I. ÚS 673/01

27. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

I. ÚS 673/01


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. L. M., právně zastoupené JUDr. M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. 28 Co 284/2001, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. 4. 1999, sp. zn. 3 C 204/93, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 21. 11. 2001 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. 28 Co 284/2001, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. 4. 1999, sp. zn. 3 C 204/93, a to pro porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy.

Napadeným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek okresního soudu v té části, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby žalovanému J., byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 91 020,- Kč s 3% úrokem od 15. 8. 1993 do 14. 7. 1994, a s 16% úrokem od 15. 7. 1994, a to z titulu náhrady škody, způsobené nájemcem na nemovitosti v jejím vlastnictví. V části, týkající se povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatky, byl rozsudek změněn tak, že se tato povinnost neukládá.

Oba soudy učinily základem svého právního závěru právní úvahu o promlčení nároku stěžovatelky, neboť dle jejich názoru došlo k promlčení ještě před podáním žaloby na náhradu škody v r. 1993. Z tohoto důvodu se okresní soud již nezabýval dalšími body žaloby, jelikož měl za to, že meritorní projednávání náhrady škody ztrácí na významu, neboť se jedná o promlčený nárok. Dle konstatování soudu od r. 1963 do 30. 6. 1991 užíval žalovaný nemovitost ve vlastnictví právních předchůdců stěžovatelky. V r. 1969 byla provedena plynofikace domu a ve dvou případech byly spotřebiče na plynná paliva zaústěny do nevyvložkovaných komínů. Až v r. 1981 byly komíny žalovaným vyvložkovány. Již revizní zprávou z 20. 9. 1979 byl zjištěn havarijní stav komínů od plynových spotřebičů. Je tedy nepochybné, že právním předchůdcům stěžovatelky škoda vznikla v době, kdy nemovitost užíval žalovaný. Soud věc posoudil dle § 106 obč. zák. a učinil závěr, že právní předchůdci stěžovatelky měli dostatečnou vědomost o vzniku škody i o tom, kdo ji způsobil již v r. 1979, přičemž škodlivé působení skončilo v r. 1981, kdy došlo k vyvložkování komínů. Nárok na náhradu škody byl u soudu uplatněn až v r. 1993, tedy po uplynutí promlčecí doby, a to jak objektivní, tak i subjektivní.

Odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil s tím, že právní předchůdci stěžovatelky mohli již v r. 1980, nejpozději pak na počátku r. 1982, žalovat náhradu škody, která vznikla nesplněním povinnosti žalovaného vyvložkovat ihned po stanovení této povinnosti příslušnou technickou normou komíny v nemovitosti v jejich vlastnictví a zabránit tak jejich další devastaci zplodinami, vzniklými hořením plynu po zavedení plynového topení v nemovitosti. Již 11. 8. 1980 jednali právní předchůdci stěžovatelky s žalovaným a poukazovali na to, že v rozporu s příslušnými předpisy v nemovitosti provozuje plynové topení a dochází k devastaci komínových těles. Byla požadována rovněž náprava ze strany žalovaného. Je tedy dle názoru odvolacího soudu nepochybné, že právní předchůdci stěžovatelky mohli již v té době podat žalobu u soudu, neboť si byli vědomi, že jim vznikla škoda a kdo ji způsobil, znali druh a rozsah škody tak, že škoda mohla být vyčíslena v penězích.

V ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se závěrem obecných soudů, týkajícím se promlčení jejich nároku. Především argumentuje tím, že vědomí o škodě se týkalo pouze právních předchůdců stěžovatelky a nemělo co dělat s vědomím a informovaností stěžovatelky samotné. Stěžovatelka nemohla vědět o tom, že komíny nebyly opraveny a pokud se domáhá náhrady škody za jejich havarijní stav, domáhá se ho právem, a to od doby, kdy se s tímto stavem v r. 1993 seznámila. Proto nemůže být její nárok promlčen. Stěžovatelka připomíná ust. § 5 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, a je toho názoru, že dle tohoto ustanovení byl nájemce povinen odevzdat bytovou jednotku včetně komínů v takovém stavu, který odpovídal běžnému opotřebení, nikoli v havarijním stavu.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Praze, Okresní soud v Rakovníku a vedlejší účastník řízení - J. Krajský soud je přesvědčen, že k porušení práva na spravedlivý proces nedošlo. Stejného názoru je i Okresní soud v Rakovníku, který zcela odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Vedlejší účastník se domnívá, že právo na spravedlivý proces stěžovatelce bylo zaručeno a ta ho beze zbytku také využila.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v jejím projednání. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl však k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je především nucen podotknout, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout zejména tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud ovšem připouští, že v souvislosti s poskytováním ochrany ústavně zaručeným právům a svobodám, se Ústavní soud nemůže zcela vyhnout interpretaci obecného práva, neboť základní práva a svobody působí v oblasti práva jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Interpretace jednoduchého práva, jež je ve zřejmém rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (k problematice poměru "jednoduchého" a ústavního práva viz. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, nález č. 98).

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výsledkem občanskoprávního sporu. To, že s takovým výsledkem stěžovatelka nesouhlasí, však samo o sobě ještě nemůže zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující ústavněprávním kritériím, zakotveným zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru ústavní stížnost obsahuje obdobné námitky, které stěžovatelka již uplatnila v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku již řádně vypořádal. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno, a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdila-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v její věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je její, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu, daného hlavou pátou Listiny, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.

Na okraj Ústavní soud dodává, že argumentace obecných soudů ohledně promlčení nároku stěžovatelky je přesvědčivá a že se ani po hmotně právní stránce nedá obecným soudům vytknout pochybení, které by mělo za následek porušení základních práv a svobod stěžovatelky.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 27. února 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 673/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies