IV. ÚS 85/02

17. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 85/02






Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti MVDr. F. S., zastoupeného JUDr. I. S., Dr., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2001, čj. 17 co 105/2000, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení,
t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.



O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2001, sp. zn. 17 Co 105/2000, jímž byl potvrzen rozsudek prvostupňového soudu zamítajícího stěžovatelovu žalobu na náhradu škody. V návrhu stěžovatel vyslovil přesvědčení, že napadené rozhodnutí, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 4. 1999, čj. 18 C 154/97-38, odporuje ustanovením čl. 90 odst. 1 věta první a čl. 95 odst. 1 část věty před středníkem Ústavy ČR, jakož i čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; současně odporuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto přesvědčení v dalších partiích návrhu odůvodňuje tvrzením, že výklad, ke kterému obecné soudy při rozhodování dospěly, není v souladu s právem, a obecné soudy tudíž neposkytly jeho Ústavou garantovaným právům požadovanou ochranu, neřídily se ustanovením zákona (přitom odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 1996 ve věci, sp. zn. III.ÚS 32/96); námitkou, že řízení před obecnými soudy jako celek nebylo spravedlivé, když právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními; jakož i konstatováním, že napadené rozhodnutí mu upírá možnost získat odškodnění za znemožnění práva vlastnit majetek po jeho zemřelých rodičích v důsledku neprofesního jednání vedlejšího účastníka, který porušil právní povinnost stanovenou § 16 zákona o advokacii.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti jen lapidárně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, a to pro její nepřípustnost, protože stěžovatel podle jeho názoru nevyčerpal všechny opravné prostředky, protože nepodal proti napadenému rozhodnutí dovolání.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (pozn. vedlejší účastník se mýlí, když považuje za přípustný opravný prostředek dovolání). Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.

Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří problematika odpovědnosti za škodu, koncentrovaná do posouzení, zda byly splněny předpoklady jejího vzniku, resp. zda poškozený unesl důkazní břemeno ohledně těch předpokladů, na něž se vztahuje jeho důkazní povinnost.

Z předložených podkladů, zejména ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 18 C 154/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, jako žalobce, uplatnit vůči vedlejšímu účastníkovi JUDr. et. PhDr. J. P., CSc., jako žalovanému, požadavek na náhradu škody ve výši 741 895,- Kč, s příslušenstvím. Žalovaný mu údajně způsobil škodu porušením ustanovení § 726 obč. zákoníku a ustanovení § 16 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, a to tím, že nesplnil svoji povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a nevyužíval důsledně všech zákonných prostředků v zájmu klienta, jakož i zmeškáním lhůty k podání odvolání. Výši škody vypočetl od hodnoty pozemků v kat. úz. B. a hodnoty mrtvého a živého inventáře, na jejichž vydání vznesl restituční nárok podle zák. č. 229/1991 Sb. Žalobce v restituční věci nebyl úspěšný, podle jeho tvrzení, v důsledku pochybení žalovaného. Městský soud v Brně vydal dne 17. 6. 1997 platební rozkaz, čj. 65 Ro 2017/97-8, žalovaný proti němu podal odpor. V odůvodnění odporu především poukázal na spornost předpokladů vzniku jeho odpovědnosti za škodu. Po provedeném dokazování vydal Městský soud v Brně dne 13. 4. 1999 rozsudek, čj. 18 C 154/97-38, jímž žalobu zamítl. V odůvodnění prvoinstanční soud konstatoval, že sice bylo prokázáno porušení právní povinnosti žalovaným, když nepodal řádně a včas odvolání, v žádném případě však nebyl prokázán vznik škody. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém opětovně zdůraznil porušení právní povinnosti žalovaným a vznik škody spočívající v tom, že mu nebyl vrácen majetek, který vlastnili jeho rodiče. V průběhu odvolacího řízení stěžovatel svoji žalobu rozšířil. Odvolací soud rozšíření žaloby připustil, rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu potvrdil, protože přisvědčil závěru soudu I. stupně, že v předmětné věci nebyly prokázány všechny zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu. Soud připustil, že žalovaný porušil právní povinnost, důsledkem tohoto porušení bylo, že znemožnil, aby rozsudek soudu I. stupně v restitučním řízení byl přezkoumán odvolacím soudem, resp. posléze i soudem dovolacím. V tomto směru způsobil újmu, kterou však lze ztěží vyjádřit v penězích. Podle názoru soudu II. stupně nelze však dospět k závěru, že důsledkem tohoto porušení právní povinnosti je vznik skutečné škody, případně ušlého zisku, které se z titulu odpovědnosti za škodu ve smyslu ust. § 120 a násl. obč. zák. (pozn. Ústavního soudu: správně má být "ust. § 420 a násl.") poškozenému hradí. Ani přezkoumání řízení by neznamenalo, že by tvrzené restituční nároky žalobce byly důvodné a že by mu byly skutečně přiznány. Odvolací soud zdůraznil, že v tomto řízení nepřísluší zkoumat, zda restituční nároky žalobce jsou oprávněné či nikoli. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 8. 2002, čj. 25 Cdo 1399/2002-103, odmítl, protože směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Předpoklady tzv. obecné odpovědnosti za škodu vyplývají z dikce § 420 obč. zákoníku, přičemž je notorietou, že tato odpovědnost je konstruována na principu prezumovaného zavinění. Jde proto o tzv. subjektivní odpovědnost, která však ke svému vzniku vyžaduje kumulativně existenci tří předpokladů objektivní povahy - protiprávního úkonu, škody a kauzálního nexu. Odpovědnostní právní vztah mezi škůdcem a poškozeným vznikne jen tehdy, pokud existují uvedené tři objektivní předpoklady, škůdcovo zavinění se v takovém případě prezumuje. K jeho obsahu patří komplex práv a povinností účastníků, zejména povinnost škůdce vzniklou škodu nahradit. Samotná existence hmotně právního vztahu mezi škůdcem a poškozeným však sama o sobě nezaručuje úspěch poškozeného v případném soudním sporu, v němž uplatňuje svoje práva patřící k jeho obsahu. Rozhodnutí soudu musí být totiž racionálně opřeno o určité vědomosti, resp. poznatky soudu vztahující se k rozhodované věci (jde o právní poznatky a skutkové poznatky). Soud především musí poznat konkrétní individuální skutečnosti, na nichž se zakládají a z nichž plynou uplatňované nároky, a současně potřebuje znát objektivní práva. Vědomost o konkrétních individuálních okolnostech získává soud v rámci procesu takzvaným procesním dokazováním. Je všeobecně známé, že v kontradiktorním civilním řízení sehrávají rozhodující roli povinnost tvrzení, povinnost důkazní a jim korespondující břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Konkrétně to znamená, že povinnost tvrzení je založena na povinnost uvést skutečnosti důležité pro rozhodnutí, a účastník, který má tuto povinnost, nese i tzv. břemeno tvrzení, tj. procesní odpovědnost za to, že se soud potřebnou rozhodnou skutečnost vůbec dozví. Navazující důkazní povinnost je povinností účastníka navrhnout, tj. označit důkazní prostředky k prokázání skutečností, které tvrdí. Důkazní břemeno se vymezuje jako procesní odpovědnost účastníka za to, že soudu budou rozhodné skutečnosti, k nimž se důkazní břemeno vztahuje, prokázány; neunesení důkazního břemene má za následek ztrátu pře. Přitom nejde o to, že tvrzené skutečnosti vůbec neexistují, ale že se je nepodařilo dokázat, a že tedy nemůže být rozhodnuto ve prospěch takového účastníka, který je prokázat měl (tzv. situace non liquet). V případě sporu o náhradu škody vycházející z obecné odpovědnosti za škodu, je žalobce (poškozený) povinen tvrdit existenci tří uvedených objektivních skutečností a současně je povinen jejich existenci dokázat. Pokud se mu důkaz nezdaří, nemůže být ve sporu úspěšný; přitom míru úspěšnosti důkazu posuzuje soud v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 132 obč. soudního řádu.

V posuzované věci obecné soudy konstatovaly, že vedlejší účastník sice porušil svoje právní povinnosti, avšak stěžovatel neprokázal existenci jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a to existenci újmy. Z hlediska ústavně právního neshledal Ústavní soud žádná z tvrzených porušení základních stěžovatelových práv, která měla v procesu vedoucím k uvedenému závěru, jakož i jeho formulací nastat. Obecné soudy stěžovateli poskytly dostatečný prostor pro uplatnění jeho možnosti splnit obě procesní povinnosti, stěžovatel však vznik újmy (ani ve formě skutečné škody, ani ve formě ušlého zisku, neboť, kromě jiného, nesprávně hodnotí časové účinky rozhodnutí v restitučních věcech, jako účinky nastávající ex tunc) neprokázal. Tvrzení o hodnotě pozemků, které by mohl údajně získat, nedostačuje k důkazu o vzniku škody. V tomto smyslu jsou jeho úvahy o vzniklé škodě a její výši ryze spekulativní, protože kalkulují s jistým úspěchem ve sporu. Dále je vhodné připomenout, že porušení povinnosti právního zástupce v právním vztahu, vzniklém na základě příkazní smlouvy, vede v prvé řadě ke vzniku odpovědnosti za vady; odpovědnost za škodu není vyloučena, je však - v jistém slova smyslu - druhotná, a důkazní pozice oprávněného je komplikovanější (s ohledem na různé předpoklady vzniku těchto druhů odpovědnostních právních vztahů). Porušení povinnosti může vést souběžně také k možnosti uložení veřejnoprávních sankcí, včetně sankcí ukládaných samosprávnými subjekty.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 17. března 2003


JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 85/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies