I. ÚS 294/01 - Postup soudu při pochybnostech o tom, zda je účastník řízení zastoupen řádně zvoleným zástupcem

27. 02. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud zdůrazňuje obecně platný princip, podle něhož případné zásahy do základních práv nebo svobod, a tedy i jejich omezení musí být interpretovány restriktivně, a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Jestliže tedy podle ustanovení § 101 odst. 2 o. s. ř. (poznámka: ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb.) platilo, že "Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům.", zjevně tuto zákonnou výjimku ze základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny nelze chápat způsobem rozšiřujícím.

Z ustálené judikatury obecných soudů plyne, že jestliže ten, kdo vystupoval v občanském soudním řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, předloží plnou moc dodatečně, je tím nedostatek průkazu zastoupení zhojen a jsou tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci. Podle názoru Ústavního soudu je však tato konvalidace dodatečným předložením plné moci možná jen do doby rozhodnutí soudu.

Jestliže totiž existují rozumné pochybnosti o tom, zda byl účastník řízení v rozhodné době zastoupen řádně zvoleným zástupcem, a nelze-li je jednoznačně vyvrátit, odpovídá principům spravedlivého procesu takové pochybnosti reflektovat a umožnit tak dotčenému účastníku řízení, aby byla jeho právní věc před obecnými soudy za jeho přítomnosti projednána meritorně.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 19.03.2003 sp. zn. I. ÚS 294/01)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 27. února 2003 sp. zn. I. ÚS 294/01 ve věci ústavní stížnosti M. H. proti usnesení Nejvyššího soudu z 28. 2. 2001 sp. zn. 33 Cdo 2106/2000 o odmítnutí stěžovatelova dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 20. 4. 2000 sp. zn. 29 Co 200/2000, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně z 1. 11. 1999 sp. zn. 7 C 67/99, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na zaplacení peněžité částky.

Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2001 č. j. 33 Cdo 2106/2000-141 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2000 č. j. 29 Co 200/2000-107 se zrušují.


Odůvodnění



Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovanému Královskému městu S. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 11. 1999 č. j. 7 C 67/99-71, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli částku 577 000 Kč s 16% úrokem od 24. 4. 1996 do zaplacení.

V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že jako soud odvolací nařídil ve věci podle § 214 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jednání. Právní zástupce stěžovatele, ač řádně k odvolacímu jednání obeslán (obsílku převzal dne 5. 4. 2000), se k jednání dne 20. 4. 2000 nedostavil, svou neúčast omluvil přípisem došlým odvolacímu soudu dne 18. 4. 2000 svou dovolenou a požádal o odročení odvolacího jednání. Tuto omluvu neshledal odvolací soud za dostatečně důvodnou, neboť právní zástupce stěžovatele měl dostatek času, aby pro odvolací jednání obstaral substituci. Odvolací soud tedy s odkazem na § 101 odst. 2 o. s. ř. ve věci jednal s tím, že přihlédl k obsahu spisu, k podanému odvolání včetně veškerých příloh a k provedeným důkazům.

Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Stěžovatel dovolání podal z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. s poukazem na § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (pozn.: ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb.), neboť mu prý byla odňata možnost jednat před odvolacím soudem tím, že jednání odvolacího soudu dne 20. 4. 2000 proběhlo v jeho nepřítomnosti. K tomuto jednání byl totiž předvolán jen Mgr. L.V., jemuž však stěžovatel již 29. 11. 1999 odvolal plnou moc a o vynesení rozsudku odvolacího soudu se sám dozvěděl až dodatečně.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl zejména následující: Jak vyplývá z obsahu spisu, podáním ze dne 28. 11. 1999 odvolal žalobce plnou moc udělenou Mgr. L. V. k zastoupení v předmětném sporu. V doplnění odůvodnění odvolání ze dne 2. 2. 2000, které podepsal žalobce, je uvedeno, že žalobce je "právně zastoupený Mgr. L. V., advokátem, se sídlem K., H.". Ve spisu je úřední záznam ze dne 17. 2. 2000 se sdělením Mgr. L. V., že plnou moc dá občanskoprávnímu oddělení. Zástupce žalobce byl 5. 4. 2000 vyrozuměn o nařízení odvolacího jednání na den 20. 4. 2000 (potvrzená doručenka). Plná moc udělená žalobcem Mgr. L. V. "k jednání u Okresního soudu ve věci 7 C 67/99, jakož i k provedení úkonů s touto věcí souvisejících" ze dne 29. 2. 2000 byla právním zástupcem žalobce předložena soudu dne 29. 5. 2000 po doručení rozsudku odvolacího soudu (jednání bylo 20. 4.).

Nejvyšší soud dále konstatoval, že podle obsahu spisu byl tedy stěžovatel v řízení zastoupen advokátem Mgr. L. V. podle plné moci ze dne 29. 2. 2000. Jestliže advokát Mgr. L. V. vystupoval v občanském soudním řízení jako zástupce účastníka (stěžovatele), aniž se prokázal plnou mocí a tuto plnou moc předložil dodatečně, byl tím podle názoru dovolacího soudu nedostatek průkazu zastoupení zhojen a byly tak schváleny předcházející úkony učiněné v řízení tímto zástupcem stěžovatele. Nepředvolání stěžovatele k odvolacímu jednání, resp. neupozornění stěžovatele na jednání přímo, ale pouze prostřednictvím právního zástupce, nebylo proto porušením povinnosti soudu vyplývající z procesního předpisu. Pokud jde o žádost stěžovatelova právního zástupce o odročení jednání z důvodu čerpání dovolené, ztotožnil se dovolací soud s názorem soudu odvolacího. Právní zástupce nedoložil důležitý důvod pro odročení jednání, neboť okolnost, která mu zabraňovala v účasti na jednání, mu byla známa předem a měl možnost ve věci zařídit substituci. Právní zástupce ve své omluvě neuvedl, že nebylo v jeho možnostech změnit si termín čerpání dovolené nebo že neměl možnost dát se zastoupit jiným zmocněncem. Samotná okolnost čerpání dovolené advokátem nezakládá důležitý důvod pro odročení jednání, a proto odvolací soud v souladu s § 102 odst. 2 o. s. ř. (pozn.: správně má být § 101 odst. 2 o. s. ř.) projednal věc v nepřítomnosti stěžovatelova právního zástupce. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Poněvadž stěžovatel netvrdil a ani z obsahu spisu nevyplynulo, že by byl rozsudek postižen jinou vadou podle § 237 odst. 1 o. s. ř., není dovolání stěžovatele přípustné, a proto je dovolací soud musel odmítnout.

V ústavní stížnosti ze dne 14.5.2001 stěžovatel uvedl, že oznámením ze dne 28. 11. 1999 adresovaným Okresnímu soudu v Kladně odvolal plnou moc, již původně udělil Mgr. L. V. ohledně právního zastoupení ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 67/99. Jeho odvolání plné moci se podle § 28 odst. 3 o. s. ř. stalo účinným dnem 29. 11. 1999, kdy došlo soudu. Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 11. 1999 podal sám odvolání ke Krajskému soudu v Praze s tím, že je odůvodní dodatečně. Odvolání odůvodnil písemným podáním ze dne 2. 2. 2000 (doručeným soudu 7. 2. 2000), avšak v rubrice podání písařským nedopatřením uvedl (ponechal) poznámku "právně zastoupený Mgr. L. V.". Mgr. L. V. však odůvodněné odvolání nepodepsal ani neopatřil otiskem podpisového razítka. Úřední záznam ze dne 17. 2. 2000 založený v soudním spise dokazuje, že krajskému soudu bylo známo, že k tomuto dni nebyla v soudním spise založena stěžovatelova plná moc ani pro Mgr. L. V. ani pro jiného zástupce. Z tohoto záznamu vyplývá, že Mgr. L. V. nebyl zmocněn stěžovatele v odvolacím řízení zastupovat a nebyl oprávněn k úkonům, které mohl v řízení činit pouze stěžovatel sám jako účastník. Krajský soud však stěžovatele o nařízení jednání nevyrozuměl a nepředvolal ho k němu. Proti odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel namítl, že ke "zhojení nedostatku průkazu zastoupení" by mohlo dojít pouze tehdy, kdyby byla plná moc předložena Krajskému soudu v Praze v době, kdy věc byla v jeho pravomoci, tj. nejpozději v den jeho rozhodnutí 20. 4. 2000. To se však nestalo a Mgr. L. V. předložil soudu plnou moc až dne 29. 5. 2000, což bylo "pro účely mezitím skončeného odvolacího řízení" právně neúčinné.

Stěžovatel tvrdí, že usnesením Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro neexistenci vady řízení podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Tímto usnesením a jemu předcházejícím (napadeným) rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo prý porušeno stěžovatelovo základní právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem, zákonným postupem a v jeho přítomnosti. Proto navrhl, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.

Podáním Ústavnímu soudu ze dne 7. 5. 2002 stěžovatel doplnil ústavní stížnost tvrzením, že plná moc z 29. 2. 2000, jež byla založena dodatečně do soudního spisu, není opatřena jeho podpisem a je neplatná. Pokud odvolací soud omylem oslovil dřívějšího stěžovatelova právního zástupce Mgr. L. V. a ten jako zástupce reagoval, nemůže za toto pochybení nést právní důsledky stěžovatel.

V podání Ústavnímu soudu ze dne 10. 10. 2002 stěžovatel uvedl, že jeho podpis na listině plné moci z 29. 2. 2000 je zfalšován a navrhl provedení grafologické expertizy soudním znalcem.

Dalším podáním ze dne 12. 12. 2002 (učiněným po změně právního zastoupení novým právním zástupcem) stěžovatel zopakoval, že žádnou plnou moc Mgr. L. V. pro odvolací řízení před Krajským soudem v Praze neudělil a že trvá na svém návrhu podpis zmocnitele na sporné plné moci ověřit grafologickým znaleckým posudkem. Jako podpůrný důkaz navrhl svůj cestovní pas osvědčující, že v době od 26. 2. 2000 do 4. 3. 2000 byl v zahraničí. Dodal, že tím, že krajský soud nepředvolal stěžovatele k odvolacímu jednání, porušil prý ustanovení § 211, § 115 a § 49 o. s. ř., což ve svých důsledcích znamenalo zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále uvedl, že jeho právo na spravedlivý proces by bylo porušeno i v případě, kdyby byl v době odvolacího ústního jednání právně zastoupen, neboť krajský soud tím, že neshledal omluvu Mgr. L. V. důvodnou a jednal v nepřítomnosti stěžovatele, postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V tomto smyslu stěžovatel citoval právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1021/96 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 81/96 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 111. Ze skutečností uvedených v ústavní stížnosti a v jejích doplněních vyplývá, že postupem Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího a Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího byla prý porušena ústavní práva stěžovatele zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel konečně uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší soud a Krajský soud v Praze a vedlejší účastník řízení Královské město S.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky stěžovatele nemohly být v souladu se soudní judikaturou důvodem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Postupem Nejvyššího soudu nebylo zasaženo do práv stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu. V ostatním účastník odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádřil též souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku bez dalšího doplnění a rovněž souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Královské město S. ve vyjádření k ústavní stížnosti prohlásilo, že stěžovatel byl v odvolacím řízení vedeném u Krajského soudu v Praze zastoupen advokátem Mgr. L. V. Stěžovatel podáním doručeným odvolacímu soudu dne 7. 2. 2000 a nazvaným odůvodnění odvolání opětovně zmocnil Mgr. L. V. ke svému zastupování v odvolacím řízení. Z obsahu uvedeného podání vyplývá, že toto podání je jednak procesním úkonem (odůvodněním odvolání) a jednak hmotněprávním úkonem (písemným udělením plné moci advokátovi k zastupování v občanském soudním řízení). Tento hmotněprávní úkon - udělení plné moci - prý z podání jasně vyplývá, neboť stěžovatel v záhlaví tohoto podání označil jako svého právního zástupce advokáta Mgr. L. V. a podání vlastnoručně podepsal. Plná moc byla tedy udělena stěžovatelem v souladu s § 28 odst. 1 o. s. ř. písemně. Mgr. L. V. pak sdělil Okresnímu soudu v Kladně (jak vyplývá z úředního záznamu ze dne 17. 2. 2000), že plnou moc od stěžovatele doručí do občanskoprávního oddělení soudu, což jasně dokumentuje, že zmocnění k zastupování od stěžovatele přijal. Z toho je zřejmé, že Mgr. L. V. byl zmocněncem stěžovatele. Ke stejnému závěru, byť na základě jiného právního názoru, dospěl i dovolací soud, který své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tím, že stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem Mgr. L. V. Vzhledem k právnímu zastoupení stěžovatele předvolal odvolací soud k nařízenému jednání v souladu s § 49 o. s. ř. pouze právního zástupce, nikoli stěžovatele, neboť ten neměl v řízení osobně nic vykonat. Dále vedlejší účastník uvedl, že podle soudní judikatury důležitost důvodu, pro který účastník žádá o odročení jednání, posuzuje soud se zřetelem ke všem okolnostem, zejména k obsahu spisu a provedeným důkazům. Vedlejší účastník považuje za nepochybné, že stěžovatel byl v odvolacím řízení zastoupen právním zástupcem, jehož prostřednictvím vykonával svá procesní práva a povinnosti; tento právní zástupce byl k nařízenému jednání řádně předvolán a na jeho straně nebyl dán důležitý důvod pro odročení jednání, takže soud podle § 101 odst. 2 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti stěžovatele. Vzhledem k tomu, že krajský soud postupoval v souladu se zákonem, nebyl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Vedlejší účastník proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Ústavní soud hodnotí respektování ústavně garantovaných procesních práv před posouzením ústavnosti aplikace práv hmotných. To proto, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv stěžovatele a Ústavní soud - který je veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a respektuje princip kasačního rozhodování - při zjištění protiústavní intenzity porušení procesních práv napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší, a tím vytvoří procesní prostor k vydání rozhodnutí nového, nyní již konformního s ústavními maximami. V souzené věci argumentace obsažená v ústavní stížnosti směřovala právě jen proti porušení ústavně zaručených procesních práv stěžovatele a z tohoto hlediska se jí Ústavní soud zabýval.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 7 C 67/99 Ústavní soud zjistil, že podáním ze dne 28. 11. 1999 stěžovatel odvolal plnou moc udělenou Mgr. L. V. pro předmětný spor. V doplnění odůvodnění odvolání ze dne 2. 2. 2000 podepsaném stěžovatelem je pod označením žalobce (stěžovatele) uvedeno "právně zastoupený Mgr. L. V., advokátem, se sídlem K., H.". Podle úředního záznamu ze dne 17. 2. 2000 Mgr. L. V. sdělil, že plnou moc přinese do občanskoprávního oddělení; vyznačena je lhůta 1 týden. Dne 5. 4. 2000 byl Mgr. L. V. vyrozuměn o nařízení odvolacího jednání na den 20. 4. 2000 (potvrzená doručenka). V protokolu o jednání ze dne 20. 4. 2000 je u zástupce navrhovatele uvedeno "Mgr. L. V. - nikdo, omluven; plná moc ze dne 19. 4. 1999"; dále se konstatuje, že omluvu právního zástupce žalobce neshledává odvolací soud za důvodnou pro odročení jednání. Napadený rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 200/2000-107 ze dne 20. 4. 2000, byl doručen Mgr. L. V. dne 12. 5. 2000. Dne 18. 4. 2000 byla krajskému soudu doručena omluva Mgr. L. V., v níž omlouvá svou neúčast na jednání konaném dne 20. 4. 2000 z důvodu dovolené a žádá o odročení jednání. Plná moc ze dne 29. 2. 2000, jíž stěžovatel zplnomocňuje Mgr. L. V. "k jednání u Okresního soudu v Kladně ve věci 7 C 67/99, jakož i k provedení všech úkonů s touto věcí souvisejících", byla podle podacího razítka doručena Okresnímu soudu v Kladně dne 29. 5. 2000.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud zdůrazňuje obecně platný princip, podle něhož případné zásahy do základních práv nebo svobod, a tedy i jejich omezení, musí být interpretovány restriktivně, a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Jestliže tedy podle ustanovení § 101 odst. 2 o. s. ř. (poznámka: ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb.) platilo, že "Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům.", zjevně tuto zákonnou výjimku ze základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny nelze chápat způsobem rozšiřujícím.

Z ustálené judikatury obecných soudů plyne, že jestliže ten, kdo vystupoval v občanském soudním řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, předloží plnou moc dodatečně, je tím nedostatek průkazu zastoupení zhojen a jsou tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci. Podle názoru Ústavního soudu je však tato konvalidace dodatečným předložením plné moci možná jen do doby rozhodnutí soudu. V daném případě byla plná moc předložena až dne 29. 5. 2000, zatímco napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze bylo vydáno dne 20. 4. 2000. Nebyl-li stěžovatel k jednání konanému dne 20. 4. 2000 osobně předvolán a současně k tomuto dni nebyl ani zhojen nedostatek průkazu jeho zastoupení domnělým právním zástupcem, měl krajský soud náležitě reflektovat zachování stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Za uvedeného stavu lze totiž stěží hodnotit omluvu JUDr. L. V. se žádostí o odročení jednání jinak než jako omyl advokáta, jemuž v té době plná moc udělena ještě nebyla; proto byl odvolací soud povinen dále jednat přímo se stěžovatelem, jako by nebyl v řízení zastoupen a umožnil mu, aby se odvolacího jednání zúčastnil. To se však nestalo.

Ústavní soud nesdílí ani názor vedlejšího účastníka, že stěžovatel udělil Mgr. L. V. novou plnou moc tím, že v doplnění odůvodnění odvolání ze dne 2. 2. 2000 - jež podepsal toliko stěžovatel - je v záhlaví uvedeno pod označením žalobce: "právně zastoupený Mgr. L. V., advokátem se sídlem K., H.". Sám stěžovatel to v ústavní stížnosti vysvětluje písařským nedopatřením tak, že před slovy "právně zastoupen Mgr. L. V." vypadlo slovo "doposud". Toto vysvětlení nelze ignorovat. Jestliže totiž existují rozumné pochybnosti o tom, zda byl účastník řízení v rozhodné době zastoupen řádně zvoleným zástupcem, a nelze-li je jednoznačně vyvrátit, odpovídá principům spravedlivého procesu takové pochybnosti reflektovat a umožnit tak dotčenému účastníku řízení, aby byla jeho právní věc před obecnými soudy za jeho přítomnosti projednána meritorně. K tomu však, jak již bylo uvedeno, nedošlo.

Ústavní soud tedy dovozuje, že Krajský soud v Praze odňal stěžovateli jako účastníku řízení v průběhu řízení nesprávným postupem možnost jednat před soudem [§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění před 1. 1. 2001]. Svým postupem tak odvolací soud porušil především základní právo stěžovatele zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny, a dále v důsledku toho i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud shledal protiústavní zásah i v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Jak totiž vyplývá z toho, co bylo uvedeno výše, pochybení odvolacího soudu představovalo dovolací důvod podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jejž stěžovatel v rámci podaného dovolání řádně uplatnil. V tom, že Nejvyšší soud neshledal existenci předmětného dovolacího důvodu a dovolání odmítl jako nepřípustné, je třeba podle přesvědčení Ústavního soudu spatřovat denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti), a tedy porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze zrušil (§ 82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Na obecných soudech nyní je, aby věc znovu řádně projednaly.

K dodatečně uplatněné námitce stěžovatele, že na plné moci ze dne 29. 2. 2000 je jeho podpis zfalšován, Ústavní soud uvádí, že se jí nezabýval; stěžovatel ji totiž mohl uplatnit již před obecnými soudy (zejména v dovolání k Nejvyššímu soudu), neboť objektivně měl možnost se s obsahem spisu seznámit.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 294/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies