II. ÚS 4/03

10. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J. M., zastoupeného advokátem JUDr. S. K., o ústavní stížnosti proti výrokům I. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2002, čj. 27 (28) Co 572/98-173, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se návrhem ze dne 3. 1. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2003 faxem a dne 6. 1. 2003 poštou, domáhal zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že jimi došlo k porušení čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 18. 5. 1998, čj. 7 C 929/96-131, zamítl žalobu obchodní společnosti S. l., spol. s r.o. (v původním řízení žalobce) proti stěžovateli (v původním řízení žalovanému) o zaplacení částky 247.205,- Kč, částky 17.000,- Kč a smluvní pokuty ve výši 500,- Kč za každý den prodlení od 24. 1. 1996 do zaplacení. Soud zamítl rovněž vzájemnou žalobu stěžovatele, aby žalobci bylo uloženo zaplatit částku 133.060,- Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl o úhradě nákladů řízení. V odvolacím řízení v části týkající se odvolání stěžovatele do výroku, jímž byla zamítnuta jeho vzájemná žaloba, odvolací soud usnesením ze dne 2. 5. 2002, čj. 27 (28) Co 572/98-157, řízení zastavil. V řízení týkajícím se odvolání žalobce do výroku, jímž byla zamítnuta jeho žaloba, odvolací soud vydal dne 29. 8. 2002 rozsudek, čj. 27 (28) Co 572/98-173, jímž rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se povinnosti zaplatit částku 247.205,- Kč změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit uvedenou částku žalobci (výrok I.), v části týkající se povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 500,- Kč za každý den prodlení od 24. 1. 1996 zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), v části týkající se zamítnutí žaloby o zaplacení částky 17.000,- Kč žalobci a v části, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.). Stěžovatel napadl výrok I. a III. rozsudku odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Z ústavní stížnosti i z přílohy k ní, v níž stěžovatel doložil kopii dovolání podaného dne 3. 1. 2003 u Okresního soudu ve Znojmě, je zřejmé, že stěžovatel podal současně s ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Brně i dovolání. Z přípisu Nejvyššího soudu ČR, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 5. 3. 2003, se podává, že dovolání je v současné době vedeno pod sp. zn. 32 Odo 139/2003 a že tento soud o něm doposud nerozhodl.

Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.

S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti uvedeným výrokům rozsudku Krajského soudu v Brně, jež rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v dané věci není. Pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohl následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatele nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jeho dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatel proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.

Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§ 75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 § 75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§ 75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.




V Brně dne 10. března 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 4/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies