II. ÚS 190/01

11. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti K. N., zastoupeného JUDr. F. S., advokátem, proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 19. 1. 2001, č.j. 1688/2000 - 5010, a proti rozhodnutí Okresního úřadu Karviná - pozemkový úřad, ze dne 2. 10. 2000, č.j. PÚ - 376/R - 408.1/92 - Pa, takto :



Návrh se odmítá.



Odůvodnění :


Ústavnímu soudu byla dne 28. 3. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí správních orgánů a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, konkrétně pak čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem správních orgánů o tom, že majetek, o jehož vydání požádal v restituci, není půdou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatel dále tvrdí, že správní orgány se nevypořádaly dostatečně důsledně s jeho námitkami, které vznášel v průběhu správního řízení, a které uvádí v ústavní stížnosti. V závěru stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Stěžovatel v průběhu řízení o ústavní stížnosti dne 23. 6. 2002 zemřel, jak vyplývá z opisu úmrtního listu doručeného Ústavnímu soudu ČR dne 23. 1. 2003.

Ústavní stížnost není přípustná.

Soudce zpravodaj nejprve posuzoval ústavní stížnost z toho hlediska, zda jsou splněny podmínky pro ni stanovené v ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182 /1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Proti rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž rozhodl o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti, bylo možno podat opravný prostředek k soudu [§ 9 odst. 6 zákona o půdě - ústavně je možnost soudního přezkumu garantována v čl. 36 odst. 2 Listiny]. Dle tehdejší úpravy existovaly dvě alternativní procesní formy přezkumu správního rozhodnutí. V případech, ve kterých zákon svěřoval soudům rozhodování o opravných prostředcích proti nepravomocným rozhodnutím správních orgánů, se postupovalo podle ustanovení hlavy třetí, části páté zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, v tehdy účinném znění (dále jen "o.s.ř."), která upravovala rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů [§ 250l an. o.s.ř.] V případech, v nichž fyzická osoba tvrdila, že byla na svých právech zkrácena pravomocným rozhodnutím správního orgánu a žádala, aby soud přezkoumal zákonnost tohoto rozhodnutí, bylo možné podat správní žalobu podle hlavy druhé, části páté o.s. ř. [§ 247 an. o.s.ř.]. U rozhodnutí správního orgánu vydaného ve správním řízení bylo předpokladem postupu podle této hlavy, aby rozhodnutí, po vyčerpání řádných opravných prostředků, které jsou pro ně připuštěny, nabylo právní moci [§ 247 o.s.ř.]. Přitom platilo, že soudy nepřezkoumávaly rozhodnutí správních orgánů, která neměla povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické osoby [§ 248 odst. 1 o.s.ř.], a nepřezkoumávaly též rozhodnutí správních orgánů v občanskoprávních a obchodně právních věcech, v nichž správní orgán vystupoval jménem státu jako vlastníka nebo jiného účastníka právního vztahu [§ 248 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Jak vyplývá ze sdělení právního zástupce stěžovatele ze dne 2. 10. 2001, stěžovatel podal ústavní stížnost, aniž by předtím využil možnosti postupu podle části páté občanského soudního řádu [podáním opravného prostředku proti rozhodnutí Okresního úřadu Karviná - pozemkový úřad podle ust. § 250l nebo žaloby proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu - podle ust. § 247 o.s.ř.]. Nemožnost takového postupu stěžovatel (dle tvrzení svého právního zástupce) dovodil jednak z ustanovení § 248 odst. 2 písm. b) o.s.ř., a jednak z poučení obsaženém v ministerském rozhodnutí. Tento názor je nesprávný. Rozhodnutí Okresního úřadu Karviná - pozemkový úřad, je podle svého obsahu rozhodnutím, jímž bylo zamítavě rozhodnuto o vlastnictví podle zákona o půdě, protože pozemkový úřad dospěl k závěru, že požadovaná nemovitost není půdou, na kterou by se měl zákon vztahovat (§ 1 zákona o půdě). Proto bylo možné proti němu podat k soudu opravný prostředek (§ 250l o.s.ř.). Připustil-li pozemkový úřad proti svému rozhodnutí odvolání, o němž Ústřední pozemkový úřad věcně rozhodl, došlo k vydání paaktu (nicotného právního aktu). Pokud by stěžovatel toto rozhodnutí napadl správní žalobou u soudu, pak by k takové vadě musel soud přihlížet z povinnosti úřední [viz také rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 1999, č.j. 6 A 3/97-17, publikovaný in Soudní judikatura ve věcech správních Správní právo č. 672/2000 Rs]. Stěžovatel (v důsledku nesprávného poučení) podal pouze odvolání k Ministerstvu zemědělství - Ústřednímu pozemkového úřadu, které o věci rozhodlo. V této situaci byla posledním procesním prostředkem k ochraně jeho práva [§ 75 odst. 1 zákona] žaloba podaná podle § 247 o.s.ř. Stěžovatel však správní žalobu nepodal. Advokátem namítaná výluka obsažená v § 248 odst. 2 písm. b) se na daný případ nevztahuje, neboť správní orgán se nepochybně nacházel ve vrchnostenském postavení. Děje-li se nakládání se státním majetkem vrchnostenskými správními akty ve vztahu charakterizovaném nerovností subjektů, není důvodu, aby práva takovým rozhodnutím dotčená nebyla pod ochranou správního soudu [Srov. Bureš-Drápal-Mazanec, Občanský soudní řád - komentář, 5. vydání, C.H. Beck, Praha, 2001, str. 1103-1104].

Obě ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou v tomto konkrétním případě nepochybně rozhodnutími o věci, neboť jimi bylo rozhodnuto o samotném restitučním nároku stěžovatele. Taková rozhodnutí podléhala soudnímu přezkumu dle páté části o.s.ř., v tehdy účinném znění. Přípustnost žaloby proti napadeným rozhodnutím byla nepochybně dána. Bylo především povinností stěžovatele, aby důsledným způsobem usiloval o ochranu svých práv a také bylo jeho rozhodnutím podat ústavní stížnost bez vyčerpání zákonných procesních prostředků ochrany jeho práv. Vzniklou situaci nelze považovat za důsledek pochybení orgánů veřejné moci, zejména když stěžovatel je zastoupen profesionálním právním zástupcem, a to i v jiných řízeních o restituci svého majetku (viz např. řízení vedené před Ústavním soudem ČR pod sp. zn. IV. ÚS 147/97). Námitka nedostatečného poučení orgánem veřejné moci o možnosti podat správní žalobu není přiléhavá. Takovou povinnost ministerstvo nemělo. Pokud stěžovatel nebyl v naprosté procesní jistotě v otázce přípustných opravných prostředků k ochraně jeho práv, tak mu nic nebránilo, aby právě z důvodu této jistoty podal jak ústavní stížnost, tak i správní žalobu. Taková situace v dané věci nenastala a návrh ústavní stížnosti je návrhem nepřípustným, protože před jeho podáním nedošlo k vyčerpání všech opravných prostředků, které zákon poskytuje k ochraně práv.

Stěžovatel v průběhu řízení před Ústavním soudem zemřel. S ohledem na počáteční zřejmou nepřípustnost návrhu, kdy nemohlo dojít k jeho meritornímu projednání, Ústavní soud nepovažoval za nutné a účelné řízení přerušovat a pokračovat v řízení s právními nástupci stěžovatele (tato možnost je dána ust. § 63 zákona ve spojení s § 107 občanského soudního řádu, když ustanovení o.s.ř. se použijí v těch procesních situacích, kde je to přiměřené). Nevyčerpáním opravných prostředků byla založena objektivní překážka bránící věcnému projednání návrhu, kterou by nebylo možno překonat, ať už by účastníkem řízení byl stěžovatel, nebo jeho právní nástupce. Procesním nástupcům by mohlo být pouze sděleno, že ústavní stížnost se odmítá pro nepřípustnost, tj. že nikdy nebyla způsobilá věcného projednání.

Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona, jako návrh nepřípustný.


Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3
zákona].


V Brně dne 11. března 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 190/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies