II. ÚS 47/03

11. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti A. Z., zastoupeného JUDr. E. R., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.srpna 2002, sp. zn. 26 Co 366/2001, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20.června 2001, č.j. 47 C 164/99-41, t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Dne 22.1.2003 byla osobně do podatelny Ústavního soudu podána ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20.6.2001, č.j. 47 C 164/99-41, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele (dříve žalobce), jímž se stěžovatel proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu domáhal určení, že vlastníkem pozemku o výměře 135 m2 - ostatní plocha, zapsaného na listu mapy pro katastrální území město Brno u Katastrálního úřadu Brno-město, je stěžovatel.

Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, svým rozsudkem ze dne 9.8.2002, sp. zn. 26 Co 366/2001, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.

Stěžovatel napadá ústavní stížností oba výše označené rozsudky obecných soudů, kterým vytýká, že při výkladu příslušných hmotně právních ustanovení, týkajících se podmínek vydržení, nepostupovaly ústavně konformním způsobem a zasáhly tak do vlastnických práv stěžovatele (čl. 11 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").

Současně prý zejména odvolací soud svým způsobem výkladu hmotně právních ustanovení diskriminuje stěžovatele, jako účastníka občanskoprávního vztahu, což prý zakládá porušení čl. 4 odst. 1 až 3 Listiny. Obecné soudy prý dále tím, že v odůvodnění napadených rozsudků použily mechanický odkaz na jeden z rozsudků Nejvyššího soudu, týkajícího se předmětné otázky, porušily ústavněprávní povinnost poskytnout ochranu právům účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ke skutkovým okolnostem věci stěžovatel uvádí, že dne 14.1.1987 uzavřel s tehdejším vlastníkem předmětného pozemku, JUDr. Š., ústní dohodu, kterou od něj "odkoupil" předmětný pozemek za kupní cenu 5.400,-Kč. JUDr. Š. měl stěžovateli slíbit, že provede všechny potřebné úkony, které měly vést k tomu, aby byl jako vlastník pozemku zapsán stěžovatel. Stěžovatel z tohoto důvodu užívá předmětný pozemek jako vlastník.

Soud I. stupně žalobu stěžovatele na určení, že je vlastníkem shora označeného pozemku zamítl a v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že po provedení důkazu fotokopií výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Brno-město pro okres Brno-město, listu vlastnictví ze dne 19.7.1999, ohledně pozemku - ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 135 m2 zjistil, že jako vlastník nemovitosti je zde zapsán žalovaný.

Aniž proto soud I. stupně prováděl ve věci další dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, i když konstatoval, že v daném případě je zde naléhavý právní zájem stěžovatele na určení vlastnictví.

Tento právní závěr opřel soud I. stupně o skutečnost, že podle ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.1991, musí mít smlouvy o převodu nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, písemnou formu.

Ve vztahu k vydržení označený soud uvedl, že podle ustanovení § 132a odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.1991, je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří ten, kdo s věcí nakládá jako se svou, a má proto obdobná práva na ochranu, jako vlastník věci.

Soud prvního stupně zdůraznil, že pro právní posouzení uvedené věci je podstatné, že předpokladem k vydržení byla v době před i po datu 1.1.1992 skutečnost, zda držitel věci je se zřetelem ke všem skutečnostem v dobré víře, že mu věc patří, když při posouzení okolností dobré víry nelze vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se však musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí práva nebo věci, která je předmětem držby, tedy i k existenci písemné smlouvy o převodu nemovitosti (k nabývacímu titulu).

Závěrem soud I. stupně shrnul, že pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen o tom, že taková smlouva k nabytí vlastnictví postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k jejímu vydržení..

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a souhlasil s jeho právním názorem, že dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci písemné smlouvy o převodu nemovitosti.
V odvolacím řízení doplnil krajský soud dokazování a zjistil, že dopisem adresovaným Magistrátu města Brna se stěžovatel v červnu 1998 domáhal odprodeje, resp. převodu pozemku parcelního čísla 216/2 kat. území Brno-střed, tedy pozemku, ke kterému se žalobou domáhá určení existence práva vlastnického.
Ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatel považuje za nesprávné napadené rozsudky obou obecných soudů zejména v otázce výkladu podmínek vydržení tak, jak byly provedeny shora označenými soudy, a to ve vztahu k existenci dobré víry držitele. Odvolací soud podle názoru stěžovatele posoudil věc nesprávně po právní stránce, neboť při své úvaze vyšel ze závěru, že v případě existence pouze ústně uzavřené kupní smlouvy na předmětný pozemek, nemůže být na straně stěžovatele (nabyvatele) dán předpoklad dobré víry, neboť ve smyslu kogentních ustanovení občanského zákoníku, ve znění jak před jeho novelou, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., tak ve znění účinném po 1.1.1992, smlouvy o převodu nemovitostí musí mít písemnou formu.

Výše uvedený právní závěr, podle mínění stěžovatele, ve své zužující formě pomíjí princip ochrany nabytých práv a z tohoto důvodu je prý nejen v rozporu s hmotným právem, ale zejména s ústavněprávními aspekty ochrany vlastnictví, resp. držby.

Stěžovatel tvrdí, že zejména odvolací soud při posouzení všech objektivních okolností, za nichž došlo k uzavření ústní kupní smlouvy pominul skutečnost, že prodávající byl právník, který po převzetí kupní ceny měl stěžovateli slíbit, že "učiní vše, aby byly důsledky smluvního převodu finalizovány". Stěžovatel předpokládá, že podle tehdy platných právních předpisů mělo dojít k registraci kupní smlouvy či po účinnosti novely občanského zákoníku, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., ke vkladu do katastru nemovitostí.

Z obsahu ústavní stížnosti lze stručně shrnout, že stěžovatel opírá opodstatněnost ústavní stížnosti jednak o údajně chybný výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku obecnými soudy, který byl údajně proveden "pouhým mechanickým převzetím závěrů judikátů Nejvyššího soudu", a dále tím, že oba soudy nepřihlédly k tvrzení stěžovatele, že prodávajícím byl právník, který měl stěžovateli slíbit vyřízení celé záležitosti.

Držba věci (movité či nemovité) je jedním z oprávnění vlastníka věci. Současně však občanský zákoník připouští, aby držitelem věci byl za určitých podmínek někdo jiný než vlastník. K tomu, aby se konkrétní subjekt (fyzická nebo právnická osoba) mohl považovat za oprávněného držitele věci, musí současně splňovat několik podmínek : musí věc fakticky ovládat, nakládat s ní jako se svou a být se zřetelem ke všem okolnostem případu v dobré víře, že mu věc patří (§ 130 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění zákona č. 509/1991 Sb.). V případě, že je předmětem držby nemovitost, musí mít oprávněný držitel nemovitost v nepřetržité držbě po dobu deseti let, má-li se stát jejím vlastníkem ( § 134 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném po 1.1.1992 ).

Zda je stěžovatel se zřetelem ke všem okolnostem věci v dobré víře, že mu věc (předmětný pozemek) patří, je ve smyslu ustálené judikatury obecných soudů nutno posuzovat z objektivního hlediska, když není možné vycházet pouze z osobního přesvědčení držitele. Vzhledem k tomu, že dobrá víra je psychický stav, nelze ji dokazovat přímo, ale je třeba na její existenci usuzovat z okolností, v nichž se tento stav projevuje. Naplnění podmínek vydržení, včetně výše označených okolností, je povinen ve sporu prokazovat držitel.

Stěžovatel zejména nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, že zkoumání dobré víry držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí rovněž vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo vzniknout vlastnické právo, a poukazuje v tomto směru na rozsudky Nejvyššího soudu ČR, které, podle jeho názoru, právní závěr obsažený v napadených rozsudcích zpochybňují.

Ústavní soud se však s tímto tvrzením neztotožňuje, neboť jak se zjišťuje z rozsudků Nejvyššího soudu označených stěžovatelem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000), je judikatura Nejvyššího soudu v této otázce zcela konstantní s tím, že ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud dospěl k závěru, který není s právním názorem obecných soudů v rozporu, neboť konstatoval, že i když se dobrá víra držitele musí vztahovat i k právnímu důvodu ("titulu"), za něhož vůbec mohlo vlastnické právo vzniknout, postačí, "je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je, tj. postačí domnělý právní titul." Nejvyšší soud však současně zdůraznil skutečnost, že držitel věci nemůže být v dobré víře za situace, kdy tvrdí, že k převodu vlastnictví k nemovitosti došlo pouze na základě ústní smlouvy, neboť o "domnělý právní titul" se nejedná v případě, pokud právní skutečnost, na jejímž základě mohlo držiteli vzniknou vlastnické právo, není způsobilá vznik vlastnického práva založit.

Soudy obou stupňů tedy posoudily věc po právní stránce zcela v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu pokud dospěly k závěru, že pouze na základě ústně uzavřené kupní smlouvy nemůže dojít k převodu vlastnického práva k nemovitosti, z tohoto důvodu stěžovatel po dobu držby nebyl v dobré víře, že mu věc patří, a nemohl proto vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržet. Jakékoli další úvahy stěžovatele, zda je možné posoudit podmínky dobré víry s ohledem na druhou smluvní stranu, tak jsou již bezpředmětné.

Z výše uvedených skutečností nelze dospět k závěru, že by napadené rozsudky obecných soudů, resp. právní závěry v nich obsažené, vybočovaly z platné judikatury v této otázce. Dále je nutné zdůraznit, že stěžovatel v předmětné ústavní stížnosti především vznáší námitky k právním závěrům obecných soudů, které se týkají výkladu příslušných ustanovení občanského práva hmotného. Přezkoumávání takových otázek však Ústavnímu soudu nepřísluší.

Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by byl oprávněn zasahovat do pravomoci obecných soudů pouze v případě, že by byla porušena základní práva a svobody stěžovatele, což však zjištěno nebylo.

Článek 4 odst. 1 až 3 Listiny uvádí, že povinnosti je možné ukládat toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod; meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem; zákonná omezení základních práv a svobod musí platit pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. S ohledem na nedostatek ústavněprávní argumentace stěžovatele nelze zjistit, v jaké souvislosti je citovaný článek Listiny s údajným porušením práv a svobod stěžovatele.

Obecné soudy neodepřely stěžovateli jeho právo, domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv (čl. 36 odst. 1 Listiny), když jeho práva účastníka řízení, zejména právo navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení a k povedeným důkazům se vyjadřovat, nebyla v průběhu řízení nijak omezena. Nelze souhlasit rovněž s tvrzením, že by napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno vlastnické právo stěžovatele dle čl. 11 Listiny, neboť tento článek chrání práva věcná, již konstituovaná, působící proti třetím osobám. Stěžovatel však své tvrzené vlastnické právo nijak řádně nezajistil pouze, jak sám uvádí věřil či spíše bez náležité opatrnosti spoléhal na to, že celou záležitost (v blíže neurčeném časovém horizontu) vyřídí druhá strana ústně uzavřené kupní smlouvy.

Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že postupem obou soudů, včetně napadených rozsudků, nebyla zasažena práva stěžovatele zakotvená v čl. 4 odst. 1, odst. 2, odst. 3, v čl. 11 odst. 1, odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny, takže ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


Vojtěch Cepl
předseda senátu


V Brně dne 11. března 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 47/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies