IV. ÚS 712/02

10. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 712/02














Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupeného Mgr. M. H. advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 17. září 2002, sp. zn. 1 Nt 131/2002, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, ze dne 9. října 2002, sp. zn. 55 To 390/2002, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, jako účastníka řízení,

t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv deklarovaných čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Co do odůvodnění svého tvrzení uvedl, že dne 30. dubna 2002 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a šíření toxikomanie podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) a § 188a odst. 1 tr. zák., jichž se měl dopustit tím, že společně s G. Š. prodal více osobám drogu pervitin. Následně byl usnesením Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. Nt 1108/2002, ze dne 2. 5. 2002, z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu vzat do vazby.

Vlastní zásah do svých shora uvedených základních práv stěžovatel posléze spatřoval v nedodržení lhůty pěti pracovních dnů dle ust. § 73b odst. 3 tr. řádu, v níž je státní zástupce - pokud nevyhoví žádosti o propuštění z vazby - povinen ji předložit k rozhodnutí soudu, neboť jednak dne 13. srpna 2002 takovou [spolu s písemným slibem ve smyslu ust. § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu] žádost podal, jednak tato byla předložena Okresnímu soudu v Liberci až 13. září 2002.

Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 17. září 2002, sp. zn. 1 Nt 131/2002, byla předmětná žádost o propuštění z vazby zamítnuta a písemný slib přijat nebyl. K podané stížnosti rozhodoval ve věci Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, který ji usnesením ze dne 9. října 2002, sp. zn. 55 To 390/2002, zamítl.

Shodně se svou argumentací předestřenou v již konstatované stížnosti stěžovatel uplatnil výhrady, že s ohledem na řečené státní zástupce o jeho žádosti nerozhodl do 20. srpna 2002, jak dle shora citovaného ustanovení učinit měl, nýbrž ji předložil soudu až 13. září 2002, čímž zasáhl do jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a v konečném důsledku do práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny. Aniž by napadal meritorní rozhodovací důvody obecných soudů, v důsledku nichž jeho žádosti o propuštění z vazby nevyhověly a nepřijaly písemný slib, dovozuje ve vztahu k uvedenému co do právních následků takové nedodržení lhůty, s nímž je spojena povinnost propustit vazebně stíhanou osobu na svobodu. Tyto důsledky má dle jeho přesvědčení bez rozdílu nesplnění kterékoliv v trestním řádu stanovené lhůty týkající se rozhodování o vazbě, neboť právě jimi je mj. konkretizován ústavní rámec činnosti orgánů veřejné moci. Má tedy za to, že napadená rozhodnutí nemohou ve světle těchto argumentů obstát.

V souvislosti s tím, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, rovněž namítal, že ačkoliv spoluobviněná Š. byla na svobodu propuštěna, a to právě na základě přijetí slibu dle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu, v jeho případě k tomu nedošlo.

S ohledem na tato tvrzení proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Jak vyplynulo z připojeného spisu vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 Nt 131/2002, jakož i příloh ústavní stížnosti, rekapitulace procesního vývoje předmětné věci stěžovatele odpovídá skutečnosti. V odůvodnění citovaného rozhodnutí, zabývaje se námitkami stěžovatele, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec konstatoval, že lhůta pěti pracovních dnů v případě aplikace ust. § 73b odst. 3 tr. řádu je lhůtou pořádkovou, a tudíž pokud výjimečně není v této lhůtě rozhodnuto, v tomto konkrétním případě z důvodu absence příslušného spisového materiálu, jak vyplynulo z dozorového spisu, nemůže to automaticky mít za následek propuštění obviněného z vazby.

Na základě výzvy Ústavního soudu podal předseda senátu 55 To Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, ve kterém v plném rozsahu odkázal na stanovisko uvedené ve svém napadeném usnesení.

Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti přípisem ze dne 16. 12. 2002 vzdalo. Poukázalo však na to, že státní zástupce jmenovaného zastupitelství, který dne 19. 8. 2002 převzal dozor v této trestní věci, z důvodu překvalifikace jednání spoluobviněné Š., získal kopii vyšetřovacího spisu obviněného M. a spol. až dne 10. 9. 2002, a to po faxové urgenci, když vlivem organizačního pochybení policie spis nebyl doručen obratem. Ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z pohledu ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že v tomto smyslu není důvodná.

Stěžovatel, jak je patrno z odůvodnění jeho návrhu, se v podstatě domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí Ústavním soudem tak, jako by tento byl další odvolací instancí. Ústavní soud však není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by orgány veřejné moci na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a tím současně zasáhly do ústavnosti právního státu samotné.

Ústavní soud předně konstatuje, že relevanci námitek stěžovatele, co se nedodržení, resp. překročení lhůty pěti pracovních dnů k předložení žádosti o propuštění z vazby soudu dle § 73b odst. 3 tr. řádu týče, je třeba přisvědčit. Soudní judikatura i doktrína se však oprávněně shodují v tom, že se v daném případě jedná o lhůtu pořádkovou (srov. např. Šámal P., Král V., Baxa J., Púry F.: Trestní řád, Komentář, I. díl, 4. vydání, Praha, C. H. Beck 2002, str. 446) a není-li dodržena, nemá tato skutečnost ani podle názoru Ústavního soudu sama o sobě za následek propuštění obviněného z vazby. Nicméně na druhé straně pochopitelně nejde o ustanovení, které by státní zástupce nebyl povinen respektovat, tj. předmětná lhůta by měla být co do své délky, v níž má dojít k předložení žádosti v případě jejího nevyhovění (státním zástupcem) soudu, řádně dodržena, a to již s ohledem na povahu základního práva na osobní svobodu zakotveného v čl. 8 Listiny a v neposlední řadě na zákonný příkaz samotný, když jím jsou vymezeny mantinely, v jejichž intencích by se měla činnost státního zástupce pohybovat.

Ústavní soud vycházeje z této úvahy tedy přistoupil k posouzení otázky, zda v tomto konkrétním případě uvedeným porušením jednoduchého práva došlo současně k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že povaha, intenzita a rozsah porušení předmětné procesní normy, přihlédnuto i k následně shledanému a v napadených rozhodnutích řádně odůvodněnému (§ 134 odst. 2 tr. řádu) trvajícímu důvodu vazby dle § 67 písm. c) tr. řádu na straně stěžovatele, nejsou způsobilé posunout posuzovanou věc do ústavněprávní roviny. S ohledem na jurisdikci Ústavního soudu (čl. 83 Ústavy ČR) je třeba v této souvislosti zdůraznit obecně platný závěr, dle něhož má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili "nezákonnost" v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat (nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 707/2000 ze dne 4. 11. 2002), k čemuž v projednávané věci, posuzováno z naznačených hledisek, evidentně nedošlo.

Námitka vztahující se ke spoluobviněné Š., jež byla z vazby propuštěna, potom nemůže mít pro posouzení věci žádný význam, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit jiné rozhodnutí vydané v odlišném řízení, ani důvody zakládající opodstatněnost propuštění spoluobviněné z vazby, tím spíše v této souvislosti "poměřovat" její či stěžovatelův podíl (účast) na stíhaném trestném činu.

Na základě těchto úvah Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.





Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. března 2003



JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 712/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies