IV. ÚS 636/02

10. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 636/02











Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti F. R., zastoupeného Mgr. H. Z., advokátkou, proti nečinnosti Finančního ředitelství v Plzni, se sídlem v Plzni, Hálkova 14,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 9. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zakázal Finančnímu ředitelství v Plzni pokračovat v porušování jeho ústavně zaručeného základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a přikázal mu, aby rozhodl o jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Plzni ze dne 19. 2. 2001, čj. 45630/01/138912/2004, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1997 ve výši 104.067,- Kč.

Stěžovatel uvedl, že rozhodnutím Finančního úřadu v Plzni ze dne 19. 2. 2001, čj. 45630/01/138912/2004, proti němuž se odvolal, mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1997 ve výši 104.067,- Kč. V zákoně č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nejsou stanoveny lhůty pro vyřízení úkonů v daňovém řízení, nelze však akceptovat takový stav, kdy o odvolání nebylo rozhodnuto ani za 19 měsíců od jeho podání. Poukázal na interní pokyn Ministerstva financí ČR, publikovaný ve Finančním zpravodaji č. 7-8/1995, dle něhož o odvolání má být finančním ředitelstvím rozhodnuto do 9 měsíců od jeho podání, přičemž ministerstvo tuto lhůtu může prodloužit na 18 měsíců. Dle názoru stěžovatele Finanční ředitelství v Plzni tento stanovený postup pomíjí, čímž porušuje čl. 38 odst. 2 Listiny. To nesvědčí o jeho respektu k právům stěžovatele na spravedlivé vyřízení jeho věci v přiměřené lhůtě. Z cit. interního pokynu dále vyplývá, že lhůtu lze prodloužit (nikoliv prodlužovat) nejvýše na dvojnásobek původní lhůty k vyřízení odvolání. Pokud tedy ze strany Ministerstva financí došlo k prodloužení lhůty nad rámec 18 měsíců, je takový postup nesprávný, k čemuž dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 146/01.

Finanční ředitelství v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti podrobně popsalo dosavadní průběh řízení a uvedlo, že k vyřízení odvolání stěžovatele nestačila ani prodloužená lhůta. Jedná o mimořádný a odůvodněný případ (osoba, která měla předmětné služby poskytnout, se zdržuje na neznámém místě v zahraničí), což akceptovalo i Ministerstvo financí při vydání souhlasu s prodloužením lhůty. V daném případě je daňové řízení komplikované a mimořádně složité, nicméně finanční ředitelství postupuje v souladu se základními zásadami daňového řízení, v úzké součinnosti se stěžovatelem. Závěrem vyjádřilo přesvědčení, že v daňovém řízení nedošlo k namítanému zásahu do práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny a navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.

Stěžovatel se k vyjádření Finančního ředitelství v Plzni k ústavní stížnosti, které mu bylo Ústavnímu soudu zasláno, nevyjádřil.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, a po opětovném přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatel nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Dne 1. ledna 2003 totiž nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, který ve svém ust. § 79 a násl. stěžovateli poskytuje procesní prostředek ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Stěžovatel se takto žalobou podanou k příslušnému krajskému soudu ve lhůtě stanovené v § 80 odst. 1 cit. zákona (která dle přesvědčení Ústavního soudu stále běží) může domáhat, aby soud uložil rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí a stanovil k tomu přiměřenou lhůtu. Přesto, že se tato možnost otevřela stěžovateli až výše uvedenou novou právní úpravou správního soudnictví, je Ústavní soud přesvědčen, že jsou to právě obecné soudy, které mají bdít nad dodržováním právního řádu správními úřady a že Ústavní soud nemá tuto jejich působnost nahrazovat. Za situace, kdy při vyřizování věcí podle pořadí došlých stížností by Ústavní soud měl nečinnost správního úřadu hodnotit již v čase, kdy existuje jiný přiměřený a účinný prostředek k nápravě stavu, proti kterému stěžovatel brojí, nelze považovat stížnost za přípustnou.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2003


JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 636/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies