IV. ÚS 17/02

17. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 17/02










Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. I. K., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 1. 2001, čj. 2 T 76/95 - 343, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2001, čj. 3 To 122/2001 - 368,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel uvádí, že byl stíhán pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny dle ustanovení § 176 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že počátkem roku 1992 měl na negativním lustračním osvědčení, vydaném mu s chybným datem narození, přepsat údaje v datu narození a kopii takto pozměněného osvědčení předložit dne 13. 3. 1992 školskému úřadu při konkurzu na místo ředitele gymnázia a jeho ověřenou kopii Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy jako doklad potvrzující, že nespolupracoval s STB.
Mezi lednem 1998 a lednem 2000 byl stěžovatel celkem čtyřikrát rozsudkem Okresního soudu v Ostravě zproštěn obžaloby, avšak pokaždé bylo zprošťující rozhodnutí Krajským soudem v Ostravě zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Teprve 2. 1. 2001 byl stěžovatel ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným trestným činem dle obžaloby s tím, že ze skutkové věty byla vypuštěna část, kde mu bylo vytýkáno předložení fotokopie lustračního osvědčení školskému úřadu. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud poznamenal, že k novému hodnocení důkazů přistoupil proto, že mu to odvolací soud uložil ve svých zrušujících usneseních. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2001 byl citovaný rozsudek okresního soudu potvrzen.
Stěžovatel má za to, že krajský soud svým postupem porušil zásadu bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení, když opakovaně rušil prvoinstanční rozhodnutí okresního soudu jen z toho důvodu, že sám na základě svého přesvědčení hodnotil tytéž důkazy jinak, čímž v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů vnucoval soudu první instance svá hodnocení a skutkové závěry, když sám navíc žádné důkazy neprováděl. Tímto postupem došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 6, § 258 odst. 1 písm. b) a § 259 odst. 1 trestního řádu.
Dle stěžovatelova názoru porušily obecné soudy jeho práva rovněž v tom, že skutek popsaný v obžalobě jako předložení kopie listiny školskému úřadu z výroku pouze vypustily, namísto aby stěžovatele v této části obžaloby viny zprostily.
Stěžovatelovo právo na spravedlivý proces bylo dle jeho tvrzení porušeno i v tom, že byl odsouzen pro skutek, pro který trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno. Tento nový skutek spočívá v tom, že měl dne 25. 6. 1992 předložit Ministerstvu školství ověřenou kopii padělaného osvědčení. Stěžovatel byl uznán vinným i tímto skutkem s tím, že jde o součást již v obžalobě uvedeného jednání popsaného jako faktické padělání. Trestný čin dle ustanovení § 176 odst. 1 alinea první trestního zákona je jiným trestným činem než trestný čin dle stejného ustanovení alinea druhá, přičemž tyto dva trestné činy nelze spáchat v jednočinném souběhu. Navíc předložení kopie listiny jednomu subjektu a následné předložení zcela jiné listiny jinému subjektu, nemůže být pokračováním v témže trestném činu. Pro tento samostatný skutek (předložení ověřené kopie padělané listiny Ministerstvu školství) nebylo stěžovateli sděleno obvinění a navíc dne 2. 1. 2001 bylo již trestní stíhání tohoto skutku promlčeno. Trestní řád nedovoluje uznat někoho vinným pro skutek, pro který nebyla podána obžaloba - § 220 odst. 1, zahajovat trestní stíhání trestných činů promlčených - § 11 odst. 1 písm. b), ani skutků, na které se vztahuje amnestie - § 11 odst. 1 písm. a).
Z výše uvedených, jakož i dalších, důvodů, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp.zn. 2 T 76/95, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 13. 1. 1998, čj. 2 T 76/95 - 178, byl stěžovatel obžaloby zproštěn s odůvodněním, že nelze jednoznačně prokázat, že se předmětný skutek stal, že je trestným činem a že jej spáchal stěžovatel. Dne 21. 5. 1998 bylo toto rozhodnutí zrušeno usnesením Krajského soudu v Ostravě, čj. 3 To 358/98 - 217, s tím, že soud prvního stupně sice učinil správná skutková zjištění, avšak jeho závěry těmto zjištěním odporují.
Dne 31. 8. 1998 byl stěžovatel rozsudkem okresního soudu, čj. 2 T 76/95 - 234, opět zproštěn obžaloby s tím, že provedené dokazování neumožňuje učinit jednoznačný závěr o tom, že se skutek uvedený v obžalobě stal. Dne 15. 10. 1998 krajský soud svým usnesením, čj. 3 To 733/98 - 251, rozhodnutí okresního soudu opět zrušil s tím, že skutková zjištění a provedené důkazy si navzájem odporují.
Dne 9. 12. 1998 okresní soud rozsudkem, čj. 2 T 76/95 - 268, opět zprostil stěžovatele obžaloby, když vyslovil názor, že lze dospět k závěru, že předmětný skutek se stal a že jej spáchal stěžovatel, avšak tento skutek není trestným činem, neboť stupeň společenské nebezpečnosti je u tohoto skutku nižší, než nepatrný. Dne 27. 4. 1999 krajský soud usnesením, čj. 3 To 77/99 - 293, uvedený rozsudek okresního soudu opět zrušil s tím, že v závěrech o společenské nebezpečnosti projednávaného činu je nepřezkoumatelný.
Dne 19. 1. 2000 znovu rozhodl okresní soud zprošťujícím rozsudkem, čj. 2 T 76/95 -306, když poukázal na to, že nelze mít za jednoznačně prokázané, že skutek se stal, že je trestným činem a ani to, že jej spáchal stěžovatel. Dne 28. 4. 2000 krajský soud svým usnesením, čj. 3 To 211/2000 - 324a, tento rozsudek opět zrušil s tím, že pokud okresní soud v předchozím rozsudku vyslovil závěr, že skutek se stal a krajský soud s tímto závěrem ve svém rozhodnutí souhlasil, byl tak odvolacím soudem vysloven závazný právní názor, jímž je okresní soud vázán. Okresní soud však rozhodl v rozporu s tímto závazným pokynem, aniž by se jakkoli změnila důkazní situace.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 1. 2001, čj. 2 T 76/95 - 343, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny dle ustanovení § 176 odst. 1 trestního zákona, když oproti podané obžalobě soud vypustil ze skutkové věty část týkající se předložení neověřené kopie lustračního osvědčení Školskému úřadu v Ostravě, neboť dle ustálené judikatury předložení neověřené kopie veřejné listiny jako pravé nenaplňuje formální znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Dle ustanovení § 227 trestního zákona stěžovateli trest uložen nebyl. Citované rozhodnutí okresního soudu bylo dne 27. 3. 2001 potvrzeno ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, čj. 3 To 122/2001 - 368.
Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že odvolací soud nemůže podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem, ovšem pouze za podmínky, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. I když odvolací soud sám neprovede žádné nové důkazy ani neopakuje důkazy provedené před soudem prvního stupně, může dojít k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná anebo vzbuzují pochybnosti o jejich správnosti. Odvolací soud pak v takovém případě může vytknout chyby při hodnocení důkazů, kterých se podle jeho názoru soud prvního stupně dopustil - nelogičnost závěrů, opomenutí některých okolností atd. Pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popřípadě k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 11 Tz 53/91, 2 Tzn 187/96)
Z odůvodnění zrušujících rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že tento soud opakovaně shledával zásadní rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu prvního stupně a rovněž opakovaně zmiňoval důkazy, které okresní soud dostatečně neakcentoval a poukazoval na nejasnost a neúplnost z toho plynoucích skutkových zjištění. Odvolací soud své názory a závěry také vždy řádně a dostatečně odůvodnil. Rozhodně nelze souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že odvolací soud přímo vnucoval soudu prvního stupně své vlastní hodnocení důkazů a skutkové závěry nebo ukládal závazné pokyny, k jakým závěrům má soud prvního stupně dospět při hodnocení jednotlivých důkazů.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 4. 2000 správně poukázal na to, že soud první instance ve svém předchozím rozsudku vyslovil závěr, že se skutek stal a že tento skutek spáchal stěžovatel a pokud se odvolací soud s tímto závěrem ztotožnil, pak je tento závěr pro soud prvního stupně závazný. Obecně totiž platí, že soud prvního stupně je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud (ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu).
Další stěžovatelova námitka se týká skutečnosti, že obecné soudy pochybily, když skutek popsaný v obžalobě jako "předložení kopie listiny školskému úřadu" z výroku pouze vypustily, namísto aby stěžovatele v této části obžaloby viny zprostily. S tímto stěžovatelovým tvrzením se Ústavní soud ztotožňuje. Obecné soudy měly stěžovatele v tomto rozsahu obžaloby zprostit, a pokud tak neučinily, dopustily se procesního pochybení. Ústavní soud však konstatuje, aniž by chtěl toto pochybení obecných soudů jakkoli bagatelizovat, že samo o sobě není natolik závažné, aby bylo schopno bez dalšího posunout případ stěžovatele do ústavněprávní roviny. Jeho procesní postavení se na základě tohoto procesního pochybení nijak nezhoršilo a jeho ústavně zakotvená práva a svobody nebyla jakkoli dotčena.
Poslední stěžovatelova námitka týkající se jeho odsouzení mimo jiné pro skutek, pro který mu vůbec nebylo sděleno obvinění, je nejzávažnější. Stěžovatel byl totiž uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny dle ustanovení § 176 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že na lustračním osvědčení přepsal údaj v datu narození a že úředně ověřenou kopii takto pozměněného osvědčení předložil ministerstvu školství, jako doklad potvrzující, že v minulosti nespolupracoval s STB, tedy že podstatně změnil obsah veřejné listiny a užil takové listiny jako pravé. Ze spisového materiálu však vyplývá, že sdělení obvinění ze dne 7. 7. 1994 se o předložení ověřené kopie ministerstvu nezmiňuje. Ústavní soud konstatuje, že tímto postupem došlo k evidentnímu porušení ustanovení § 176 odst. 2 trestního řádu, dle kterého může být podána obžaloba jen pro skutek, pro který bylo sděleno obvinění.
Ústavní soud však považuje za nutné zdůraznit, že není součástí soustavy obecných soudů a není jeho úkolem nahrazovat další instanční stupeň v hierarchii této soustavy. Stěžovatel uplatnil tuto námitku poprvé až ve své ústavní stížnosti, ačkoli ji mohl a měl uplatnit již v řízení před obecnými soudy v situaci, kdy podaná obžaloba evidentně obsahovala tento další skutek nad rámec vymezený sdělením obvinění. Ústavní soud konstatuje tuto skutečnost s poukazem na formální povahu tohoto pochybení, neboť pokud by bylo již v přípravném řízení obvinění rozšířeno o tento skutek, na další průběh řízení ani rozhodování obecných soudů by to nemělo žádný vliv. Pokud by nyní Ústavní soud pro toto formální, byť závažné, pochybení vyhověl ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, celé řízení by se opakovalo znovu a na jeho konečný výsledek by to mohlo mít vliv jen potud, že stěžovatel by byl uznán vinným pouze trestným činem dle ustanovení § 176 odst. 1 alinea první trestního zákona a nikoli už trestným činem dle stejného ustanovení alinea druhá, přičemž trest by dle ustanovení § 227 trestního řádu rovněž uložen nebyl a výsledné faktické postavení stěžovatele by se nijak nezhoršilo.
Stěžovatel tedy měl na toto závažné formální procesní pochybení upozornit mnohem dříve než až v řízení před Ústavním soudem a pokud by za této situace obecné soudy nápravu nezjednaly, musel by Ústavní soud jejich rozhodnutí zrušit. Úkolem Ústavního soudu však není napravovat formální pochybení orgánů činných v trestním řízení, pokud tato pochybení nemají přímý negativní dopad na ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.


V Brně dne 17. března 2003



JUDr. Pavel Varvařovský, v. r.
předseda senátu
Za správnost: Ivana Šmerdová

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 17/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies