III. ÚS 126/02

27. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným I. Š., zast. Mgr. T. G., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 120/2001, ze dne 25. 9. 2001 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 40 To 13/2000, ze dne 22. 12. 2000, za vedlejší účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci,


t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í


Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 25. 2. 2002 navrhovatel brojí proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 120/2001, ze dne 25. 9. 2001 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 40 T 13/2000, ze dne 22. 12.2000 s tím, že postupem označených obecných soudů a rozhodnutími z nich vzešlých byla zasažena jeho základní ústavně garantovaná práva obsažená c čl. 39, jakož i v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 40 T 13/2000, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl shora označeným rozsudkem uznán vinným jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) odst. 4 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let. Proti tomuto rozsudku podal odvolání, které Vrchní soud v Olomouci shora označeným usnesením podle § 256 trestního řádu (dále jen tr.ř.) zamítl. V dané trestní věci uvedenými rozhodnutími bylo odsouzeno dalších 12 osob, přičemž skutkově šlo (ve stručnosti) ve dvou případech o to, že (v nočních hodinách ze dne 30. 9. na 1. 10. 1998 a dále v nočních hodinách ze dne 10. 11. na 11. 11. 1998) se skupina přesně označených odsouzených ze podpory dalších posléze odsouzených a v napadených rozhodnutích přesně označených osob vloupala do skladu firmy T. H. a.s. Praha, odkud odcizily krabice se žárovkami v hodnotě 521.640,- Kč v prvém případě a ve druhém případě pak odcizily zboží v hodnotě 2.664.200,- Kč, přičemž zařízení označené firmy v obou případech poškodily. Odcizené zboží vždy vynesly z areálu firmy, naložily do nákladního vozu A. státní poznávací značky BSD 13-01, které řídil a vždy na místo krádeže po předchozí domluvě přistavil navrhovatel a který také při nakládání odcizeného zboží vždy pomáhal, s nákladem potom odjel na místo, kde bylo odcizené zboží složeno a prodáno další osobě. V odůvodnění označeného rozsudku nalézací soud popsal obsáhle provedené dokazování a uvedl (ve vztahu k navrhovateli) z jakých úvah a skutečností vycházel a k jakým dospěl závěrům právním, včetně právní kvalifikace trestné činnosti navrhovatele. Proti rozsudku Krajského soudu Brno se navrhovatel odvolal s tím, že v popsaném jednání, které bylo nalézacím soudem zjištěno, nelze u jeho osoby spatřovat posléze shledanou trestnou činnost, nýbrž pouze prosté sjednání přepravy zboží. Podané odvolání Vrchní soud Olomouc usnesením, sp. zn. 2 To 120/2001, ze dne 25. 9. 2001 zamítl (§ 256 tr.ř.) s tím, že i on popsal v čem spatřuje zavinění navrhovatele a z čeho vycházel skutkově, stejně tak uvedl jakými úvahami se řídil při právním hodnocení jednání navrhovatele, zejména i z hlediska zavinění a právní kvalifikace takto shledané trestné činnosti.

V návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel v zásadě opakoval svou argumentaci z jednání před obecnými soudy. Své námitky koncentroval zejména do otázek subjektivní, ale i objektivní stránky trestných činů na nichž se posléze soudy shledaným spolupachatelstvím měl podílet. To proto, že trestný čin krádeže vloupáním byl dokonán ostatními obviněnými před tím, než se on sám začal dalšího jednání obviněných (náklad a odvoz odcizeného zboží) účastnit. Má za to, že v řízení před obecnými soudy nebyla zejména prokázána jeho vědomost, že zboží, které nakonec přepravoval bylo získáno trestným činem krádeže (§ 247 tr. zák.) a to vloupáním za způsobené škody velkého rozsahu a trestného činu poškozování cizí věci dle § 257 odst. 1 tr. zák. V postupu obou obecných soudů spatřuje v úrovni jednoduchého práva porušení ust. § 3 odst. 1 tr. zák. vyjádřené z ústavněprávního hlediska porušením čl. 39 Listiny. V této souvislosti namítl extrémně extenzivní výklad obecných soudů jednání navrhovatele v posuzované věci, které takto pokládá za rozporné s § 3 odst. 3 tr. zák. ve vazbě na ust. § 4 a § 5 tr. zák. v souvislosti s ust. § 9 odst. 2 tr. zák. Poukázal i na postup obecných soudů při ukládání trestu, když přesto, že se po předchozích odsouzeních osvědčil (což bylo i formálně konstatováno), fakticky mu však byla jeho předchozí odsouzení přičítána k tíži právě při úvaze soudů o trestu. V takovém počínání pak spatřuje dokonce porušení zásady ne bis in idem a návazně čl. 40 odst. 5 Listiny. Má i za to, že vzájemným udělením substitučních plných mocí jeho obhájce s obhájcem dalším mohlo dojít k porušení jeho práva na obhajobu. Má takto za to, že napadená rozhodnutí obecných soudů by měla být nálezem Ústavního soudu zrušena, protože jejich vydáním byla zasažena jeho ústavně zaručená základní práva obsažená v čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny. Pro úplnost nutno uvést, že navrhovatel podal také dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. Tdo 27/2002 podle § 265i odst. 1 písm. a) tr.ř. odmítl. Tuto skutečnost navrhovatel sdělil Ústavnímu soudu podáním ze dne 13. 1. 2003 s tím, že označené rozhodnutí Nejvyššího soudu respektuje a svůj návrh v řízení před Ústavním soudem dále směřuje vůči již označeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci.

Z vyjádření právě Vrchního soudu v Olomouci se podává, že ten se podle svého přesvědčení zevrubně zabýval i závěry o vině navrhovatele. Tu podkládá za prokázanou výsledky vedeného dokazování. Stran hodnoty převáženého zboží poukázal na srozumění navrhovatele s hodnotou převáženého zboží, když muselo být užito nákladní vozidlo a navrhovatel znal zboží i jeho množství. Stran úvah o spolupachatelství či účastenství poukázal soud na odůvodnění svého rozhodnutí, když poukázal na to, že pachatelé si mohli možnost s věcmi trvale (odcizenými) nakládat, zajistit až jejich odvezením. Co se týče uloženého trestu uvedl odvolací soud, že předmětný výrok potvrdil na podkladě odchylné filozofie, než ze které vycházel soud I. stupně, kdy zdůraznil, že trest byl uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a také z tohoto pohledu je tato námitka navrhovatele lichou. K procesní námitce (substituce obhájce) se odmítl vyjádřit s tím, že neví o co přesně navrhovateli jde s tím, že kolize zájmů jednotlivých odsouzených v předmětném řízení nenastala. Navrhl, aby ústavní stížnost (návrh) byla odmítnuta.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve svém vyjádření pouze uvedlo, že návrh bere na vědomí s tím, že jako vedlejší účastník ve věci nevyužilo svého práva se k ní vyjádřit.

Ústavní soud nejdříve pokládá na nutné opakovaně zdůraznit, že je to pouze hledisko ústavněprávní, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných, když není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jenom potud, pokud tyto soudy postupují při svém rozhodování ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (např. III. ÚS 23/93). Úlohou Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů, když nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonaným,i skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94), nepřísluší mu takto hodnotit provedené důkazy, případně to, zda tyto důkazy objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétní věci z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvená v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách, jimž je Česká republika vázána. Uvedené konstatování se vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z takto přijatého hodnocení a tedy podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (právní kvalifikace) jsou pak s ohledem na již uvedené součástí nezávislého soudního rozhodování. V této souvislosti pak nutno připomenout,že Ústavní soud se ani nemůže zabývat v řízení o ústavní stížnosti námitkami, které nebyly vzneseny v rámci řízení před obecnými soudy, ale právě až v návrhu řízení o ústavní stížnosti. Obecné soudy při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z trestního řádu, respektovaly také příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu (zásada obžalovací, vyhledávací, bezprostřednosti, ústnosti i volného hodnocení důkazů), jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění přijatých rozhodnutí. Svoje rozhodnutí opřely o řádné, odpovídajícím způsobem i rozsahem zjištěné důkazy, kdy také obsáhle a přesvědčivě v odůvodnění svých rozhodnutí popsaly účast navrhovatele na předmětné trestné činnosti, okolnosti za kterých k ní došlo i míru a způsob jakým se na jejím dokonání podílel s logickým vysvětlením, že způsob jakým si prokazatelně počínal svědčil o úmyslném jednání, když také přiléhavě vysvětlil i to v čem spatřoval spolupachatelství navrhovatele ve vztahu k dalším spoluodsouzeným. K námitkám stran úvah soudů o druhu a výši uloženého trestu, potom přes nevhodný odkaz nalézacího soudu týkající se trestní minulosti navrhovatele, lze než konstatovat, že ve skutečnosti na ni obecné soudy nebraly zřetel, když uložený trest byl navrhovateli vyměřen na samé spodní hranici příslušné a v trestním zákoně obsažené trestní sazby. Co se týče případného porušení práva na obhajobu (substituční plné moci obhájce navrhovatele a obhájce dalšího obviněného) nevedl navrhovatel bližší argumentaci a v tomto směru případné naznačené porušení takového práva Ústavní soud neshledal. Odvolací soud, který ve věci jednal také přiléhavě reagoval na argumentaci stěžovatele což vyjádřil i v důvodech svého rozhodnutí, když závěry ke kterým dospěl nelze odmítnout právě ani z hledisek ústavněprávních. Napadenými rozhodnutími tak nebyl zasažen namítaný čl. 39 Listiny, stejně jako čl. 40 odst. 5 Listiny (který ostatně ani na uvedenou trestní věc přímo nedopadá), když ostatně přijatými rozhodnutími obecných soudů nebyl porušen ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Listiny), ani základní právo na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny).
S ohledem na uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 27. února 2003


JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. III. ÚS 126/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies