II. ÚS 469/02

11. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti P. R., zastoupeného Mgr. Ing. T. V., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12.června 2002, sp. zn. 8 To 71/02, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.února 2002, č.j. 6 T 10/2001-2932, a návrhu na odložení vykonatelnosti obou výše označených rozsudků t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označené rozsudky s tím, že současně s jejich zrušením navrhuje, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost.

Označeným rozsudkům stěžovatel vytýká, že jimi byla porušena jeho práva na spravedlivý proces, na obhajobu a na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, dále jen "Úmluva").

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.2.2002, č.j. 6 T 10/2001-2932, byl stěžovatel uznán vinným tím, že:
Pod bodem I. výroku předmětného rozsudku, stěžovatel společně s obžalovaným D. K. se po vzájemné dohodě neoprávněně obohacovali prostřednictvím firmy M., s.r.o., když obžalovaný D. K., jako jednatel této firmy za přispění stěžovatele, jako majitele firmy L., s.r.o., uskutečnili několik jednání v a.s. U. U. o prodeji zemních strojů této a.s. firmě M. v mnohamilionové hodnotě, i když jednatel firmy M. věděl, že na nákup těchto strojů nemá dostatek finančních prostředků, takže je a.s. U. U. nezaplatí. Přesto svým jednáním docílil uzavření kupní smlouvy s a.s. U. U. o dodání 6 ks zemních strojů za kupní cenu 31.023.060,- Kč, když zjištěná minimální hodnota strojů byla 21.000.000,-Kč, které skutečně získal, když ovšem a.s. U. U. firma M. za tyto stroje nic nezaplatila. Stěžovatel se na tomto podvodu podílel tím, že se jednak zúčastnil některých jednání v a.s. U. U., byl při podpisu kupní smlouvy a pak realizoval zisk z tohoto podvodu tím, že jako majitel firmy L., s.r.o., tyto stroje od firmy M. formálně odkoupil a za částku 3.600.000 ATS prodal firmě K. do Rakouské republiky.

Pod bodem II. výroku rozsudku se uvádí, že stěžovatel se vydával za zástupce firmy M., s.r.o., a společně s obžalovaným M. Č. ač věděli, že tato firma nedisponuje patřičnými finančními prostředky, jednali ve firmě H. o odkoupení 70.000 ks rákosových rohoží za kupní cenu 6.888.000,-Kč, když minimální hodnota tohoto zboží činila 1.750.000,-Kč. Za firmu M. kupní smlouvu uzavřel stěžovatel, když firma M. zboží odebrala nezaplatila je, a stěžovatel poté toto zboží prodal do Lotyšské republiky, takže firmě H. způsobil škodu ve výši 1.750.000,-Kč.

Pod bodem III. výroku stěžovatel, jako majitel firmy L., s.r.o., a současně jako plátce daně z přidané hodnoty, použil fakturu firmy B.- M., jako podklad v daňovém přiznání o dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") pro zvýšení nadměrného odpočtu DPH za měsíc srpen 1994 na částku 5.459.677,-Kč, uvedené daňové přiznání uplatnil u Finančního úřadu v Pardubicích přesto, že na toto zvýšení neměl nárok. K vyplacení částky 5.459.677,-Kč příslušným finančním úřadem nedošlo pro nesrovnalosti v dokladech.

Pod bodem IV. výroku se uvádí, že stěžovatel v průběhu měsíců září až říjen 1994 zfalšoval doklady o nákupu 69.300 ks rákosových rohoží v hodnotě 6.946.978,50 včetně DPH od firmy K. Č., okr. Praha - západ s tím, že tyto rohože mu byly dodány dne 28.9.1994 a tyto zfalšované doklady pak použil v daňovém přiznání o DPH za měsíc září 1994 u Finančního úřadu Pardubice. V důsledku toho mu byla neoprávněně vyplacena ze státního rozpočtu ČR částka 1.299.028,50 Kč na vrácené DPH.

Výše označeným jednáním stěžovatel spáchal v bodě I. výroku rozsudku ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona trestný čin podvodu (podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona), v bodě II. výroku ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona trestný čin podvodu (podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (k § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona), v bodě III. výroku pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 trestního zákona (k § 250 odst. 1, odst. 1 trestního zákona), v bodě IV. výroku trestný čin podvodu (podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona).

Za spáchané trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle § 250 odst. 4 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců.

Podle § 39a odst. 3 trestního zákona se stěžovatel pro výkon trestu zařazuje do věznice s dozorem.

Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo stěžovateli a obžalovanému D.K. uloženo společně a nerozdílně zaplatit U.u U., a.s., škodu ve výši 14.257.641,-Kč.

Podle § 226 písm. c) trestního řádu byl stěžovatel zproštěn obžaloby z účastenství ve formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) trestního zákona k trestnému činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákona.

Proti shora citovanému rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12.6.2002, sp. zn. 8 To 71/02 zamítnuto jako nedůvodné, podle § 256 trestního řádu.

Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, Vrchní soud v Praze neshledal v řízení taková pochybení, která by zásadním způsobem ovlivnila objasnění skutkového stavu věci nebo právo obžalovaných na obhajobu. Rozhodující důkazy, o které nalézací soud opřel svá skutková zjištění, byly provedeny v rámci hlavního líčení za přítomnosti obhájců obžalovaných, když provedení dalších důkazů není pro objasnění věci potřebné. K námitce stěžovatele, směřující k porušení jeho práva na obhajobu v přípravném řízení, odkázal odvolací soud na argumentaci, uvedenou v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.7.2001, č.j. 8 To 95/01.

Nad rámce odůvodnění soudu prvního stupně, s jehož hodnocením důkazů se odvolací soud jinak plně ztotožňuje uvedl, že obžalovaní se svými výpověďmi usvědčují navzájem, když je zřejmé, že podvody páchali společným jednáním, avšak je zřejmé, že stěžovatel potřeboval ostatní obžalované k tomu, aby vystupovali jménem firmy M. a podepisovali objednávky a smlouvy. Ti však tento postup stěžovatele zcela akceptovali.

Odvolací soud konstatoval, že iniciátorem podvodů byl dle výpovědí ostatních obžalovaných a svědků právě stěžovatel, neboť měl z těchto podvodů největší, mnohdy jediný zisk. K obhajobě stěžovatele dále odvolací soud zdůraznil, že není podstatné, zda státu nakonec vznikla škoda či nikoliv, podstatné je to, že stěžovatel se chtěl na úkor státu obohatit, což bylo prokázáno.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, ve vztahu k porušení shora označených práv a svobod, následující námitky:

V průběhu přípravného řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu v tom směru, že byl po dlouhou dobu opomíjen jím zvolený obhájce, a komunikováno bylo pouze s obhájcem ustanoveným. Stěžovatel připouští, že toto pochybení bylo částečně zhojeno při hlavním líčení, při kterém byla vyslechnuta řada svědků, když ale výpovědi většiny svědků byly v hlavním líčení pouze čteny.

Odvolací soud se dostatečně nevypořádal s námitkou neodůvodněných průtahů v řízení.

Pokud jde o jednání popsané pod body III. a IV. napadeného rozsudku odvolacího soudu (žádosti o vrácení nadměrného odpočtu DPH), podle názoru stěžovatele nebyl v tomto jednání naplněn zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to způsobení škody, když hodnocení důkazů obecnými soudy v tomto směru je prý v rozporu s provedenými důkazy.

Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatele vyžádal připojení spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 6 T 10/2001.

Ve vztahu k námitkám stěžovatele, obsaženým v ústavní stížnosti lze uvést, s přihlédnutím k obsahu připojeného spisu následující skutečnosti:

Stěžovateli bylo dne 25.10.1994, ve věci vedené pod ČVS:KVV-46/30-94 sděleno obvinění pro trestný čin podvodu ( § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona). V označené trestní věci si stěžovatel zvolil jako obhájce JUDr. V. K., který dne 4.11.1994 požádal o vyrozumívání o konání vyšetřovacích úkonů ve věci (na č.l. 56).

V červenci 1997 bylo stěžovateli v trestní věci vedené pod ČVS:KVV-180/110-94 sděleno obvinění pro přípravu k trestnému činu vraždy (podle § 7 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 trestního zákona) a pro další majetkové trestné činy. I v této trestní věci si stěžovatel hodlal zvolit za obhájce JUDr. V. K., ten však dne 14.7.1997 sdělil, že obhajobu nemůže převzít (na č.l. 730). Z tohoto důvodu byl proto ustanoven obhájcem stěžovatele JUDr. S. Ch. (na č.l. 761).

Usnesením vyšetřovatele ze dne 8.1.1998 došlo ke spojení obou shora uvedených trestních věcí, které byly nadále vedeny pod ČVS:KVV-180/110-94. Spojením dvou trestních věcí tak došlo k situaci, kdy stěžovatel měl současně dva obhájce; jednoho zvoleného a druhého ustanoveného.

Od spojení trestních věcí však byl o úkonech trestního řízení vyrozumíván pouze obhájce ustanovený, když se zvoleným obhájcem již nebylo ze strany vyšetřovatele komunikováno, a to za situace, kdy stěžovatel plnou moc nevypověděl,
a rovněž JUDr. V. K. zastupování svého klienta žádným způsobem neukončil.

Stěžovatel upozornil dne 28.2.2001 na opomíjení jím zvoleného obhájce v přípravném řízení Krajský soud v Hradci Králové. Tento soud usnesením ze dne 17.5.2001, sp. zn. 6 T 10/2001 trestní věc vedenou proti stěžovateli a ostatním vrátil podle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu státnímu zástupci k došetření s tím, že jedním z důvodů vrácení věci byla právě shora uvedená skutečnost. Proti vrácení věci podal státní zástupce stížnost, z jejíhož podnětu Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24.7.2001, sp. zn. 8 To 95/01 podle § 149 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního řádu zrušil část napadeného usnesení, a to výrok, kterým byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření a soudu prvního stupně uložil, aby v rozsahu zrušení o věci znovu jednal a rozhodl. Vrchní soud odůvodnil své rozhodnutí zejména tím, že za situace, kdy trestní řád neřeší situaci, kdy vedle sebe v jedné trestní věci vystupují dva obhájci (zvolený a ustanovený), je třeba posoudit, zda opomíjením zvoleného obhájce došlo k závažnému porušení práva stěžovatele na obhajobu a tím k závažné vadě přípravného řízení, ve smyslu ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu. Označený soud poté dospěl k závěru, že obhajoba stěžovatele byla zajištěna ustanoveným obhájcem, neboť k ustanovení obhájce došlo až poté, kdy bylo zřejmé, že původně zvolený obhájce nemá o zastupování stěžovatele v širším rozsahu zájem , a to s ohledem na původní rozsah trestní věci, a stěžovatel si jiného obhájce nezvolil.

Porušování práva na obhajobu namítal stěžovatel i v odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Vrchní soud v Praze, který odvolání podle § 256 trestního řádu zamítl, odkázal v odůvodnění svého usnesení ze dne 24.7.2001, sp. zn. 8 To 95/01 na skutečnost, že všichni podstatní svědci, kterých se pochybení ve vyrozumívání zvoleného obhájce týkalo, byli slyšeni za účasti obhájce v řízení před soudem, čímž došlo ke zhojení namítané vady.

Je skutečností, že ustanovení § 39 odst. 2 trestního řádu se týká pouze případů, kdy dojde ke spojení věcí, ve kterých bylo v původně samostatných trestních řízeních ustanoveno více obhájců. Trestní řád tedy neřeší situaci, kdy po spojení více trestních věcí téhož pachatele ke společnému projednání vystupují ve spojené věci vedle sebe ustanovený a zvolený obhájce. V takových případech by mělo být rozhodující stanovisko obviněného. Nevyjádří-li se obviněný a soud ustanoveného obhájce případně podle § 39 odst. 2 trestního řádu per analogiam nezruší, je třeba tuto situaci posuzovat tak, že obviněného zastupuje v jedné trestní věci více obhájců. Rozhodně však není možné podle §39 odst. 2 trestního řádu, a to ani za použití analogie, ukončit zastupování obviněného obhájcem zvoleným.

Ústavní soud se opakovaně zabýval problémy souvisejícími se zastupováním obviněného více zástupci (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 312/98 a sp. zn. III. ÚS 308/97) a dospěl k závěru, že... "je-li obviněný obhajován dvěma nebo více obhájci a nejde-li o případ, kdy obhájci ex lege svědčí samostatné procesní postavení, jednají obhájci vždy za obviněného a výlučně jeho jménem, zpravidla v mezích jeho pokynů či příkazů a v důsledku toho se sluší takto vedenou obhajobu v každé její fázi procesně pokládat za jednotný procesní úkon (postup), neboť - mimo jiné - je takový úkon vždy podmíněn procesním postavením obviněného, a proto je obhajoba dovršena teprve tehdy, je-li dána příležitost k jejím uplatnění všem jejím obhájcům, kteří se na obhajobě obviněného podílejí."

I když trestní řád ani po novele účinné od 1.1.2002 neobsahuje úpravu postupu za situace, kdy dojde ke spojení dvou věcí téhož pachatele, v nichž obviněného zastupoval jednak zvolený a jednak ustanovený obhájce, je nutno respektovat závěry Ústavního soudu vztahující se k zastupování obviněného více obhájci a konstatovat, že v přezkoumávané věci po určitou dobu přípravného řízení postupovaly orgány činné v trestním řízení nesprávně, pokud zvolený obhájce byl jimi opomíjen. Ustanovený obhájce své povinnosti vůči stěžovateli plnil řádně až do dne 25.10.1991, kdy byl JUDr. Ch. dle § 40 trestního řádu zproštěn předsedou senátu Krajského soudu v Hradci Králové zastupování stěžovatele (č.l. 2612), neboť stěžovatel dne 17.10.2001 udělil plnou moc k zastupování v předmětné trestní věci Mgr. Ing. T. V., která byla dne 22.10.2001 založena do spisu ( č.l. 2605).

K námitce stěžovatele je však třeba připomenout, že na skutečnost, že jím zvolený právní zástupce je opomíjen, v přípravném řízení nijak nereagoval, rovněž tak při seznámení s výsledky vyšetřování stěžovatel ani přítomný ustanovený obhájce chybný postup vyšetřovatele nenamítli a teprve dne 28.2.2001 na tuto skutečnost upozornil Krajský soud v Hradci Králové.

Lze tedy shrnout, že ustanovený obhájce postupoval v řízení v souladu s ustanovením § 41 trestního řádu, když obhájce zvolený další zastupování stěžovatele v závažnější trestní věci odmítl. Stěžovatel nevyužil svých oprávnění a nepožádal ve smyslu ustanovení § 167 trestního řádu státního zástupce, aby byly odstraněny závady v postupu vyšetřovatele, při seznámení s výsledky vyšetřování nevznesl námitku týkající se porušování práva na obhajobu a nepožadoval opakování vyšetřovacích úkonů, o kterých nebyl vyrozuměn zvolený právní zástupce. Jak vyplývá z protokolace založené ve spise sp. zn. 6 T 10/2001, u hlavního líčení konaného dne 31.10.2001 před soudem prvního stupně, trval obhájce stěžovatele na výslechu těchto svědků: Ing. V., Ing. Ch., Ing. M., JUDr. G., H., M. a znalce z oboru účetnictví, když u ostatních svědků, slyšených v přípravném řízení, kteří nebyli k hlavnímu líčení předvoláni, souhlasil se čtením jejich svědeckých výpovědí. Výslechy všech svědků, které obhájce stěžovatele požadoval, mimo Ing. V. byly opakovány, když později byla čtena bez připomínek svědecká výpověď svědka Ing. V. (č.l. 2827).

Ústavní soud závěrem konstatuje, že všichni podstatní svědci, kterých se pochybení ve vyrozumívání zvoleného obhájce týkalo, byli slyšeni za účasti obhájce stěžovatele i stěžovatele samého v řízení před soudem prvního stupně, čímž došlo ke zhojení namítané vady řízení. Tuto skutečnost ostatně zdůraznil i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku.

Stěžovatel dále namítá, že zprávy Interpolu a jím předložené doklady nejsou autentické, neboť neobsahují doložku o jejich shodě s originály.
Touto námitkou se zabýval i odvolací soud a zdůraznil, že stěžovatel je naprosto přesvědčivě usvědčován výpověďmi ostatních obžalovaných i svědků, když o věrohodnosti předmětných zpráv nemá žádné pochybnosti.

K námitce stěžovatele, týkající se neodůvodněných průtahů v řízení lze říci, že stěžovatel tuto námitku neuplatnil ve svém odvolání v rámci trestního řízení. Odvolací soud se však průtahy v řízení zabýval, a to z podnětu odvolání spoluobžalovaného D. K., který z tohoto důvodu navrhoval zastavení svého trestního stíhání, s poukazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.

Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozsudku konstatoval, že k určitým průtahům v trestním řízení došlo, avšak stalo tak v důsledku řízení ve skutkově a důkazně poměrně složité trestní věci, když s ohledem na shodnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i judikatury Nejvyššího soudu ČR by se muselo jednat o skutečné závažné a neodůvodněné průtahy v řízení, aby bylo možno uvažovat o zastavení trestního stíhání ve smyslu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

K výše uvedenému Ústavní soud poznamenává, že dle platné judikatury Nejvyššího soudu ČR v této otázce, je zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů v řízení vyloučeno, neboť pouhý odkaz na čl. 6 odst. 1 Úmluvy není důvodem pro jeho zastavení, když znění citovaného článku neobsahuje žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.10.2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002).

Trestní řízení v předmětné trestní věci trvalo od 25.10.1994 do 12.6.2002. Z připojeného spisu je zřejmé, že se jedná o důkazně složitou trestní věc. První obžaloba pro trestní čin, pro který bylo stěžovateli sděleno obvinění dne 25.10.1994, byla podána dne 9.1.1996, soud v této věci meritorně nerozhodl, ale vrátil ji státnímu zástupci k došetření. V zhledem k tomu, že stěžovateli bylo v době rozhodování soudů o postupu dle §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu sděleno obvinění pro další závažnou trestnou činnost, byla první trestní věc stěžovatele dne 8.1.1998 spojena s touto závažnější trestní věcí, takže právě tímto postupem došlo k prodloužení doby, po kterou trvalo přípravné řízení v i první trestní věci stěžovatele. Další obžaloba byla na stěžovatele podána dne 18.12.2000. I po podání této obžaloby soudy rozhodovaly o vrácení věci k došetření státnímu zástupci. Odsuzující rozsudek ve věci byl vyhlášen dne 18.2.2002 a o odvoláních bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Praze dne 12.6.2002.

Z takto chronologicky seřazených údajů, týkajících se postupu orgánů činných v trestním řízen vyplývá (což konstatuje i odvolací soud), že k určitému průtahu došlo při rozhodování soudu prvního stupně po podání první obžaloby, kdy soud rozhodl o vrácení věci k došetření až po uplynutí téměř 15 měsíců po podání obžaloby.

Délka přípravného řízení v závažnější trestné věci stěžovatele přesáhla tři roky, avšak ze spisových materiálů je možno konstatovat, jak již bylo řečeno shora, že se jedná o věc skutkově a důkazně složitou, a to nejen pokud jde o majetkovou trestnou činnost, týkající se tří pachatelů, ale rovněž v případě šetření podezření z trestného činu vraždy, kdy důkazní situace byla mimořádně obtížná, o čemž svědčí skutečnost, že ke zproštění obžaloby došlo dle ustanovení § 226 písm. c) trestního řádu.

Nelze proto souhlasit s tvrzením (navíc stěžovatelem uplatněným až v ústavní stížnosti), že délka přípravného řízení představuje natolik závažné průtahy, které by bylo možno považovat za porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ostatně námitku stěžovatele nelze akceptovat rovněž z toho důvodu, že ve věci bylo již pravomocně rozhodnuto a zásah Ústavního soudu, kterým by bylo zakázáno pokračovat v průtazích již nepřichází v úvahu. Ústavní soud v této souvislosti již dříve konstatoval, že zákon mu nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení závěru, že toto právo bylo porušeno.

Stěžovatel v ústavní stížnosti sice konstatuje, že si je vědom toho, že Ústavní soud není třetí instancí obecných soudů, a proto se otázkami skutkových zjištění a hodnocení důkazů obecnými soudy nezabývá, přes tuto skutečnost obecným soudům vytýká, že nesprávně hodnotily jednání popsané pod body III. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně s tím, že podle jeho názoru jsou vyvozené závěry v hrubém rozporu s provedenými důkazy.

K této námitce lze uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů; soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 125 trestního řádu. Odvolací soud se s těmito závěry, týkajícími se stěžovatele plně ztotožnil. Nelze tedy souhlasit s názorem stěžovatele, že by obecné soudy v tomto směru porušily jeho procesní práva dle příslušných ustanovení trestního řádu.

K argumentaci stěžovatele, že nadměrný odpočet DPH nebyl proplacen pouze "pro nesrovnalosti v dokladech"(bod III. výroku rozsudku soudu prvního stupně) Ústavní soud konstatuje, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu je podstatná skutečnost, že stěžovatel použil pro získání nadměrného odpočtu DPH fingovanou fakturu, tedy šlo o fakturování obchodu, který vůbec neproběhl a nadměrný odpočet byl nárokován neoprávněně.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozsudky a řízením, které jim předcházelo, byla porušena stěžovatelem uváděná práva a svobody, z toho důvodu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

V případě, že ústavní stížnosti nebylo vyhověno, neboť ji Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl, je nutno odmítnout i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozsudků, protože návrh dle ustanovení § 79 odst. 2 výše citovaného zákona č. 182/1993 Sb. sleduje osud ústavní stížnosti.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl
předseda senátu

V Brně dne 11. března 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 469/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies