I. ÚS 687/02 - Povinnost soudů aplikovat procesní předpisy ve správném znění

26. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Právu jednotlivce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod odpovídá povinnost soudu postupovat v řízení podle takových procesních právních předpisů, k jejichž aplikaci jej zavazuje zákon. Pokud obecný soud aplikuje v příslušném řízení procesní předpisy ve znění, které se v daném řízení podle příslušného ustanovení zákona nemá uplatnit, znamená takový postup nejen porušení kogentní normy jednoduchého práva, ale také porušení práva účastníka na spravedlivý proces. To platí ve zvýšené míře tam, kde se kvůli aplikaci nesprávné právní normy dostane účastníku řízení nesprávného poučení o opravných prostředcích.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11.03.2003 sp. zn. I. ÚS 687/02)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 26. února 2003 sp. zn. I. ÚS 687/02 ve věci ústavní stížnosti L. B. proti usnesení Městského soudu v Praze z 11. 9. 2002 sp. zn. 19 Co 262/2002, jímž bylo jako opožděné odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 11. 9. 1998 sp. zn. 10 C 270/97, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit peněžitou částku.

Výrok

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2002 sp. zn. 19 Co 262/2002 se ruší pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Návrh na zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 9. 1998 sp. zn. 10 C 270/97 se odmítá.


Odůvodnění



V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2002 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Městského soudu v Praze bylo odmítnuto jako opožděné odvolání stěžovatele proti rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 6, jehož výrokem byla mimo jiné stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci (nyní vedlejšímu účastníkovi) částku 450 617 Kč s příslušenstvím.

Podle vyjádření stěžovatele uvedeného v ústavní stížnosti vydal soud prvního stupně na jednání, jehož se stěžovatel neúčastnil, rozsudek pro zmeškání podle § 153 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), aniž by mu před tím žalobu doručil a vyzval jej, aby se k ní vyjádřil. Stěžovatel dále vytýkal soudu prvního stupně pochybení v tom, že písemné vyhotovení rozsudku opakovaně doručoval opatrovnici, kterou ustanovil usneseními ze dne 21. 12. 1998 a ze dne 13. 4. 1999.

V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvedl, že o existenci tohoto rozsudku se dozvěděl až dne 24. 1. 2002, kdy mu bylo soudním exekutorem doručeno usnesení Okresního soudu v Benešově o nařízení výkonu rozhodnutí č. j. Nc 3007/2001-6, opravné usnesení Okresního soudu v Benešově č. j. Nc 3007/2001-9 a exekuční příkaz soudního exekutora Mgr. R. Ch. sp. zn. EX 1-01-22.

Vzhledem k tomu podal stěžovatel proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 odvolání, v němž tvrdil, že rozsudek nebyl platně doručen, a tudíž mu zůstala zachována lhůta pro podání odvolání. Odvolací soud posoudil postup soudu prvního stupně při doručování a dovodil, že jeho postup nebyl zcela v souladu s § 29 odst. 2 o. s. ř., nepředstavuje však takovou vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nepředstavoval ani porušení § 171 o. s. ř. Z toho důvodu odvolací soud posoudil odvolání jako podané opožděně a výrokem napadeného usnesení jej odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu 19 Co Městského soudu v Praze, která zcela odkázala na odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde o důvody, které vedly k odmítnutí odvolání pro opožděnost.

Vedlejší účastník na výzvu Ústavního soudu ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná, eventuálně aby byla zamítnuta. V odůvodnění svého návrhu obsáhle komentuje jak chování stěžovatele, tak rozebírá rozhodnutí obecných soudů, s nimiž se ztotožňuje. Je toho názoru, že napadenými rozhodnutími ani řízením, které jim předcházelo, nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele.

Ústavní soud došel po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) k závěru, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2002 č. j. 19 Co 262/2002-73 došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nicméně z jiných důvodů, než na které stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje.

Právu jednotlivce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá povinnost soudu postupovat v řízení podle takových procesních právních předpisů, k jejichž aplikaci jej zavazuje zákon. Pokud obecný soud aplikuje v příslušném řízení procesní předpisy ve znění, které se v daném řízení podle příslušného ustanovení zákona nemá uplatnit, znamená takový postup nejen porušení kogentní normy jednoduchého práva, ale také porušení práva účastníka na spravedlivý proces. To platí ve zvýšené míře tam, kde se kvůli aplikaci nesprávné právní normy dostane účastníku řízení nesprávného poučení o opravných prostředcích.

Řízení před soudem prvního stupně bylo v daném případě zahájeno dne 21. 10. 1996 a rozsudek pro zmeškání byl soudem vynesen dne 11. 9. 1998, tedy před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Podle ustanovení bodu 15 hlavy I části dvanácté tohoto zákona se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají podle dosavadních právních předpisů.

Odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 9. 1998 sp. zn. 10 C 270/97 bylo stěžovatelem podáno dne 28. 2. 2002, tedy po nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. S ohledem na shora citované ustanovení však měl odvolací soud postupovat v řízení o odvolání podle znění občanského soudního řádu platného do nabytí účinnosti novely provedené tímto zákonem.

Jak Ústavní soud zjistil z napadeného usnesení Městského soudu v Praze, postupoval odvolací soud v řízení podle o. s. ř. ve znění platném až po nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. Tomuto závěru odpovídá nejen obsah odůvodnění usnesení, ale také poučení soudu o možnosti podání opravných prostředků.

Pokud usnesení odvolacího soudu obsahuje poučení, podle něhož není proti tomuto rozhodnutí odvolání ani dovolání přípustné, jedná se o poučení, které je v rozporu se zněním o. s. ř. před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., jež měl odvolací soud aplikovat.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve znění před účinností jeho novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. bylo dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto pro opožděnost podle § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přípustné, přičemž důvodem pro zrušení takového rozhodnutí byly takové vady řízení či rozhodnutí soudu prvního stupně, jež mohly mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu o opožděnosti odvolání.

Jen na okraj Ústavní soud dodává, že rovněž přípustnost dovolání se v případech, kdy je dovolání podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydanému po řízení provedeném podle předchozích právních předpisů, řídí o. s. ř. ve znění platném před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. Rovněž tak Ústavní soud pouze na okraj uvádí, že podle o. s. ř. ve znění zákona č. 30/2000 Sb. je mimořádným opravným prostředkem proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání, žaloba pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 o. s. ř.).

Ústavní soud má navíc za to, že formulace odůvodnění způsobuje neurčitost či zmatečnost napadeného usnesení, když odvolací soud nejprve uvádí, že podané odvolání není důvodné a bylo podáno opožděně, přitom však v závěru odůvodnění odkazuje na § 218 písm. c) o. s. ř., které upravuje odmítnutí odvolání z důvodu nepřípustnosti. O zmatečnosti usnesení svědčí mimo jiné i formulace "z obsahu spisu se podává, že soud I. stupně usnesením ze dne 21. 12. 1998 ustanovil dle § 29 odstavec 2 o. s. ř. ve znění provedeném zákonem č. 30/2000 Sb. ....". Tato skutečnost by pak způsobovala nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí, neboť z odůvodnění není zcela zřetelné, jakými úvahami byl odvolací soud v posouzení odvolání přesně veden, a zda tedy výroková část vůbec koresponduje s odůvodněním napadeného rozhodnutí.

V daném případě proto Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze nerespektoval kogentní ustanovení zákona (přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.) a v řízení aplikoval nesprávný procesní předpis, resp. procesní předpis v nesprávném znění. V důsledku toho pak účastníky řízení nesprávně poučil o opravných prostředcích, jež jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje, když navíc napadené rozhodnutí vykazuje i další shora vylíčené znaky neurčitosti a zmatečnosti. Tímto postupem obecný soud porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

S ohledem na to, že v daném případě je nutné nejprve posoudit včasnost podaného odvolání v odvolacím řízení vedeném podle správného znění procesních předpisů, k čemuž jsou příslušné obecné soudy, nemohl se Ústavní soud zabývat námitkami stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 9. 1998 sp. zn. 10 C 270/97. Z toho důvodu Ústavní soud návrh na zrušení tohoto rozsudku odmítl jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 687/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies