I. ÚS 550/02

13. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. V., zastoupeného JUDr. S. V., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 67 To 403/2002 ,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Usnesením ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 67 To 403/2002, Městský soud v Praze, jako soud odvolací, podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zamítl stížnost Ing. P. V. (dále jen "stěžovatel") proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 20 Nt 170/2002, jímž byl stěžovatel vzat do vazby.

V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud uvedl, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9, jako soudu prvního stupně, byl stěžovatel vzat do vazby, podle § 68 odst. 1 TrŘ, z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) TrŘ. Odvolací soud uvedl, že jednání stěžovatele, tak jak je popsáno v usnesení o zahájení trestního stíhání, a jak je nastíněno v doposud shromážděném spisovém materiálu, vykazuje mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti, pokud jím bude stěžovatel uznán vinným. Z těchto důvodů akceptoval závěr soudu prvního stupně, že v případě stěžovatele je dán vazební důvod podle § 67 písm. a) TrŘ, neboť s ohledem na výši hrozícího trestu je důvodná obava, že by se stěžovatel mohl, v případě propuštění na svobodu, skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání a následnému trestu, pokud bude uznán vinným trestným činem, pro který je stíhán. Odvolací soud nepřijal argument stěžovatele, že existenci tzv. útěkové vazby odůvodnil soud prvního stupně toliko rozmezím trestní sazby. Dodal, že hrozící vysoký trest odnětí svobody vyplývá právě z vysokého stupně nebezpečnosti jednání, pro které je stěžovatel stíhán. Současně se odvolací soud přiklonil k tomu, že v dané fázi trestního řízení je dán i vazební důvod podle § 67 písm. b) TrŘ, protože proti sobě stojí dvě protikladné verze stěžovatele a poškozeného, jejichž pravdivost objasní provedení dalších důkazů, zejména výslech svědků, jejichž výpovědi budou klíčové pro posouzení věci a pravdivosti tvrzení stěžovatele a poškozeného. Již ze samotné povahy jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu, je obava, že na svobodě bude působit na poškozeného nebo na dosud nevyslechnuté svědky obdobným způsobem, jakým měl působit na poškozeného při vymáhání dluhu, a mařit tím objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Současně odvolací soud shledal existenci ostatních podmínek uvedených v § 67 TrŘ.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2002, napadl stěžovatel shora označené rozhodnutí odvolacího soudu a navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Stěžovatel opakoval námitky uplatněné již v řízení před odvolacím soudem a vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí porušilo jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst.1, 2, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny. Podmínky dovolující omezení osobní svobody musí být vykládány restriktivně tak, aby účelu trestního řízení bylo dosaženo při minimálních zásazích do Ústavou chráněných práv. Současně tvrdil, že napadené rozhodnutí, s obecným odkazem na důvodnou obavu, že na svobodě bude působit na poškozeného (když v přípravném řízení stojí dvě protikladné verze), nebo na dosud nevyslechnuté svědky, je nekonkrétní a nedostatečné. Napadené rozhodnutí, podle něj, postrádá zjištění konkrétních skutečností, které by odůvodnily jeho vzetí do vazby .

K žádosti Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze, který odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.

Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření uvedlo, že pokládá ústavní stížnost za neopodstatněnou. Ve věci bylo shromážděno dostatek důkazů odůvodňujících závěr, že skutek, pro který se vede trestní stíhání, se stal a má znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 TrZ a že se jej dopustil právě obviněný (tj. stěžovatel) Ing. P.V. Současně byly ve věci shledány vazební důvody podle § 67 písm. a), b) TrŘ. Konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že stěžovatel uprchne, bude se skrývat a bude působit na dosud nevyslechnuté svědky, vyplynuly ze samotného jednání stěžovatele. Ten jednak nelegálním způsobem požadoval vrácení dluhu, jednak byl v přátelském vztahu k jednomu z klíčových svědků, jehož výpověď byla v té době učiněna pouze formou úředního záznamu a byla značně neurčitá. Důvodná obava, že stěžovatel uprchne a že se bude skrývat, pak vyplývala ze stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání.

Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 20 Nt 170/2002. Po seznámení s jeho obsahem i s ostatními předloženými podklady dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel je stíhán pro úmyslný trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 TrZ, kterého se měl dopustit tím, že dne 25. 6. 2002 kolem 18.00 hod. v Praze 9, na ul. L. 1732, v kanceláři společnosti S., a. s., požadoval po poškozeném J. N. finanční částku ve výši 5 000 000,-- Kč. Přitom J. N. vyhrožoval tím, že pokud peníze nedodá, zlikviduje jeho rodinu. Ukázal J. N. pistoli zn. ČZ, kterou měl připevněnou v dolní části levé nohy. Vyhrožoval mu, že pistoli použije a prostřelí mu nohu.

V ústavní stížnosti stěžovatel především polemizuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, tedy zda jsou v jeho věci naplněny vazební důvody. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud takový zásah neshledal. S námitkami stěžovatele, které se týkají jím tvrzené neexistence vazebních důvodů, resp. nedostatečného zdůvodnění konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu z následků uvedených v § 67 písm. a), b) TrŘ, se odvolací soud plně vypořádal. Lze tedy odkázat, v plném rozsahu, na odůvodnění jeho rozhodnutí.

Jak plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí soudů obecných, které, při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v dané věci, musí svědomitě posoudit v kterémkoli stadiu řízení, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných, nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci citovaných zákonných ustanovení, proto nejsou a ani nemohou být dána obecně objektivní a neměnná kritéria. Tato kritéria je naopak třeba vždy vyvodit z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění známých obecným soudům v době rozhodování o vazbě, se Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené judikatury, cítí oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku České republiky, případně s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997). Uvedené skutečnosti v posuzované věci Ústavní soud nezjistil.

K vazebním důvodům uvedeným v § 67 písm. a), b) TrŘ Ústavní soud konstatuje, že z převážně preventivní funkce vazebních důvodů nelze požadovat (jak se stěžovatel nesprávně domnívá), aby soudce učinil naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek předpokládaný § 67 písm. a), b) TrŘ. Požadavek jistoty, bez důvodných pochybností, není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný bude např. působit na svědky, protože by se v praxi takovému jednání již zpravidla nepodařilo zabránit. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 138/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 2, č. 44, str. 45 a násl., vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995). V tomto směru nelze přehlédnout zpřesnění ustanovení § 67 TrŘ, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, podle něhož "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava" z následků předvídaných v citovaném ustanovení.

V tomto směru neobstojí tvrzení stěžovatele, že napadené rozhodnutí postrádá zjištění konkrétních skutečností odůvodňujících jeho vzetí do vazby. V daném stadiu vyšetřování, s přihlédnutím k charakteru a vysokému stupni nebezpečnosti jednání, pro které je stěžovatel stíhán, k nelegálnímu způsobu, jakým měl působit na J. N.a při vymáhání dluhu, k obavě, že bude obdobným způsobem působit i na dosud nevyslechnuté svědky, a k osobním vztahům stěžovatele k některým svědkům v té době nevyslechnutým, dovodily soudy obou stupňů reálnost obav, že se stěžovatel bude na svobodě skrývat, a obavu z výrazného ztížení, případně maření vyšetřování. Tím došlo k naplnění podmínek daných v § 67 písm. a), b) TrŘ, jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 Listiny).

Rovněž neobstojí stěžovatelem tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny), a je nutno oprávněnost takového zásahu vykládat restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení § 134 TrŘ) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí". V daném případě však napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo řádně odůvodněno a stěžovateli bylo umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva na projednání své věci v řízení před obecnými soudy.

V návaznosti na výše uvedené argumenty Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.






V Brně dne 13. března 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 550/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies