I. ÚS 276/01 - Placení přirážky k jízdnému v městské hromadné dopravě

11. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Ústavní soud se již v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 21, nález č. 5; vyhlášen pod č. 78/2001 Sb.] o návrhu na zrušení § 18a odst. 1 písm. c), § 18a odst. 2 písm. b) věty za středníkem a § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., podrobně zabýval povahou smlouvy o přepravě osob podle § 760 a násl. občanského zákoníku (dále též "o. z."). Dle jeho názoru se jedná o úpravu obecnou, která se vztahuje na všechny druhy dopravy, v důsledku čehož společná ustanovení ke smlouvám o přepravě uvedená v § 772 o. z. umožňují, aby podrobnější úprava osobní a nákladní přepravy byla stanovena zvláštními předpisy, a to zejména přepravními řády a tarify. Přeprava osob je dle přesvědčení Ústavního soudu vztahem soukromoprávním, jenž vzniká na základě smlouvy o přepravě, která je u hromadných dopravních prostředků uzavírána obvykle konkludentním jednáním. Vzhledem k tomu, že na provozování veřejné hromadné dopravy má pochopitelný a významem přepravy osob odůvodněný zájem i stát, uznal Ústavní soud za přiměřenou veřejnoprávní regulaci některých otázek přepravy osob.

V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud zformuloval hlediska posuzování ústavnosti zmocňovacích zákonných ustanovení a od nich se odvíjejících hledisek posuzování souladu "jiných právních předpisů" se zákony. Dle nálezů sp. zn. Pl. ÚS 17/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 67; vyhlášen pod č. 271/1995 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 43/97 (tamtéž, svazek 10, nález č. 48; vyhlášen pod č. 119/1998 Sb.) "jiný právní předpis" nemůže vybočit ze zákonných mezí - nemůže tedy být praeter legem, jinak řečeno, musí se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Dle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 (tamtéž, svazek 21, nález č. 30; vyhlášen pod č. 96/2001 Sb.) ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy spočívá na následujících zásadách: "Jiný právní předpis" musí být vydán oprávněným subjektem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu (nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru "jiného právního předpisu").

Přirážka k jízdnému představuje ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn.

Pl. ÚS 33/2000 penále, tj. pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem (§ 544 odst. 3 o. z.). Z pohledu ústavní akceptovatelnosti veřejnoprávního zásahu v oblasti smluv o přepravě je tímto vyjádřen i prostor přepravními řády (vydanými podle § 772 o. z.) nahradit stanovení sankce za nezaplacení jízdného smluvní pokutou normativní úpravou této sankce formou penále.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 16.04.2003 sp. zn. I. ÚS 276/01)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 11. března 2003 sp. zn. I. ÚS 276/01 ve věci ústavní stížnosti D. p. h. m. P., a. s., proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. 1. 2001 sp. zn. 44 Co 829/99, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vyškově z 20. 9. 1999 sp. zn. 6 C 481/99 o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby na zaplacení přirážky k jízdnému.

Výrok

Rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 9. 1999 sp. zn. 6 C 481/99 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. 44 Co 829/99 se zrušují.


Odůvodnění



Rozsudkem ze dne 20. 9. 1999 sp. zn. 6 C 481/99 rozhodl Okresní soud ve Vyškově k návrhu žalobkyně D. p. hl. m. P., a. s., (dále jen "stěžovatelka"), proti žalovanému V. B., zastoupenému Mgr. D. O., justičním čekatelem Krajského soudu v Brně u Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "opatrovník"), o zaplacení částky 208 Kč tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce částku 8 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, návrh stěžovatelky, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 200 Kč, se zamítá, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je důvodný pouze částečně, a to jen u nezaplaceného jízdného, tj. do částky 8 Kč, zatímco u přirážky k jízdnému, tj. v případě částky 200 Kč, návrh zamítl. Vyhovění žalobnímu návrhu ohledně jízdného odůvodnil okresní soud poukazem na ustanovení § 760 občanského zákoníku (dále též "o. z."), v němž je zakotveno právo stěžovatelky na zaplacení jízdného (za převoz), a je zřejmé, že podrobnější právní úprava podzákonným pramenem práva není nutná. Soud navíc poukázal na ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, které uvedené právo opětovně zdůrazňuje a upřesňuje.

Pokud jde o přirážku k jízdnému, zamítl okresní soud žalobu z důvodů právních. Vycházel z toho, že v době, kdy žalovaný cestoval bez platné jízdenky (tj. dne 2. 2. 1998), neexistoval prý žádný zákon, který by mu ukládal povinnost platit pro takový případ přirážku k jízdnému, ani žádné zákonné ustanovení, které by zmocňovalo k vydání podzákonného právního předpisu, jenž by takovou povinnost upravil. Byť ustanovení § 18 odst. 2 vyhlášky č. 127/1964 Sb., o městském přepravním řádu, ve znění pozdějších předpisů, umožňovalo vyžadovat zaplacení částky 200 Kč, byla tato vyhláška vydána podle § 4 odst. 2 a § 29 zákona č. 51/1964 Sb., o dráhách, a podle § 7 vládního nařízení č. 36/1951 Sb., jímž se provádí zákon o úpravě podnikání v silniční dopravě, a dále k provedení příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb. Sám zákon č. 51/1964 Sb. byl však účinný do 1. 1. 1995 a vládní nařízení č. 36/1951 Sb. bylo ke dni 1. 1. 1980 zrušeno zákonem č. 68/1979 Sb., o silniční dopravě a vnitrostátním zasilatelství. Zákon č. 68/1979 Sb. byl poté ke dni 1. 8. 1994 zrušen zákonem č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Jak citovaný zákon č. 111/1994 Sb., tak výše uvedený zákon č. 266/1994 Sb. v předmětné době (tj. dne 2. 2. 1998) neobsahovaly ustanovení, jež by stěžovatelce umožňovala žádat přirážku k jízdnému. Teprve novelou zákona č. 111/1994 Sb. provedenou zákonem č. 304/1997 Sb. s účinností ode dne 1. 4. 1998 byla v ustanovení § 18a odst. 1 písm. c) a § 18a odst. 3 založena možnost požadovat přepravní přirážku v návaznosti na dopravní podmínky, a to až do výše 1 000 Kč. Okresní soud v této souvislosti poznamenal, že uvedená úprava se vztahuje toliko na silniční dopravu, přičemž v zákoně č. 266/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tato úprava dosud obsažena není, takže v rámci městské hromadné dopravy povinnost platit přirážku k jízdnému stále není dána.

Okresní soud tedy došel k závěru, že v předmětnou dobu neexistovala platná právní úprava, která by ukládala povinnost stanovit pro případ tzv. černé jízdy přirážku. Dle názoru okresního soudu není pro stanovení přirážky k jízdnému možno použít ani ustanovení § 772 o. z., neboť citované ustanovení výslovně umožňuje provést pouze podrobnější úpravu takových práv a povinností, které - byť v obecnější rovině - již občanský zákoník zná. Občanský zákoník však v předmětné době takovou úpravu neobsahoval, přičemž právo na přirážku k jízdnému nelze dle názoru okresního soudu dovodit ani interpretací ze samotného práva požadovat zaplacení jízdného. Jakkoli je právo na přirážku k jízdnému občanskoprávní sankcí za nesplnění povinnosti, jež je veřejností, a to i právnickou, považována za samozřejmost, neznamená to prý, že existenci této sankce lze dovodit bez zákonného podkladu. Argument ve prospěch uvedeného závěru okresní soud spatřuje i v okolnosti, že pokud by ke stanovení přirážky postačovala existence prováděcích předpisů k § 772 o. z., jevila by se pak novela silničního zákona provedená zákonem č. 304/1997 Sb. zcela nadbytečnou.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 2. 2001 sp. zn. 44 Co 829/99 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil. K argumentům stěžovatelky, dle níž předmětná vyhláška ke dni 2. 2. 1998 byla platnou součástí právního řádu, vydanou v souladu s ustanovením § 772 o .z., a k jejímu poukazu na závaznost pravidel silničního provozu obsažených toliko ve vyhlášce odkázal odvolací soud v plném rozsahu na rozhodovací důvody soudu prvního stupně. Zvláště zdůraznil skutečnost, že právo na přirážku není totožné s právem na jízdné a odkazy na zákony toto právo upravující nejsou relevantní. Dále poukázal na nepřípadnost argumentace analogií s pravidly silničního provozu z pohledu rozhodovaného konkrétního případu.

Citované rozsudky Okresního soudu ve Vyškově a Krajského soudu v Brně napadla stěžovatelka ústavní stížností. Poukázala zejména na skutečnost, že v předmětné době, tj. dne 2. 2. 1998, byla vyhláška č. 127/1964 Sb. platnou součástí českého právního řádu. Stěžovatelka vychází z toho, že ve zrušovacích ustanoveních zákona č. 266/1994 Sb. tato vyhláška uvedena není, ačkoli v § 67 tohoto zákona bylo zrušeno několik prováděcích předpisů, které byly vydány na základě zmocnění uvedených původně v zákonu č. 51/1964 Sb. a v zákoně č. 68/1979 Sb. Uvedený závěr považuje stěžovatelka za opodstatněný i navzdory tomu, že zákon o dráhách již neobsahuje ustanovení, jež by zmocňovalo orgány státní správy k vydání vyhlášky, jež upraví práva a povinnosti cestujících, resp. smluvní podmínky přepravy pro oblast městské hromadné dopravy. Činí tak i s ohledem na ustanovení § 70 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jež v souvislosti se zrušením určitého zákona, resp. jeho jednotlivého ustanovení vyžaduje i výslovnou derogaci podzákonných předpisů vydaných k jeho provedení. Stěžovatelka je přesvědčena, že zánik platnosti i podzákonného právního předpisu je nutně spjat s výslovným projevem vůle normotvůrce, neboli s výslovnou derogací. Pro závěr, dle něhož nedošlo "implicitně k zániku účinnosti vyhlášky č. 127/1964 Sb." argumentuje stěžovatelka i doslovným zněním nově přijaté vyhlášky č. 71/1999 Sb., o přepravním řádu pro silniční dopravu osob, jejíž účinnost nastala dnem 1. 10. 1999 a jež v § 30 odst. 1 výslovně nadále počítá s účinností vyhlášky č. 127/1964 Sb., a to s tou změnou, že od 1. 10. 1999 se ustanovení této vyhlášky již nepoužijí pro městskou hromadnou dopravu. Z uvedeného ustanovení pak stěžovatelka dovozuje, že po datu 1. 10. 1999 lze ustanovení vyhlášky č. 127/1964 Sb. použít na ostatní druhy přepravy osob, vyjma městské autobusové dopravy.

Stěžovatelka navíc zastává názor, že vyhlášku č. 127/1964 Sb.lze s ohledem na ustanovení § 772 o. z. považovat za podzákonný právní předpis provádějící příslušná ustanovení o. z., konkrétně pak ustanovení § 760 a násl. (smlouva o přepravě), což ostatně plyne i z úvodní věty předmětné vyhlášky (poznámka: a nikoli z její preambule, jak uvedla stěžovatelka - viz čl. 38 legislativních pravidel vlády, srov. usnesení vlády ze dne 19. 3. 1998 č. 188). V této souvislosti stěžovatelka poukazuje rovněž na ustanovení § 879a o. z., jímž byla pravomoc k vydání příslušného právního předpisu delegována s odkazem na ustanovení § 17 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů, na Ministerstvo dopravy a spojů.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, dle kterého daný právní vztah vzniká konkludentním jednáním a v němž je institut přirážky k jízdnému s ohledem na soukromoprávní povahu předmětného právního vztahu interpretován ve smyslu smluvní pokuty.

Zákonný prostor pro aplikaci předmětné vyhlášky na souzenou věc spatřuje stěžovatelka v § 37 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož podmínky, za nichž se přepravují osoby ve veřejné drážní osobní přepravě, stanoví přepravní řády. Tím je pak podle ustanovení § 772 o. z. vyhláška č. 127/1964 Sb. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje i na obsahově shodný právní názor, jenž v obdobných případech zaujaly Krajský soud v Ostravě (sp. zn. 13 Co 302/2000) a Městský soud v Praze (sp. zn. 53 Co 483/99).

Stěžovatelka konečně považuje provozování veřejné dopravy za formu realizace svého vlastnického práva, přičemž vybírání jízdného je součástí jeho realizace a vybírání přirážky k jízdnému je (dle jejího přesvědčení) formou ochrany proti těm, kteří by její majetek chtěli užívat bezplatně. Stěžovatelka nepopírá, že měla možnost domáhat se svého práva u soudu, avšak toliko formálně, neboť - z ústavněprávního pohledu - zejména skutečnost, že obecné soudy neuznaly existenci právního předpisu, znamená, že vedený proces nebyl spravedlivý [čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a zrušil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 9. 1999 sp. zn. 6 C 481/99 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. 44 Co 829/99. Stěžovatelka sdělila, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení Krajský soud v Brně a dále Okresní soud ve Vyškově.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že s ohledem na již větší počet rozhodnutí jiných senátů Ústavního soudu týkajících se totožných věcí a tedy na již konstantní judikaturu Ústavního soudu považuje za nepodstatné uvádět další argumenty podporující napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Krajský soud v Brně prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Okresní soud ve Vyškově ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne 20. 9. 1999 sp. zn. 6 C 681/99, byť jsou mu známa rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech. Okresní soud ve Vyškově konečně uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že ve věci obdobného charakteru a totožného stěžovatele [sp. zn. III. ÚS 274/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí), svazek 24, nález č. 168] bylo již rozhodnuto nálezem vyhovujícím. Vzhledem k tomu, že v souzené věci vystupuje pouze jiný vedlejší účastník a ostatní podstatné okolnosti jsou totožné s případem stěžovatelky, odkazuje Ústavní soud v podrobnostech na odůvodnění tohoto rozhodnutí.

Ústavní soud vychází z maximy obsažené v § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z níž plyne v předmětné věci nutnost vymezit hlediska, jež je obecný soud povinen respektovat při posuzování souladu jiného právního předpisu se zákonem při aplikaci čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a to zejména z pohledu dodržení podmínek zakotvených v čl. 79 odst. 3 Ústavy.

Ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy představuje v první řadě ústavní výraz nezávislosti soudů (soudní moci), jakož i výraz oddělenosti moci soudní a výkonné, jako vyloučení možnosti exekutivního normování rozhodovací činnosti soudů.

Právní řád, jehož základním atributem podle čl. 1 Ústavy je všeobecná závaznost, tvoří nejen zákony (včetně zákonů ústavních) a mezinárodní smlouvy, nýbrž také další prameny právní: mezi tyto, dle terminologie čl. 95 odst. 1 Ústavy "jiné právní předpisy", patří zejména právní předpisy orgánů státní správy (čl. 78, čl. 79 odst. 3 Ústavy) a obecně závazné vyhlášky orgánů územní samosprávy (čl. 104 odst. 3 Ústavy). Ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem má pak následující smysl:

Soudce obecného soudu při použití "jiného právního předpisu" má právo přezkoumat jeho soulad se zákonem (poznámka: od nabytí účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb., tj. od 1. 6. 2002, i s mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu), a to s právními účinky inter partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti "jiného právního předpisu", rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci.

Vázanost soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy věty za středníkem znamená oprávnění soudu neaplikovat "jiný právní předpis", je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení však vyplývá, že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad "jiného právního předpisu se zákonem", je jím vázán.

Hlediska posuzování nesouladu "jiného právního předpisu" se zákonem jsou analogická s hledisky, jež pro účel řízení o kontrole norem zakotvuje ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Z pohledu posuzované věci jsou těmito relevantními hledisky kritéria obsažená v čl. 79 odst. 3 Ústavy.

Úkolem Ústavního soudu v této souvislosti není nahrazovat pravomoc obecného soudu založenou čl. 95 odst. 1 Ústavy, nýbrž toliko posouzení dodržení ústavních kautel, jež je při zkoumání souladu "jiného právního předpisu" se zákonem nezbytné vyžadovat.

Z pohledu jednoduchého práva na posouzení předmětné věci dopadají ustanovení drážního zákona, právní úpravy silniční dopravy, občanského zákoníku a hospodářského zákoníku.

Dle úvodní věty vyhlášky č. 127/1964 Sb. byla tato vyhláška vydána na základě § 4 odst. 2 a § 29 zákona č. 51/1964 Sb., o dráhách, a § 7 vládního nařízení č. 36/1951 Sb., jímž se provádí zákon o úpravě podnikání v silniční dopravě, a k provedení příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., a to s účinností od 1. 7. 1964. Podle § 50 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, byla pak s účinností ode dne 1. 7. 2000 zrušena.

Na základě ustanovení § 4 odst. 2 a § 29 zákona č. 51/1964 Sb. bylo Ministerstvo dopravy v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány zmocněno k vydání přepravních řádů. Ve smyslu § 2 odst. 1 a 2 citovaného zákona dráhami jsou železnice, tramvajové, trolejbusové a lanové dráhy s výjimkou těch, které slouží jen provozní potřebě uvnitř podniku (závodu) a nejsou zaústěny do jiných drah, dále drah přenosných a lanových vleků, přičemž dráhy se podle povahy a účelu člení na dráhy celostátní, vlečky, dráhy městské a dráhy zvláštního určení.

Zákon č. 51/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl s účinností od 1. 1. 1995 zrušen § 67 zákona č. 266/1994 Sb. Podle § 37 odst. 1 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., ve znění platném ke dni 2. 2. 1998, dopravce přepraví za sjednanou cenu osobu, která o přepravu požádá, jestliže jsou splněny smluvní přepravní podmínky a podmínky stanovené zvláštním předpisem.

Podle § 7 odst. 1 a 4 vládního nařízení č. 36/1951 Sb. podrobnější podmínky, za kterých dopravní podniky přepravují osoby a věci, stanoví přepravní řády, které vydá Ministerstvo dopravy, přičemž přepravní řády mohou stanovit, že uživatel dopravy, který porušil některé z jejich ustanovení, poškodil nebo znečistil vozidlo nebo způsobil poruchu v provozu, je povinen zaplatit ve prospěch dopravního podniku určitou peněžní částku. Vládní nařízení č. 36/1951 Sb., jež bylo účinné od 1. 6. 1951, bylo ke dni 1. 1. 1980 zrušeno ustanovením § 58 zákona č. 68/1979 Sb. Podle § 57 odst. 1 ve spojení s § 14 odst. 1 citovaného zákona bylo Federální ministerstvo dopravy v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány zmocněno obecně závazným předpisem upravit přepravní řád, jenž podle § 14 odst. 2 mohl stanovit, ve kterých případech jsou cestující, odesílatel nebo příjemce povinni zaplatit provozovateli dopravy za porušení ustanovení přepravního řádu nebo tarifu, poškození nebo znečištění vozidla nebo jiného zařízení provozovatele dopravy nebo způsobení poruchy v dopravě peněžitou částku, jejíž výši stanoví přepravní řád až do 500 Kč. Zákon č. 68/1979 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl ke dni 1. 8. 1994 zrušen § 42 zákona č. 111/1994 Sb.

Zákon č. 111/1994 Sb. v předmětné době (tj. dne 2. 2. 1998) neobsahoval ustanovení, jež by žalobci umožňovala žádat přirážku k jízdnému.

Novelou zákona č. 111/1994 Sb. provedenou zákonem č. 304/1997 Sb. s účinností ode dne 1. 4. 1998 byla v § 18a odst. 1 písm. c) a § 18a odst. 3 založena možnost požadovat přepravní přirážku v návaznosti na dopravní podmínky, a to až do výše 1 000 Kč.

Hospodářský zákoník (ve znění pozdějších předpisů) byl ke dni 1. 1. 1992 zrušen § 772 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

Ve znění platném v předmětné době, tj. ke dni 2. 2. 1998, podle § 772 o. z. podrobnější úpravu osobní a nákladní přepravy stanoví zvláštní předpisy, zejména přepravní řády a tarify. Podle § 879a o. z. je pak oprávnění ministerstev k vydání prováděcích předpisů určeno jejich příslušností, jež je stanovena zákonem č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Z toho, co bylo uvedeno výše, plyne, že ke dni 2. 2. 1998 lze za zákonná ustanovení zmocňující k vydání vyhlášky č. 127/1964 Sb. považovat ustanovení § 772 o. z. Za normu (odkazující), jež na vyhlášku č. 127/1964 Sb. v předmětné době odkazovala, lze pak považovat § 37 odst. 1 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., ve znění platném ke dni 2. 2. 1998, dle něhož dopravce přepraví za sjednanou cenu osobu, která o přepravu požádá, jestliže jsou splněny smluvní přepravní podmínky a podmínky stanovené zvláštním předpisem.

Otázkou, na niž je nutno v této souvislosti odpovědět, je to, zda zmocňovací ustanovení obsažené v § 772 o. z splňuje - po zrušení zmocňovacích ustanoveních § 4 odst. 2 a § 29 zákona č. 51/1964 Sb. a § 7 vládního nařízení č. 36/1951 Sb. - kautely, jež plynou z čl. 79 odst. 3 Ústavy.

Ústavní soud se již v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 21, nález č. 5; vyhlášen pod č. 78/2001 Sb.) o návrhu na zrušení § 18a odst. 1 písm. c), § 18a odst. 2 písm. b) věty za středníkem a § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., podrobně zabýval povahou smlouvy o přepravě osob podle § 760 a násl. o. z. Dle jeho názoru se jedná o úpravu obecnou, která se vztahuje na všechny druhy dopravy, v důsledku čehož společná ustanovení ke smlouvám o přepravě uvedená v § 772 o. z. umožňují, aby podrobnější úprava osobní a nákladní přepravy byla stanovena zvláštními předpisy, a to zejména přepravními řády a tarify. Přeprava osob je dle přesvědčení Ústavního soudu vztahem soukromoprávním, jenž vzniká na základě smlouvy o přepravě, která je u hromadných dopravních prostředků uzavírána obvykle konkludentním jednáním. Vzhledem k tomu, že na provozování veřejné hromadné dopravy má pochopitelný a významem přepravy osob odůvodněný zájem i stát, uznal Ústavní soud za přiměřenou veřejnoprávní regulaci některých otázek přepravy osob.

V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud zformuloval hlediska posuzování ústavnosti zmocňovacích zákonných ustanovení a od nich se odvíjející hlediska posuzování souladu "jiných právních předpisů" se zákony. Dle nálezů sp. zn. Pl. ÚS 17/95 a (Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 67; vyhlášen pod č. 271/1995 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 43/97 (tamtéž, svazek 10, nález č. 48; vyhlášen pod č. 119/1998 Sb.) "jiný právní předpis" nemůže vybočit ze zákonných mezí - nemůže tedy být praeter legem, jinak řečeno, musí se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Dle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 (tamtéž, svazek 21, nález č. 30; vyhlášen pod č. 96/2001 Sb.) ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy spočívá na následujících zásadách: "Jiný právní předpis" musí být vydán oprávněným subjektem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu (nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru "jiného právního předpisu").

V souzené věci prováděcí předpis, tj. vyhláška. č. 127/1964 Sb., byla vydána oprávněným subjektem (a to ve smyslu § 879a o. z. ve spojení se zákonem č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a nezasáhla do věcí vyhrazených z pohledu ústavní, resp. zákonné regulace toliko zákonu [viz k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 3/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 59; vyhlášen pod č. 265/1995 Sb.)]. Třetí hodnotící hledisko, přítomnost vůle zákonodárce k úpravě dalších, než v zákoně explicitně stanovených povinností, může být vyjádřeno přitom výslovně anebo může vyplývat ze smyslu a účelu zákona.

Přirážka k jízdnému představuje podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 penále, tj. pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem (§ 544 odst. 3 o. z.). Z pohledu ústavní akceptovatelnosti veřejnoprávního zásahu v oblasti smluv o přepravě je tím vyjádřen i prostor přepravními řády (vydanými podle § 772 o. z.) nahradit stanovení sankce za nezaplacení jízdného smluvní pokutou normativní úpravou této sankce formou penále.

Tím, že obecný soud uvedená hlediska nevzal v úvahu, nedostál všem ústavním kautelám, jež jej podle čl. 95 odst. 1 Ústavy opravňují neaplikovat "jiný právní předpis", ocitl se v rozporu s maximou vázanosti soustavou právních pramenů, plynoucí z čl. 1 Ústavy, což z pohledu rozhodované věci zakládá dotčení principů řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Nad rámec rozhodovacích důvodů Ústavní soud odkazuje i na tu část judikatury obecných soudů, jež ve věcech obdobných dospívá k závěrům opačným, než k jakým dospěly obecné soudy v souzené věci. Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 7. 2. 2001 č. j. 10 Co 354/2000-2, v této souvislosti konstatoval následující: "Právní teorie shodně s praxí považuje za "nejoptimálnější" výslovné zrušení právního předpisu, které vyplývá z derogační klauzule pozdějšího právního předpisu. Aplikace práva pak nečelí výkladovým obtížím, které přináší derogace implicitní. Lze se domnívat, že výslovná derogace je i v české legislativě preferována, ostatně ani hodnocená vyhláška č. 127/1964 Sb. není výjimkou. Ta byla zrušena k 1. 7. 2000 vyhláškou Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 Sb. (srov. ustanovení § 50 této vyhlášky). Při užití ... zásady výkladu z opaku (argumentum a contrario) nelze dojít ... ke shodě v názoru, že vyhláška č. 127/1964 Sb. byla implicitně zrušena v důsledku vydání zákona č. 266/1994 Sb., dochází-li později zcela zřetelně k jejímu výslovnému zrušení vyhláškou ji nahrazující. Podle názoru odvolacího soudu nelze vůbec nic dovozovat z faktu, že zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, neobsahuje žádné ustanovení, z něhož by vyplývalo, že dosavadní přepravní řád se ponechává v platnosti, a ani nelze přijmout závěr, že zrušení zákona nutně bez dalšího znamená i zrušení předpisu, který jej provádí. Vyhláška č. 127/1964 Sb. je vedle zákona o dráhách i prováděcím předpisem k občanskému zákoníku."

Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky Okresního soudu ve Vyškově a Krajského soudu v Brně bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to ve spojení s čl. 1 a čl. 79 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

Obdobně rozhodl Ústavní soud i ve věcech sp. zn. IV. ÚS 274/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 18) a sp. zn. III. ÚS 275/01 (tamtéž, svazek 24, nález č. 196).

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. 44 Co 829/99 a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 9. 1999 sp. zn. 6 C 481/99 zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 276/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies