III. ÚS 553/02

17. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 553/02


Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Z., zastoupené JUDr. I.P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2002, sp. zn.
24 Co 136/2002, mimo ústní jednání dne 17. března 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka ve své občanskoprávní věci proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2002
(24 Co 136/2002-116) a tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na vlastnictví (čl. 11 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatelka proto navrhla zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jak je vpředu označeno.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona).

Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku, s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti,
o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto:
1. Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí
o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.

Ze zjištění Ústavního soudu (č. l. 4 spisu) a samotného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2002
(24 Co 136/2002-116) podala stěžovatelka dovolání a nadto podala v dané věci žalobu na obnovu řízení.

Za tohoto stavu věci je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatelka nevyčerpala poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona), nemohla být její ústavní stížnost věcně projednána, neboť není v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu přípustná; proto byla posouzena Ústavním soudem jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona) a bylo nutno ji odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je patrno z výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 17. března 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. III. ÚS 553/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies