II. ÚS 701/01

11. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelů 1) J. B. a 2) V. B., zastoupených advokátem Mgr. J. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2001, čj. 22 Co 233/2001-99, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Města Kosmonosy, zastoupeného advokátkou JUDr. I. M., jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 7. 12. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze. Tvrdí, že soud porušil jejich základní práva dle čl. 90 a čl. 95 Ústavy a dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhli, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a do té doby odložil jeho vykonatelnost.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 14 C 53/2001, z něhož zjistil následující:

Okresní soud v Mladé Boleslavi přivolil rozsudkem ze dne 5. 4. 2001, čj. 14 C 53/2000-59, k výpovědi z nájmu bytu 3+1 s příslušenstvím, kterou dal vedlejší účastník (v rozsudku označený jako "žalobce") stěžovatelům (v rozsudku označeným jako žalovaní) dne 16. 1. 2001 s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Stanovil stěžovatelům povinnost uvedený byt vyklidit a vyklizený předat vedlejšímu účastníku do 15 dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu. Vedlejšího účastníka uznal povinným nahradit stěhovací náklady nejvýše do 3.500,- Kč ve lhůtě do tří dnů po jejich doložení. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzal za prokázané, že vedlejší účastník je vlastníkem domu, v němž stěžovatelé užívají předmětný byt. Stavební odbor Městského úřadu v Kosmonosích vydal dne 16. 9. 1996 stavební povolení na opravu zámku Kosmonosy. Dne 14. 11. 2000 povolil změnu stavby tak, že dojde ke zrušení bytové jednotky užívané stěžovateli a místo ní bude zřízena městská knihovna. Vedlejší účastník dal z uvedeného důvodu stěžovatelům výpověď z nájmu bytu dle § 711 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku, kterou stěžovatelé osobně převzali. Soud konstatoval, že vedlejší účastník prokázal naléhavou potřebu přestavby zámku, uznal výpovědní důvod a k výpovědi přivolil. Při svém rozhodování zvažoval i zdravotní stav stěžovatelky, přihlédl k němu a stěžovatelce přiznal stěhovací náklady. Neshledal však, že by její zdravotní stav bránil přestěhování do bytu zásadně rovnocenného s dosavadním bytem. Upozornil, že z dokazování vyplynulo, že budova zámku, kde je umístěna škola, není ani zdravotně vhodná k nájemnímu bydlení.

Stěžovatelé se proti rozsudku odvolali. První stěžovatelka namítala, že soud nedostatečně zjistil skutkový stav a dospěl k nesprávným právním závěrům. Vedlejší účastník dle ní neprokázal, zda bude opravy skutečně provádět či zda chtěl pouze zneužít výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku. Soud nepřihlédl k jejímu špatnému zdravotnímu stavu ani k tomu, že v bytě bydlí již 50 let. Měl aplikovat ustanovení § 3 občanského zákoníku. Výši stěhovacích nákladů určil jen na základě úředního záznamu a nerozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka doplácet rozdíl mezi stávajícím nájemným a nájemným v novém bytě. Odvolání druhého stěžovatele bylo obsahově shodné.

Krajský soud v Praze rozhodl o odvolání rozsudkem ze dne 28. 8. 2001, čj. 22 Co 233/2001-99. Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o stěhovacích nákladech tak, že vedlejšímu účastníku uložil povinnost nahradit stěžovatelům stěhovací náklady do tří dnů poté, kdy stěžovatelé prokáží jejich výši. V dalším rozsudek potvrdil. Shledal odvolání důvodným v části, jíž soud prvního stupně přiznal první stěžovatelce stěhovací náklady. Dospěl k závěru, že jejich přiznání je namístě v případě obou stěžovatelů jako společných nájemců. Upozornil, že stěhovací náklady však nelze dopředu vyčíslit, neboť v době rozhodování není jejich výše známa. Stran potvrzující části rozsudku odvolací soud posoudil zjištěné skutečnosti a dospěl k závěru, že byly splněny hmotněprávní podmínky výpovědi z nájmu, když výpověď byla stěžovatelům doručena do vlastních rukou. Konstatoval, že vedlejší účastník prokázal, že z důvodu veřejného zájmu je potřebné s bytem naložit způsobem, pro nějž nelze byt nadále užívat. Vyslovil, že celá situace je pro stěžovatele velmi obtížná vzhledem k dlouhodobému užívání bytu a špatnému zdravotnímu stavu stěžovatelky. Neshledal přesto důvod pro aplikaci § 3 odst. 1 občanského zákoníku, když jeho použití posoudil z hlediska celkové situace obou stran. Dospěl k závěru, že výkon práva vedlejšího účastníka, jenž je realizován ve veřejném zájmu, není v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelé mají právo na přiměřený náhradní byt, tj. byt, jenž je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který mají vyklidit. Tím jsou dostatečně chráněny práva a oprávněné zájmy stěžovatelů.

Stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Namítali, že v řízení před obecnými soudy upozorňovali na rozpor s dobrými mravy. Soud prvního stupně uplatněnou námitku zaprotokoloval. Ve svém rozhodnutí se jí však nezabýval, přestože stěžovatelé se bránili tím, že mají k bytu citový vztah, bydlí v něm po dlouhou dobu a stěžovatelka je vážně nemocná. Odvolací soud se dle mínění stěžovatelů zabýval touto námitkou nedostatečně. Mají za to, že k umístění knihovny a informačního střediska mohou být využity jiné prostory zámku, a není proto nutné přeměňovat jejich byt na nebytové prostory. Ve skutečnosti, že námitkou stěžovatelů se zabýval až odvolací soud, spatřují porušení zásady dvojinstančnosti. Stěžovatelé tak nemohou uplatnit námitku, že v rámci náležitého posouzení mohl soud přivolit k výpovědi s tím, že by po provedené opravě mohli byt znovu užívat.

Ústavní soud vyzval dle § 32 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Praze a Město Kosmonosy, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.

Krajský soud v Praze coby účastník řízení odkázal na písemné odůvodnění svého rozsudku, v němž se zabýval i námitkami stěžovatelů.

Město Kosmonosy coby vedlejší účastník řízení upozornilo na nepravdivost tvrzení stěžovatelů o tom, že soud prvního stupně nepřihlédl k důkazům o zdravotním stavu stěžovatelky a o délce užívání bytu. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že oba argumenty zvažoval. Tvrzeným rozporem s dobrými mravy se zabýval i odvolací soud. Vedlejší účastník poukázal na řízení před soudem prvního stupně, v němž prokázal dostatečné důvody k tomu, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu. Navrhl, aby Ústavní soud návrhy stěžovatelů zamítl.

Ústavní stížnost není důvodná, neboť postrádá ústavně právní rozměr.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Stěžovatelé se v ústavní stížnosti v podstatě domáhají nového meritorního přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, neboť není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a do jejich nezávislého rozhodování nemůže zasahovat. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu lze považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jsou jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostmi obecného soudu. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisu Ústavní soud k případnému zrušujícímu zákroku neshledal důvod.

Stěžovatelé spatřují porušení svého práva na spravedlivé soudní řízení dle čl. 36 odst. 1 Listiny v tom, že se obecné soudy nezabývaly vznesenou námitkou na rozpor dané výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy, neboť nepřihlédly k důkazům týkajícím se zdravotního stavu stěžovatelky a délky užívání bytu. Nevyhověly ani návrhům na doplnění dokazování stran prokázání potřebnosti naložit s bytem stěžovatelů způsobem, pro který ho nemohou nadále užívat.

Dle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, jehož použití se stěžovatelé dovolávají, nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud vyšel ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. II. ÚS 249/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, usnesení č. 14) z pojmu "dobrých mravů" jako souhrnu etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Aplikace uvedeného ustanovení přichází v úvahu i při posouzení otázky, zda výkon práva pronajímatele dát nájemci výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Podle judikatury Ústavního soudu a obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 193/2000) i v případě, kdy je dán výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 občanského zákoníku, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, pokud zjistí, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy. Úvaha soudu, zda na daný případ aplikuje ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem na straně nájemce i pronajímatele.

Ústavní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelů, že se soud prvního stupně nevypořádal s důkazy, jež stěžovatelé nabídli k prokázání svého tvrzení, že výpověď je v rozporu s dobrými mravy. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, soud při svém rozhodování přihlédl k lékařským zprávám o zdravotním stavu stěžovatelky. Neshledal však, že by její zdravotní stav vylučoval vystěhování do bytu zásadně rovnocenného s bytem dosavadním. Upozornil naopak, že z dokazování vyplynulo, že budova zámku, v níž je umístěna základní škola, není zdravotně vhodná ani určená k nájemnímu bydlení. Namítané okolnosti zohlednil naproti tomu při určení práva na náhradu stěhovacích nákladů. Odvolací soud, jenž se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právním hodnocením, neměl tudíž důvod jeho rozhodnutí rušit. Přesto znovu zvažoval zdravotní stav stěžovatelky i citovou vazbu stěžovatelů k bytu, danou jeho dlouhodobým užíváním. Při posouzení důvodnosti výpovědi z nájmu bytu stejně jako soud prvního stupně pro aplikaci § 3 odst. 1 občanského zákoníku neshledal důvod a upozornil, že použití daného ustanovení je třeba posuzovat z hlediska celkové situace obou stran sporu, tedy i s ohledem na vedlejšího účastníka.

Ústavní soud se dále zabýval námitkou, že soudy nevyhověly návrhům stěžovatelů na doplnění dokazování. Neztotožnil se s ní. Soud prvního stupně provedl dostupné důkazy, jež v odůvodnění svého rozsudku podrobně citoval a zhodnotil v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu. Jeho skutkové a právní závěry převzal i odvolací soud. Oba soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastník prokázal, že výpověď z nájmu bytu, kterou dal stěžovatelům dle § 711 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku, je důvodná. Uvedly, že pro posouzení tohoto výpovědního důvodu je rozhodující, že vedlejší účastník předložil stavební povolení a rozhodnutí stavebního úřadu o změně předmětného bytu na nebytové prostory. Učiněný závěr je v souladu s ustálenou soudní judikaturou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo 931/2000), dle níž použití daného výpovědního důvodu musí být doloženo příslušným správním aktem stavebního úřadu. Pokud soud prvního stupně nevyhověl návrhům stěžovatelů na doplnění dokazování, jeho postup není v rozporu se zákonem, neboť soud není v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Z ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu však vyplývá, že musí v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit, proč navrhované důkazy neprovedl. Této povinnosti soud prvního stupně dostál, když uvedl, že stavební dokumentace a příslušné usnesení městské rady byly podkladem pro pravomocná správní rozhodnutí, z nichž soud vycházel. Provedení navrhovaných důkazů proto považoval za nadbytečné.

Z uvedeného vyplývá, že oba obecné soudy se obranou stěžovatelů zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s ní vypořádaly. Jejich skutkové závěry mají oporu v provedeném dokazování, nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. I právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Ústavní soud tudíž neshledal, že by napadeným rozhodnutím odvolacího soudu či v řízení, jež předcházelo jeho vydání, došlo k porušení práva stěžovatelů na soudní a jinou právní ochranu dle hlavy páté Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelů o právu. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud má za to, že soudy provedly výklad a aplikaci příslušných ustanovení ústavně konformním způsobem i v mezích zákona. Jejich rozhodnutí je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování.

Pokud jde o tvrzené porušení článků 90 a 95 Ústavy, Ústavní soud v souladu s ustálenou judikaturou připomíná, že uvedené články představují toliko institucionální záruku práva na soudní ochranu. Neobsahují tedy ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, a stěžovatelé se jich proto nemohou v daných souvislostech účinně dovolat.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejného důvodu nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.





V Brně dne 11. března 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 701/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies