IV. ÚS 655/02

10. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 655/02














Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti B. Ch., zastoupené JUDr. A. C., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2002, čj. 23 Co 303/2002-18, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení,


t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 5. 2002, čj. 23 Nc 16/2002, tak, že se návrh stěžovatelky, kterým by žalovanému byla uložena povinnost až do vypořádání dědictví po zemřelé Ing. E. Ch. nenakládat s bytem v osobním vlastnictví v H., zamítá.

Stěžovatelka uvádí, že žádala o nařízení předběžného opatření, aby byly upraveny majetkové poměry v rámci dědického řízení tak, aby s bytem, který je předmětem nevypořádaného dědictví, nemohl její otec libovolně nakládat a bez předchozí dohody s ostatními dědici jej pronajímat. Naléhavost právního zájmu spatřovala v tom, že pronajímáním bytu a opotřebováním jeho interiéru se k horšímu mění jeho kvalita, a tím i hodnota nevypořádaného dědictví. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem soudu, že v dané věci neprokázala potřebu zatímní úpravy právních poměrů účastníků a neosvědčila tvrzený nárok, který by jí měl být soudem přiznán. Neprokázání potřeby zatímní úpravy právních poměrů účastníků přitom soud dovozuje pouze z toho, že není zřejmé, zda se vlastníkem bytu stane stěžovatelka nebo žalovaný, ačkoliv měl k dispozici kopii závěti svědčící v její prospěch. Vytýká soudu, že jí neposkytl spolehlivou ochranu, nepostupoval tak, aby byly zjištěny mezi účastníky sporné skutečnosti. Dále poukazuje na to, že ve věci nebylo nařízeno jednání, a stěžovatelka tak neměla možnost vyjádřit se k tvrzení žalovaného v jeho odvolání.

Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že o návrhu na vydání předběžného opatření soud prvého stupně rozhodl bez nařízení jednání, a rovněž odvolací soud neměl důvod ve věci nařídit jednání. Svůj postup opřel o ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř., což také v odůvodnění rozhodnutí uvedl. Nesouhlasí s tím, že přehlédl závěť matky stěžovatelky, avšak vzhledem k námitkám žalovaného a tomu, co vyšlo z podání účastníků najevo, nemohl postupovat jinak, neboť práva obou účastníků k předmětnému bytu jsou dosud nejistá.

Ing. J. Ch. (v řízení u obecných soudů žalovaný) ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že i s ohledem na to, že jeho dcera drží všechny rodinné šperky, byla zvýhodněna koupí družstevního bytu a dědický podíl, který spadá do společného jmění manželů, se řeší v rámci dědického řízení, není jednoznačně jisté, že jí podíl na předmětném bytě bude přiznán. On sám hradí veškeré náklady spojené s vlastnictvím bytu, neboť v případě zastavení plateb hrozí ztráta bytu, byt nepronajímá.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn Nc 16/2002, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvého stupně vyhověl návrhu na nařízení předběžného opatření, neboť dospěl k názoru, že v souvislosti s pronajímáním bytu by mohlo dojít ke změně ekonomické hodnoty bytu a změně předmětu dědictví, nařízením tohoto opatření nevznikne odpůrci nepřiměřená újma a byt neztrácí na své hodnotě. Městský soud k odvolání odpůrce prvostupňové rozhodnutí změnil tak, jak je výše uvedeno. V odůvodnění uvedl, že ve věci bylo zahájeno dědické řízení po zemřelé matce stěžovatelky a manželce žalovaného. Zemřelá sice pořídila ohledně sporného bytu závěť ve prospěch stěžovatelky a jejího bratra, avšak žalovaný tvrdí, že byt spadá do společného jmění manželů. Za dané situace, s ohledem na úpravu obsaženou v ust. § 175l o.s.ř., kdy není zřejmé, zda se vlastníkem bytu stane z titulu nabytí dědictví stěžovatelka či z titulu vypořádání zaniklého společného jmění žalovaný, nelze uzavřít, že stěžovatelka prokázala potřebu zatímní úpravy právních poměrů účastníků, ani že by osvědčila tvrzený nárok, který by jí měl být soudním rozhodnutím přiznán.

Pokud jde o předběžná opatření, Ústavní soud ve své předchozí judikatuře obecně konstatoval, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný dosah, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Požadavky na rozhodnutí o vydání předběžných opatření, vyplývající z ústavního práva na soudní ochranu, spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních, tak jak ho stanoví zejména ustanovení § 74 o.s.ř.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním závěrem městského soudu, který při hodnocení odůvodněnosti požadavku na vydání předběžného opatření zastává názor, že nejsou dány předpoklady pro jeho vydání. Stěžovatelka přitom spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu pouze v tom, že pro vydání takového rozhodnutí dle jejího názoru zákonné předpoklady existovaly, a namítá, že soud nevzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti.

Z obsahu odůvodnění rozhodnutí městského soudu je však zřejmé, že odvolací soud odpovídajícím způsobem v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. posoudil potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, přičemž uvedl, jaké důvody a jaké okolnosti jej k zamítavému rozhodnutí vedly. Na rozdíl od tvrzení stěžovatelky ze spisu vyplývá, že se zabýval jí předloženým důkazem, tj. předloženou kopií závěti a tento důkaz hodnotil ve vztahu k dalším okolnostem, které vyšly najevo, zejména k tvrzení odpůrce o tom, že předmětný byt spadá do společného jmění manželů. Jeho rozhodnutí tak nelze považovat za projev svévole, přičemž přezkoumávání reálné existence či neexistence zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření, konstatovaných v napadeném rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, Ústavnímu soudu, jak bylo výše ozřejměno, nepřísluší. Porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat jen ze zpochybnění tvrzené neexistence důvodů pro nařízení předběžného opatření a v podstatě z pouhého nesouhlasu se závěry soudu, neboť právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

K námitce stěžovatelky, že ve věci nebylo nařízeno jednání, Ústavní soud uvádí, že tento postup výslovně umožňuje ust. § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Z odůvodnění rozhodnutí pak vyplývá, že soud nevycházel z tvrzení žalovaného, uvedených v odvolání, která jsou mezi účastníky sporná (týkajících se plateb obou účastníků vztahujících se k bytu), ale vycházel z nesporných skutečností, tj. nutnosti v souvislosti s dědickým řízením vypořádat společné jmění manželů, a není proto možné ani zohlednit námitku ohledně nemožnosti stěžovatelky vyjádřit se k odvolání žalovaného.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelkou namítané porušení ústavně zaručených základních práv Ústavní soud v souvislosti s posuzovanou ústavní stížností neshledal a sama skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry soudu, není důvodem ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2003


JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 655/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies