Pl. ÚS 4/03 - § 257b odst. 1 TZ - trestný čin poškození cizí věci jejím postříkáním, pomalováním či popsáním barvou nebo jinou látkou

18. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Je nepochybné, že zákonná kvalifikace určitého jednání jako trestného činu zakládá nedovolenost a protiprávnost takového jednání a implikuje tedy povinnost adresátů takové právní normy počínat si tak, aby jejich jednání trestný čin nenaplňovalo, a v tomto smyslu omezuje volný a svobodný prostor jednotlivce v jeho jednání, tak jak jej garantuje čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto hlediska pak zákonná kvalifikace určitého jednání jako trestného činu představuje omezení základních práv a svobod, které musí v souladu s čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod platit pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, stejně.

Skutková podstata trestného činu představuje vždy formální vyjádření takového jednání, které je většinou společnosti reprezentovanou většinou dosaženou při hlasování v zákonodárném sboru považováno za natolik společensky nebezpečné, že musí být jako určitý specifický typ či druh jednání samostatně prohlášeno za trestné a vymezeno jako samostatná skutková podstata trestného činu.

Z formulace skutkové podstaty a rovněž z jejího systematického zařazení v trestním zákoně vyplývá, že objektem trestného činu podle § 257b odst. 1 trestního zákona jsou majetková práva, resp. ochrana majetkových práv, u nichž se vždy dostává do popředí otázka míry jejich poškození či narušení, přičemž tuto míru lze kvantifikovat především výší způsobené škody. Z absence výše škody v případě trestného činu podle § 257b odst. 1 trestního zákona lze dovodit, že objektem, nikoliv však hlavním, jsou rovněž další nemateriální hodnoty, resp. ochrana hodnot estetických či ochrana kulturních statků v převážně urbánních částech životního prostředí. Jinými slovy objektem trestného činu podle § 257b odst. 1 trestního zákona jsou nejen majetková práva, nýbrž i další nemajetkové hodnoty, na jejichž ochraně existuje společenský zájem, vyjádřený ústavně konformní vůlí zákonodárce tento druh jednání trestněprávně postihovat.

(Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 18.03.2003 sp. zn. Pl. ÚS 4/03)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 18. března 2003 sp. zn. Pl. ÚS 4/03 ve věci návrhu Okresního soudu Plzeň-město na zrušení § 257b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.


Výrok

Návrh se odmítá.


Odůvodnění



Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 20. 2. 2003, se Okresní soud Plzeň-město domáhal zrušení ustanovení § 257b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Tento návrh byl podán na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, ve spojení s § 224 odst. 5 trestního řádu a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v souvislosti s řízením, vedeným u navrhovatele pod sp. zn. 4 T 70/2002, neboť navrhovatel dospěl v tomto řízení k závěru, že napadené ustanovení trestního zákona, jehož má být použito, je v rozporu s ústavním zákonem.

Konkrétně se navrhovatel domnívá, že ustanovení § 257b odst. 1 trestního zákona je v rozporu s čl. 4 ve spojení s čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jím dochází k porušení rovnosti subjektů při ukládání povinnosti.

Napadené ustanovení bylo do trestního zákona vloženo zákonem č. 139/2001 Sb., který konstruoval zvláštní skutkovou podstatu postihující jednání, jímž došlo k poškození cizí věci jejím postříkáním, pomalováním či popsáním barvou nebo jinou látkou. Navrhovatel má za to, že trestný čin podle § 257b trestního zákona je ve vztahu speciality k trestnému činu poškozování cizí věci podle § 257 trestního zákona, když je charakterizován zvláštním způsobem spáchání a chybějící spodní hranicí způsobené škody, jež by zakládala trestnost. Obecně však podle navrhovatele stále platí, že za poškození věci lze nepochybně označit i postříkání, pomalování či popsání barvou nebo jinou látkou věci bez souhlasu jejího vlastníka. Podle navrhovatele tedy nic nebránilo tomu kvalifikovat příslušné jednání jako trestné podle § 257 trestního zákona i před novelou, která vložila do trestního zákona skutkovou podstatu podle § 257b.

Navrhovatel v souvislosti s tím odkázal na § 89 odst. 12 trestního zákona s tím, že ačkoliv skutková podstata podle § 257b trestního zákona není založena na výši způsobené škody, bude právě s ohledem na § 89 odst. 12 i nadále nutné stanovovat výši škody. Proto je podle navrhovatele zřejmé, že zákonodárce včleněním ustanovení § 257b do trestního zákona postupoval zcela nesystematicky a účelově, ve snaze znevýhodnit jistý okruh pachatelů, byť evidentně společensky nepřijatelných činů, když chtěl zajistit trestněprávní postih pachatelů, kteří by mohli být přitom posuzováni i podle dříve závazných právních předpisů.

Podle navrhovatele způsobuje § 257b trestního zákona nerovnost v tom, že konstruuje zvláštní skutkovou podstatu trestného činu poškozování cizí věci, která je ve vztahu speciality k obecné skutkové postatě poškozování cizí věci podle § 257 trestního zákona. Navrhovatel proto soudí, že v případě, kdy různí pachatelé poškodí stejnou věc, způsobí škodu menší než nepatrnou podle § 89 odst. 11 trestního zákona, avšak jeden z nich užije k poškození způsobu popsaného v § 257b odst. 1 trestního zákona, bude tento pachatel trestněprávně postižen, zatímco druhý nikoliv. V tomto závěru pak navrhovatel spatřuje rozpor napadeného ustanovení trestního zákona s čl. 4 ve spojení s čl. 1 Listiny.

Ústavní soud se nejprve zabýval podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tzv. procedurální ústavností právního předpisu, jehož součástí je napadené ustanovení. V tomto směru konstatuje, že zákon č. 139/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, jímž bylo do trestního zákona vloženo ustanovení napadené navrhovatelem, byl přijat Parlamentem České republiky ústavně konformním legislativním postupem, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů, přičemž účinnosti nabyl dne 1. 7. 2001.

Návrh Okresního soudu Plzeň-město na zrušení § 257b odst. 1 trestního zákona Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněný.

Ačkoliv právní předpisy tvořící ústavní pořádek České republiky výslovně nehovoří o rovnosti před zákonem, přesto je možné tuto zásadu dovodit z obecných ustanovení Listiny. Tak čl. 1 Listiny hovoří o svobodě a rovnosti v důstojnosti a právech a čl. 4 Listiny, na který navrhovatel rovněž odkazuje, resp. čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny stanoví, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, přičemž při uplatňování mezí základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.

Je nepochybné, že zákonná kvalifikace určitého jednání jako trestného činu zakládá nedovolenost a protiprávnost takového jednání a implikuje tedy povinnost adresátů takové právní normy počínat si tak, aby jejich jednání trestný čin nenaplňovalo, a v tomto smyslu omezuje volný a svobodný prostor jednotlivce v jeho jednání, tak jak jej garantuje čl. 2 odst. 3 Listiny. Z tohoto hlediska pak zákonná kvalifikace určitého jednání jako trestného činu představuje omezení základních práv a svobod, které musí v souladu s čl. 4 odst. 3 Listiny platit pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, stejně.

Základní podstatou demokratického právního státu tak, jak se projevuje v daném případě, je nejprve respektování svobody jednotlivce, tedy onoho autonomního prostoru, do něhož je státní moc oprávněna zasahovat jen za podmínek vymezených ústavním pořádkem. Pokud tak státní moc činí, musí být takové omezení ospravedlněno skutečností, že jednání jednotlivce zasahuje do práv třetích osob nebo ohrožuje hodnoty, jejichž ochrana a zachování je podstatou demokratického právního státu. V případě naplnění takových podmínek a za situace, kdy státní moc k takovému omezení prostřednictvím zákona přikročí, je současně třeba, aby byl respektován postulát rovnosti před zákonem, tedy aby takové omezení základního práva a svobody platilo pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, stejně.

Judikatura Ústavního soudu vychází konstantně z názoru, že princip rovnosti tak, jak je vyjádřen v čl. 1, čl. 3, popřípadě čl. 4 odst. 3 Listiny, není kategorií abstraktní či absolutní, nýbrž je třeba jej pojímat jako kategorii relativní, vztahovou. Zatímco tedy rovnost je dána určitými mezičlánky, zprostředkovateli, jež utvářejí onu relaci, svoboda je dána obsahově přímo podstatou jednotlivce. Takto pojímaná rovnost, jak ji ostatně implementují moderní ústavy, požaduje pouze odstranění neodůvodněných či nepřiměřených rozdílů [srov. např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/93 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, č. 3; vyhlášen pod č. 34/1994 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 29; vyhlášen pod č. 168/1995 Sb.)]. Na základě toho, co již bylo shora uvedeno, je tedy, pokud jde o rovnost v omezení základních práv a svobod, klíčové to, zda omezení dopadá na všechny případy stejně, přičemž okruh těchto případů je dán stanovenými kritérii.

V posuzovaném případě jde o situaci, kdy zákonodárce vložil zákonem č. 139/2001 Sb. do trestního zákona novou skutkovou podstatu zvláštního způsobu poškozování cizí věci, která je ke skutkové podstatě poškozování cizí věci podle § 257 trestního zákona ve vztahu "legis specialis". Skutková podstata podle ustanovení § 257b odst. 1 se od skutkové podstaty podle § 257 trestního zákona liší specifickým způsobem provedení postihovaného jednání a absencí spodní hranice způsobené výše škody jako formálního zákonného znaku trestného činu.

Z důvodové zprávy k návrhu zákona č. 139/2001 Sb. vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo v daném případě reagovat na rozmáhající se činnost tzv. sprejerů zejména ve větších urbánních aglomeracích, kteří svým jednáním poškozují nemovité či movité věci. Jak rovněž vyplývá z důvodové zprávy, bylo účelem zakotvení této skutkové podstaty, jejíž naplnění není - na rozdíl od obecného poškozování cizí věci podle § 257 trestního zákona - vázáno na výši způsobené škody, zjednodušit dokazování, zrychlit trestní řízení a dosáhnout okamžitého potrestání.

Skutková podstata trestného činu představuje vždy formální vyjádření takového jednání, které je většinou společnosti reprezentovanou většinou dosaženou při hlasování v zákonodárném sboru považováno za natolik společensky nebezpečné, že musí být jako určitý specifický typ či druh jednání samostatně prohlášeno za trestné a vymezeno jako samostatná skutková podstata trestného činu.

Zákonodárci proto nic nebrání, aby formuloval samostatnou skutkovou podstatu, pokud příslušné jednání považuje druhově za natolik společensky nebezpečné, aby vyvolávalo potřebu formulace zvláštní skutkové podstaty trestného činu. Posuzovaný případ svědčí o tom, že zákonodárce považoval způsob, jímž je cizí věc poškozována, tedy postříkání, pomalování a popsání barvou nebo jinou látkou sám o sobě za společensky nebezpečnější, než jinou formu poškozování cizí věci, jejíž naplnění se váže na způsobení kvalifikované minimální výše škody.

Takto diferencované skutkové podstaty nejsou podle Ústavního soudu výrazem nerovnosti či diskriminace různých skupin pachatelů, jak v návrhu dovodil navrhovatel, ale právě odrazem přesvědčení zákonodárce o tom, že samotný způsob provedení zakládá společenskou nebezpečnost takového jednání bez ohledu na způsobenou výši škody. Nelze proto hovořit o nerovnosti tam, kde určité společensky nebezpečné jednání je formalizováno ve skutkové podstatě trestného činu, jestliže diferenciačním kritériem je určitý způsob jednání, speciální ve vztahu k jiné skutkové podstatě. Tento způsob provedení je v daném případě projevem osobních a často kolektivně sdílených postojů pachatelů, ať už jsou manifestované nebo latentní, ke společnosti, resp. k hodnotám společnosti, přičemž takové jednání současně zasahuje do práv třetích osob, a to v podstatě programově. I s ohledem na to je takové jednání postihováno zvláštní skutkovou podstatou.

Ostatně takový případ, kdy je skutková podstata majetkového trestného činu konstruována pouze na základě určitého kvalifikovaného jednání bez vztahu k výši způsobené škody, není v trestním zákoně zcela ojedinělým.

Zákonem č. 253/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, vložil zákonodárce do trestního zákona skutkové podstaty pojistného podvodu (§ 250a trestního zákona) a úvěrového podvodu (§ 250b trestního zákona), které rovněž jako v případě trestného činu podle § 257b odst. 1 jsou konstruovány bez vazby na hranici způsobené minimální škody. K naplnění těchto skutkových podstat postačuje pouze určité kvalifikované jednání, aniž by jím byla způsobena škoda na majetku třetích osob. Podobně kupříkladu také § 247 trestního zákona uvádí skutkovou podstatu trestného činu krádeže, přičemž bez ohledu na výši škody je krádež trestným činem, je-li spáchána způsobem, který je sám o sobě natolik společensky nebezpečný, a tedy sám důvodem trestnosti takového jednání [§ 247 odst. 1 písm. b) až e)]. Takové skutkové podstaty jsou rovněž výrazem toho, že zákonodárce jen samotný způsob jednání považuje za společensky nebezpečný bez ohledu na výši způsobené škody.

Přitom pokud jde o skutkovou podstatu pojistného podvodu podle § 250a trestního zákona, Ústavní soud již judikoval, že "ohrožení majetku či jeho porucha způsobené pojistným podvodem jsou ve svém reálném důsledku typicky závažnější, než poruchy vyvolané podvodem obecným (§ 250 trestního zákona), kde provázanost různých subjektů pojištění chybí. Proto je trestněpoliticky žádoucí a nutné, aby byla existující objektivní nerovnost v dopadech obecného a pojistného podvodu vyrovnávána trestněprávní úpravou. Ta se uvedeného úkolu zhostila tak, že kriminalizovala ne pouhé vyvolání majetkových poruch, jako v případě podvodu obecného, nýbrž také jejich "předpolí", tedy i činy hrozící takovýmito poruchami. Takto odůvodněná širší a v tomto smyslu trestněprávně funkční "nerovnost" je nezbytná k tomu, aby se celková ochrana před podvody různých typů stala podle práva vyrovnanou." (nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 5/2000, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 21, č. 31; vyhlášen pod č. 127/2001 Sb.).

Z formulace skutkové podstaty a rovněž z jejího systematického zařazení v trestním zákoně vyplývá, že objektem trestného činu podle § 257b odst. 1 trestního zákona jsou majetková práva, resp. ochrana majetkových práv, u nichž se vždy dostává do popředí otázka míry jejich poškození či narušení, přičemž tuto míru lze kvantifikovat především výší způsobené škody. Z absence výše škody v případě trestného činu podle § 257b odst. 1 trestního zákona lze dovodit, že objektem, nikoliv však hlavním, jsou rovněž další nemateriální hodnoty, resp. ochrana hodnot estetických či ochrana kulturních statků v převážně urbánních částech životního prostředí. Jinými slovy objektem trestného činu podle § 257b odst. 1 trestního zákona jsou nejen majetková práva, nýbrž i další nemajetkové hodnoty, na jejichž ochraně existuje společenský zájem, vyjádřený ústavně konformní vůlí zákonodárce tento druh jednání trestněprávně postihovat.

Ústavní soud však současně připomíná, že dané jednání, které je součástí takto formulované skutkové podstaty je společensky nebezpečné druhově, tj. z hlediska formálněprávního pojetí trestného činu. Uplatnění materiálního pojetí trestného činu podle § 3 trestního zákona současně znamená, že povinností soudu bude vždy zkoumat, zda takové jednání v konkrétním případě naplnilo požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti, u něhož je výše způsobené škody jedním, nikoliv však jediným kritériem.

Rozhodnutí zákonodárce určitý druh jednání kvalifikovat co do formální podoby jako trestný čin je především projevem trestněprávní politiky státu, která náleží do pravomoci jiných státních orgánů než je Ústavní soud. Ústavněprávní dimenze trestněprávní politiky je možné zvažovat až tam, kde by trestní represe nepřípustně, tj. neproporcionálně, zasahovala do shora popsané autonomní sféry jednotlivce, tedy do jeho základních práv a svobod, respektive by individuální práva a svobody bezdůvodně nebo nepřiměřeně omezovala. Státní moc by však měla respektovat skutečnost, že trestněprávní represe představuje vždy poslední prostředek, ultima ratio, který lze využít až v případě, kdy určité společensky nebezpečné a ohrožující jednání nelze sankcionovat v rámci jiných právních odvětví. Jak uvedeno shora, skutková podstata uvedená v napadeném § 257b odst. 1 trestního zákona je výrazem přesvědčení zákonodárce o zvýšené společenské nebezpečnosti již samotného způsobu poškození cizí věci. Rozhodnutí zákonodárce formulovat takovou skutkovou podstatu je součástí trestněprávní politiky státu. Přesto že se Ústavní soud domnívá, že zmnožování skutkových podstat v trestním zákoně a jejich nesystematická diferenciace, která reaguje na zvýšenou intenzitu výskytu určitého nepochybně společensky nebezpečného jednání, nejsou samy o sobě zárukou efektivního postihu takového jednání, je si vědom toho, že snahou zákonodárce, jak ostatně vyplývá také z důvodové zprávy k návrhu zákona č. 139/2001 Sb., bylo zvýraznění preventivní či odstrašující funkce trestního postihu, než posílení funkce represivní.

Samotná nesystémovost zařazení zvláštní skutkové podstaty do trestního zákona, její účelovost, popřípadě nevhodná formulace však ještě nezakládá rozpor napadeného zákonného ustanovení s ústavním pořádkem České republiky. Návrh na zrušení ustanovení § 257b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, je proto zjevně neopodstatněný, a z toho důvodu Ústavní soud návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 4/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies