhrnu. Obecné soudy se vyslovily i ke stěžovatelově námitce, že znalec MUDr. T. ve své výpovědi připustil, že si poškozený nejzávažnější poranění na levé horní končetině mohl způsobit i sám, když udeřil do skla velínu, které se rozbilo (č.l. 195, 217-218). Pokud pak jde o námitku, že byl zamítnut výslech svědka W., který se přihlásil stěžovatelovu obhájci na základě inzerátu se značným časovým odstupem od předmětné události, pak nalézací soud shledal, že lze spolehlivě rozhodnout na základě všech doposud učiněných svědeckých výpovědí (č.l. 194).

Pokud obecné soudy jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat toto hodnocení důkazů obecnými soudy. Tuto zásadu je třeba v posuzované věci vztáhnout i na stěžovatelem uplatněné námitky týkající se hodnocení provedeného dokazování a doplnění dokazování. Obecným soudům pak musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. V tomto smyslu je třeba nahlížet i na stěžovatelovo tvrzení, že jeho jednání mělo být hodnoceno jako jednání v nutné obraně, tedy vylučující protiprávnost. Do rozhodovací činnosti obecných soudů se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout pouze v případě, že učiněné právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení jeho práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, a vyžadovalo proto jeho zásahu.

Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.



Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2003


JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 160/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies