IV. ÚS 693/01

26. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 693/01















Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) J.P., 2) J.P., 3) J.P. a 4) B.P., všech zastoupených JUDr. M.H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2001, čj. 4 Cmo 816/99-89, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 1999, čj. 23 Cm 4/99-38, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčeni ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě, jakož i čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2001, čj. 4 Cmo 816/99-89, byl potvrzen k odvolání stěžovatelů rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 1999, čj. 23 Cm 4/99-38, jehož výrokem sub I. byl ponechán v platnosti vůči stěžovatelům 1) a 2) směnečný platební rozkaz vydaný Krajským obchodním soudem v Ostravě ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 2 Sm 467/98, a výrokem sub II. ponechán v platnosti vůči stěžovatelům 3) a 4) směnečný platební rozkaz téhož soudu ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 2 Sm 466/98. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení citovaných práv mělo dojít tím, že obecné soudy odmítly provést stěžovateli navržené důkazy k prokázání jejich skutkových tvrzení a dále údajně nesprávně interpretovaly ust. § 10 zák. č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového.

Z připojeného soudního spisu Krajského obchodního soudu v Ostravě, sp. zn. 23 Cm 4/99, jejž si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že shora citovaným rozhodnutím rozhodl označený soud poté, co nepřisvědčil námitkám stěžovatelů (tehdy odpůrců) ohledně jejich tvrzení, dle něhož byly v dané věci proti nim uplatněné blankosměnky vyplněny v rozporu se smlouvou o vyplňovacím právu směnečném, když se po provedení důkazů neztotožnil s jejich konstatováním o tom, že údaj o místě a datu vystavení směnek byl na ně doplněn po jejich podpisy výstavci, tj. stěžovateli. K tomuto závěru Vrchní soud v Olomouci, rozhodující v dané věci na základě odvolání stěžovatelů, v podstatě ve shodě se soudem nalézacím uvedl, že i v případě, kdy by bylo prokázáno, že tento údaj na směnkách scházel, za nedostatek dobré víry či hrubou nedbalost na straně majitele nelze považovat počínání, kdy kromě ujednaných údajů jsou doplněny další údaje potřebné pro uplatnění listiny jako směnky, neboť také dřívější judikatura zastávala názor, že "nebylo-li umluveno jinak, právo doplniti blanket, obsahuje jen právo doplnit podstatnou náležitost". Jinak řečeno, nebylo-li datum a místo vystavení na blankosměnce při vystavení vyplněno, byl majitel oprávněn, nebylo-li mezi účastníky dohodnuto jinak, tuto podstatnou náležitost do směnky doplnit. Učinil-li tak způsobem, který odpovídal skutečnosti, doplnil-li blankosměnku datem a místem skutečného vystavení směnky, nelze mu přičítat ani hrubou nedbalost ani zlou víru ve smyslu § 10 zák. č. 191/1950 Sb. V této souvislosti odvolací soud dodal, že takový závěr však z důkazů provedených soudem prvního stupně dovozovat nelze a ani případný znalecký posudek by v žádném případě nemohl zodpovědět otázky, zda datum a místo vystavení byly na směnku vyplněny před anebo po podpisu směnky. Proto rozhodl tak, jak již shora bylo uvedeno.

Stěžovatelé ve svém návrhu poukazují na to, že v podaných námitkách proti zmíněným směnečným platebním rozkazům uvedli, že předmětné dvě směnky vystavené jako blankosměnky, jsou směnkami neplatnými, neboť v době, kdy na tyto připojovali své podpisy, chyběly na směnce podstatné údaje, a to místo a datum vystavení směnky, přičemž tyto údaje nemohly být do směnky doplněny na základě vyplňovacího prohlášení, neboť vyplňovaní prohlášení se na tyto podstatné náležitosti směnky nevztahuje. Rozporovali tak tvrzení tehdejších navrhovatelů (takto vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem), podle něhož datum a místo vystavení bylo na směnkách uvedeno od samého počátku a toliko údaj o splatnosti a směnečné částce byl doplněn později v intencích smlouvy o vyplňovacím právu směnečném. Stěžovatelé na podporu svých výhrad navrhli před soudem prvého stupně, aby dokazování bylo doplněno grafologickým posudkem, který by určil, zda datum a místo vystavení směnek bylo na předmětné směnky uvedeno při jejich vystavení nebo později a dále výslech svědka ing. H. Soud posléze jednání o námitkách ukončil vydáním usnesení, že jej odročuje toliko za účelem výslechu ing. S. s tím, že další důkazy prováděny nebudou. Své návrhy opakovali stěžovatelé při jednání následujícím, přičemž soud rozhodl opětovně o jejich zamítnutí. O podaném odvolání rozhodující Vrchní soud v Olomouci jejich návrhu na provedení důkazu grafologickým posudkem rovněž nevyhověl. K výkladu dotčeného ust. § 10 zák. č. 191/1950 Sb., potom stěžovatelé uvedli, že písemná dohoda mezi jimi a vedlejším účastníkem taxativně vymezila údaje, které byl tento oprávněn do směnek doplnit. Mezi nimi ovšem datum a místo vystavení směnky není. Vedlejší účastník si byl vědom, že by se bez doplnění i těchto údajů směnečného peníze v soudním řízení nedomohl, neboť stěžovatelé by se ubránili námitkou, že směnky neobsahují podstatnou náležitost, a to datum vystavení. Proto se podle jejich názoru provinil nejméně hrubou nedbalostí ve smyslu § 10 zák. č. 191/1950 Sb. Jelikož stěžovatelé byli zatíženi břemenem důkazním, považují odmítnutí uvedeného důkazního návrhu za porušení práva na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil a rovněž vznesli návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2001, čj. 4 Cmo 816/99-89, a to do rozhodnutí o projednávané ústavní stížnosti.

Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil k podané stížnosti tak, že tvrzení o porušení ústavně zaručených práv odmítl, když setrval na svém názoru, že znalecký posudek z oboru grafologie nemůže v žádném případě dát odpověď na otázku, zda údaj o datu a místu vystavení směnky byl na ni vepsán před anebo až po jejím podpisu. Znalec sice může učinit závěr o shodnosti či rozdílnosti použitého typu písma, avšak i kdyby potvrdil, že veškeré údaje ve směnce nebyly vepsány stejným strojem a na "stejné zasunutí" listiny do stroje, nebyla by tím zodpovězena otázka, ve kterém okamžiku byl který údaj na směnku uveden a ve kterém pořadí. Je-li na listině vepsáno více údajů, pak (pokud se ovšem nepřekrývají) není v lidských ani technických možnostech zjistit, který údaj byl vepsán jako první. Teoreticky každý údaj na směnku mohl být vepsán jiným strojem, případně jinou rukou a v jiný časový okamžik. Z žádného zákonného ustanovení totiž nevyplývá, že by v jediném okamžiku a stejným typem písma musely být do směnky vepsány veškeré údaje. Ostatně samotná skutečnost, že se jednalo o blankosměnku dostatečně vypovídá o tom, že šlo o nehotovou směnku, která obsahovala "bílá místa", tj. místa, kam mají být později vepsány další údaje, a to jak charakteru podstatných obsahových náležitostí, tak případně i zápisů nepodstatných. Z těchto důvodů účastník řízení uvedený důkaz neprovedl, neboť považuje za mimo jakoukoli pochybnost, že tímto důkazem nemůže být prokázáno tvrzení stěžovatelů, že datum a místo vystavení směnky do ní bylo vepsáno až poté, kdy ji podepsali. Vrchní soud v Olomouci rovněž setrval i na svém právním názoru, podle něhož naprosto nebylo podstatné, zda v době podpisu blankosměnky stěžovateli, byly údaje o datu a místu vystavení již vyplněny. Stěžovatelé nezpochybňují, že se jednalo o záměrné vydání blankosměnky a že bylo uděleno vyplňovaní právo, tj. právo nabyvatele do směnky vyplnit určité chybějící údaje. Ze skutečnosti, že v dohodě o vyplnění blankosměnky nebylo o datu a místu vystavení směnky nic ujednáno, zcela mylně podle názoru vrchního soudu dovozují vyplnění směnky v rozporu s dohodou. Aby bylo možno hovořit o tom, že směnka byla vyplněna "v rozporu s dohodou", pak pojmově to předpokládá dohodu právě o tomto údaji. Např. pokud by bylo dohodnuto, že jako datum vystavení směnky bude vyplněno datum pozdější a jako místo vystavení místo jiné, než pak majitel do směnky skutečně vepsal. V daném případě tomu tak nebylo, když jakákoli dohoda o místu a datu vystavení směnky absentovala, z čehož ovšem nelze dovodit, že v takovém případě nabyvatel směnky nemohl směnku o tyto údaje doplnit. Stěžovatelé při podepisování nevyplněné směnky nepochybně podepisovali s vědomím, že chybějící údaje do ní budou doplněny, což je smyslem blankosměnky. Již podpisem čisté směnky a jejím předáním majiteli ho zmocňují nevyplněné údaje doplnit. Protože tedy z uvedených důvodů, jak ve vztahu k odmítnutí důkazu, tak i stran interpretace dotčeného ust. § 10 zák. č. 191/1050 Sb., považuje argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti za nesprávnou, navrhl účastník řízení závěrem její zamítnutí.

Do rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2001, čj. 4 Cmo 816/99-89, podali stěžovatelé souběžně s projednávanou ústavní stížností dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5. 11. 2002, čj. 29 0do 196/2002-179, jímž tento mimořádný opravný prostředek odmítl.

Ústavní soud, vědom si pořadu práva, vyčkal vydání rozhodnutí dovolacího soudu, a poté přikročil k projednání ústavní stížnosti. Respektujíce své kompetence (čl. 83 Ústavy ČR), zaměřil se na ústavněprávní aspekty dané věci a poté shledal, že stěžovatelé napadají v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů zjevně neopodstatněně.

Nejprve je třeba poznamenat, že stěžovatelé, jak je patrno z odůvodnění ústavní stížnosti, v níž opakují argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, zejména předestřenou v podaném dovolání, se v podstatě domáhají přezkoumání citovaných rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem tak, jako by tento byl další odvolací instancí. Tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, zjevně nepřísluší, neboť se nezabývá porušením "běžné" zákonnosti a do jurisdikční činnosti obecných soudů je povolán zasáhnout ex constitutione jen tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud po přezkoumání připojeného spisového materiálu konstatuje, že o návrhu stěžovatelů bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování kautel z hlavy páté Listiny základních práv a svobod plynoucích. S výhradami stěžovatelů se obecné soudy řádně vypořádaly (157 odst. 2 o.s.ř.) a samotná skutečnost, že se neztotožnily s jejich především skutkovým náhledem na věc a z něj vyvozenými právními závěry, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Nadto Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou poznamenává, že ze zásady, dle níž nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je možno vykročit pouze tehdy, jestliže jsou učiněná skutková zjištění obecného soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, k čemuž v projednávané věci zjevně nedošlo.

Sedes materiae, od něhož se odvíjejí veškeré další úvahy spočívá v ust. § 10 zák. č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, které zní: "Nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí."

Pakliže stěžovatelé poukazují na neprovedení jimi navržených důkazů, nezbývá než v tomto směru připomenout, že jen obecnému soudu v rámci nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv (§ 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.), z čehož plyne i jeho možnost nevyhovět důkazním návrhům účastníků řízení, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci pod aspektem aplikace té které právní normy bezpečně usoudit (nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, str. 87). Korelátem tohoto oprávnění je však vázanost soudu zákonným imperativem, podle něhož musí o vznesených návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Pakliže odůvodnění rozhodnutí obecného soudu v předmětném směru - jako je tomu i v posuzovaném případě - nevykazuje vad, je logické a tudíž i přezkoumatelné, ztěží lze namítat protiústavnost jeho postupu (srov. a contrario nález ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51; nález ve věci sp. zn. I. ÚS 549/2000, tamtéž, sv. 22, str. 65; nález ve věci sp. zn. II. ÚS 663/2000, tamtéž, sv. 22, str. 19; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, tamtéž, sv. 6, str. 461; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 67/2000, tamtéž, sv. 21, str. 153). Obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně a přiléhavě odůvodnily, proč považují uvedené důkazní návrhy za nadbytečné a podle jejich názoru nezpůsobilé prokázat skutková tvrzení stěžovatelů a požadavkům práva na spravedlivý proces řádně dostály.

Ve vztahu k výhradám stěžovatelů vůči interpretaci v projednávané věci aplikovaného ustanovení § 10 zák. č. 191/1950 Sb. Ústavní soud dodává, že není bez dalšího oprávněn zabývat se porušením obyčejných zákonů a v návaznosti na to ani výkladem jednoduchého práva, ale pouze tím, zda napadeným rozhodnutím došlo k porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. Je nesporně na soudech obecných, aby prováděly výklad těchto zákonných norem, tj. interpretace jednoduchého práva přísluší výhradně jim, v konečné fázi Nejvyššímu soudu ČR (§ 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů). Současně však nelze pominout, že v souvislosti s aplikací ústavních práv se Ústavní soud interpretaci práva jednoduchého pod aspektem ochrany ústavnosti zcela vyhnout nemůže, neboť základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. V naznačeném směru opakovaně ve své judikatuře vyjádřil stanovisko, že za této situace porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17; nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/99, tamtéž, sv. 17, str. 73; nález ve věci sp. zn. I. ÚS 89/02; nález ve věci II. ÚS 738/2000, tamtéž, sv. 23, str. 273; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 537/01). V projednávaném případě Ústavní soud pochybení, která by byla nadto podřaditelná pod konstatované vymezení protiústavní aplikace jednoduchého práva, tj. že by se v daném případě jednalo o interpretaci či aplikaci zákonného ustanovení (natolik) extrémní, jež vybočuje z mezí hlavy páté Listiny základních práv a svobod, ze strany obecných soudů neshledal, když jejich argumentace je naopak logická, přesvědčivá a konzistentní, Ústavní soud se s ní ztotožňuje, a proto na ni stačí pro stručnost odkázat.

Pro úplnost Ústavní soud současně dodává, že Vrchní soud v Olomouci své rozhodnutí založil na zjištění, že stěžovatelé neprokázali vyplnění předmětných blankosměnek vedlejším účastníkem údajem o místu a datu jejich vystavení v době po jejich podpisu stěžovateli a citovaný právní názor uvedl v podstatě in eventum, pokud by i stěžovatelé toto své skutkové tvrzení v řízení před soudem prokázali. Odvolací soud, jak plyne z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, z data i místa vystavení uvedeného na směnkách, z data i místa uzavření smlouvy o úvěru, jakož i data i místa uzavření smluv o vyplňovacím právu směnečném a jejich obsahu, dovodil, že všechny tyto listiny ze dne 5. 5. 1997, které na sebe věcně navazují, byly účastníky těchto jednotlivých vztahů tohoto dne, tj. 5. 5. 1997 a na nich uvedeném místě, tj. v P., vyhotoveny a také podepsány, na čemž také založil své meritorní rozhodnutí.

S ohledem na řečené dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v projednávané věci způsobem ústavně souladným, k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených vpředu vyjmenovaných práv nedošlo, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Protože návrh byl odmítnut, nemohlo být vyhověno ani návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, a to ze stejných důvodů, které vedly Ústavní soud k odmítavému rozhodnutí, když pro odklad vykonatelnosti rozhodnutí ve smyslu § 79 citovaného zákona nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody [resp. takový postup by byl možný pouze tehdy, kdyby Ústavní soud ústavní stížnost přijal (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 209/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 313)].




P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2003



JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 693/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies