I. ÚS 655/01

27. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

I. ÚS 655/01


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. M., zastoupeného JUDr. M. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 19 Co 318/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 11 C 254/95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, zaručeného zejména v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 19 Co 318/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 11 C 254/95, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že jeho služební poměr v Čs. armádě skončil z důvodu politické perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Stěžovatel v odůvodnění svého návrhu uvedl, že napadená rozhodnutí nevycházejí ze znalosti skutečného skutkového stavu. Přestože navrhoval důkazy, směřující k jeho zjištění, soudy je však neprovedly, a tam, kde skutkový stav zjistily, vyvodily z nich prý nesprávné právní závěry. Soudy obou stupňů shodně došly k závěru, že pravým důvodem ukončení služebního poměru stěžovatele byly jeho negativní charakterové vlastnosti a podprůměrné plnění pracovních úkolů, což opřely o výpovědi svědků, vesměs služebně stěžovateli nadřízených. Stěžovatel upozornil na to, že se jedná o bývalé komunistické funkcionáře a mj. na výpis ze záznamu o odměnách a trestech, ze kterého vyplývá, že za období od roku 1969 do roku 1981 obdržel 15 zapsaných odměn, což svědčí o něčem jiném než o neplnění povinností. Pro propuštění stěžovatele ze služebního poměru v roce 1983 bylo prý rozhodující jeho trestní stíhání vedené Vojenskou prokuraturou v Brně v roce 1982, k jehož zahájení bylo přikročeno na základě anonymního dopisu člena vesnické stranické organizace KSČ. Trestní řízení však bylo zastaveno, stěžovatel nebyl postaven před soud a nemohl se obvinění ani bránit. Možnost hájit se mu byla podle něj upřena i v řízení, které zahájil podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy v řízení před soudy, jejichž rozhodnutí napadá ústavní stížností. Stěžovatel připustil, že svědkové z jeho vesnice u něj nějakou práci vykonávali, ale prý "za plat jako každý jiný" a se skutečností, že by za to nešli na vojenské cvičení, to nemělo podle něj nic společného. Soudy však nevyslechly žádného z těchto svědků k obsahu jejich tehdejší výpovědi ani k okolnostem, za kterých byly tyto výpovědi učiněny.

Městský soud v Praze jako účastník řízení před Ústavním soudem, jakož i Obvodní soud pro Prahu 6 ve svých vyjádřeních v zásadě odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a navrhly zamítnutí ústavní stížnosti.


II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ze shromážděných podkladů, zejména z napadených rozhodnutí obecných soudů a příslušného spisového materiálu (spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 11 C 254/95) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v soudním řízení proti České republice - Ministerstvu obrany, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování, domáhal určení, že jeho služební poměr v armádě skončil z důvodu politické perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel se stal vojákem z povolání v roce 1953, v roce 1960 byl přijat za kandidáta KSČ, po uplynutí dvouleté kandidátské doby však nebyl prověřen. Ač se v průběhu vojenské služby politicky neangažoval, vždy projevoval loajální postoj k tehdejšímu režimu, včetně období let 1968 - 1969 a jako nestraník působil ve funkci důstojníka ČSLA až do roku 1983, přičemž po celou dobu byl průběžně povyšován, patnáctkrát odměněn a byla mu udělena dvě vyznamenání. Z uvedeného tedy podle závěru soudu nevyplývá, že by stěžovatel byl pro své nečlenství v KSČ ze strany armády nějak perzekvován. Ačkoliv trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu přijímání úplatků nebylo zahájeno z důvodu uplynutí promlčecí doby a protiprávní jednání mu tak nebylo prokázáno, byly prý v rámci prověřování tohoto podezření zjištěny závažné nedostatky v jeho charakterových vlastnostech. Po právním zhodnocení skutkového stavu tak soud dospěl k závěru, že stěžovatel v řízení neprokázal, že by byl propuštěn z armády z důvodů, které uváděl a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Odvolací soud pak rozsudek potvrdil. Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel podal zároveň s ústavní stížností proti napadenému rozhodnutí i dovolání, které se navíc od ústavní stížnosti obsahově téměř nelišilo. Ústavní soud tedy vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu, který stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 11/2002, odmítl jako nepřípustné.

Se závěry obecných soudů, rozhodujících ve věci, je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat; ve vztahu k dokazování, které stěžovatel zpochybňuje, lze pouze uvést, že nezávislý soud je oprávněn a současně i povinen odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí a nemohl proto napadené rozsudky obecných soudů považovat za stojící v rozporu s příslušnými články Listiny základních práv a svobod, zakotvujícími právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Za shora popsané situace není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.

Pouze jako obiter dictum lze doplnit, že sama ČSLA byla jednou z opor totalitního komunistického režimu, který byl zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Stěžovatel vstoupil do armády v padesátých letech, kdy porušování lidských práv a zásad demokratického právního státu bylo nejbrutálnější a setrval v ní i v období tzv. normalizace, kdy československý stát již zcela nepochybně postrádal atributy suverénního státu. Pokud by měl být naplněn smysl ust. § 21 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, musel by stěžovatel např. prokázat, že proti takovému režimu vystupoval nebo že byl jinak politicky perzekvován, a proto byl ze služebního poměru propuštěn, nic takového však v řízení před nezávislými soudy, neporušujícím principy spravedlivého procesu, nebylo zjištěno.

Z vyložených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 27. února 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 655/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies