I. ÚS 49/03

25. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. D., zastoupené JUDr. L. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2002, sp. zn. 19 Co 654/2000,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Paní E. D. (dále jen "stěžovatelka") se včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. ledna 2003, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně.

Ústavní stížnost stěžovatelka odůvodnila tím, že ve sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedeného u Okresního soudu v Prostějově (dále též "soud I. stupně") pod sp. zn. 7 C 25/2000, soud I. stupně vyhověl žalobě E. H. a přivolil k výpovědi z nájmu bytu (ve výroku přesně specifikovaného) v domě čp. 2421 v Prostějově, dané žalobkyní stěžovatelce, která v původním sporu vystupovala jako žalovaná. Krajský soud v Brně (dále též "odvolací soud"), rozsudkem ze dne 9. října 2002, sp. zn. 19 Co 654/2000, zamítl návrh stěžovatelky na přerušení řízení, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 8. 2000, čj. 7 C 25/2000 - 34, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatelka ve stížnosti uvedla, že postupem odvolacího soudu byl porušen článek 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a konečně článek 90 Ústavy České republiky. K tomuto porušení došlo, podle stěžovatelky, tím, že odvolací soud provedl dokazování a vydal své rozhodnutí v extrémním rozporu s ustanovením § 132 OSŘ a nerespektoval judikaturu Ústavního soudu ČR. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 549/2000, III. ÚS 84/94, I. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, I.ÚS 252/99 a I. ÚS 129/2000.

Odvolací soud, podle tvrzení stěžovatelky, opomenul její nové důkazní návrhy uvedené v odvolání, aniž by blíže odůvodnil, proč navržené důkazy neprovedl. Důkaz spisem téhož soudu I. stupně sp. zn. 7 C 80/2001 provedl jen tím, že přečetl rozsudky v tomto spise obsažené a opominul celou řadu listinných důkazů, v uvedeném spise založených. Odvolací soud se řádně nevypořádal s námitkou stěžovatelky, podle níž je výpověď z nájmu bytu neurčitá a absolutně neplatná, což následně vylučuje rozhodnutí o přivolení soudu k této výpovědi. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s její námitkou, spočívající v nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k podání výpovědi z nájmu bytu, protože u soudu I. stupně probíhá, pod sp. zn. 7 C 80/2001, spor o určení vlastnického práva k budově, v níž se byt nachází. V dalším stěžovatelka namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy a v této souvislosti poukázala na okolnosti, za nichž opustila sporný byt a na vývoj jejích vztahů s žalobkyní, která je její dcerou.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti. Tato byla po formální stránce shledána bez vad a splňující všechny předepsané náležitosti, proto mohl přistoupit k jejímu dalšímu projednávání.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že v řízení nebylo porušeno žádné právo stěžovatelky, vyplývající z Listiny základních práv a svobod či Ústavy ČR. Ústavní stížnost obsahuje argumenty, které byly již uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, které se s nimi vypořádaly. Jejich opětovné posuzování Ústavním soudem by Ústavní soud stavělo do pozice další přezkumné instance ve vztahu k obecným soudům. Odvolací soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti, paní E. H., ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatelka v jejím domě byt již od roku 1996 neužívá. Od uvedeného roku užívá byt s pečovatelskou službou v Prostějově, Finská 9, který je podle § 10 zákona č. 102/92 Sb. řazen mezi byty splňující podmínku § 711 odst. 1 písm. g) obč. zákoníku. V řízení u odvolacího soudu nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

Ze spisu sp. zn. 7 C 25/2000 Okresního soudu v Prostějově Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 8. 2000, čj. 7 C 25/2000 - 34, soud přivolil k výpovědi z nájmu přesně označeného bytu v domě čp. 2421 v Prostějově s tím, že nájemní poměr stěžovatelky končí uplynutím 3 měsíců od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Stěžovatelce uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání stěžovatelky, doplněnému o návrh na přerušení řízení, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. října 2002, sp. zn. 19 Co 654/2000, zamítl návrh stěžovatelky na přerušení řízení, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 8. 2000, čj. 7 C 25/2000 - 34, jako věcně správný a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl dostatečným způsobem zjištění skutkového stavu a vyvodil z něj správný právní závěr, se kterým se odvolací soud ztotožnil. Návrh na přerušení řízení zamítl s poukazem na skutečnost, že existence vlastnického práva vedlejší účastnice k domu čp. 2421 v Prostějově byla vyřešena v její prospěch v řízení o neplatnost dohody o vydání nemovitosti, vedeném u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 32/97. Ve skutečnosti, že u téhož soudu I. stupně se vede další řízení, v němž stěžovatelka, jako žalobkyně, podala proti vedlejší účastnici žalobu na vyklizení nemovitosti a určení vlastnického práva k uvedenému domu, odvolací soud neshledal důvod k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ. Pokud jde o meritum věci, odvolací soud vzal za prokázáno, že vedlejší účastnice je vlastnicí domu, ve kterém se nachází předmětný byt, podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu uvedeného bytu shledal splněny, protože stěžovatelka již od 19. 9. 1996 užívá byt v domě s pečovatelskou službou, kam se přestěhovala v důsledku svého neuspokojivého zdravotního stavu. V odůvodnění rozsudku podrobně zdůvodnil existenci aktivní legitimace vedlejší účastnice k podání výpovědi z nájmu bytu, platnost této výpovědi, i skutečnost, že výpověď z nájmu bytu nebyla podána v rozporu s dobrými mravy.

Po přezkoumání skutkového stavu, zejména spisu sp. zn. 7 C 25/2000 Okresního soudu v Prostějově, a posouzení právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je polemika s hodnocením důkazů a s právními závěry odvolacího soudu. V ústavní stížnosti uvedla skutečnosti, které v podstatě uplatnila již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. K tomu dochází zejména tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich, v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí, nevyplývají, popřípadě tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz nález sp. zn. III. ÚS 166/95, Sbírky nálezů a usnesení, sv. 4, C. H. BECK, ročník 1995, str. 255).
V přezkoumávaném případě se odvolací soud takového pochybení nedopustil. V napadeném rozhodnutí se odvolací soud námitkami stěžovatelky podrobně zabýval a své závěry řádně zdůvodnil. Námitka stěžovatelky ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatelka zastává v dané věci opačný právní názor, to však neodůvodňuje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako obsah práva na spravedlivý proces nelze samozřejmě vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z Listiny je třeba chápat tak, že v souladu s obecnými procesními předpisy musí být v řízení před obecným soudem účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti, tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem , který nezajistil spravedlivý výsledek. V postupu odvolacího soudu nebylo zjištěno ani porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, ani článku 90 Ústavy České republiky. V přezkoumávané věci tedy nebylo zjištěno nic, co by tento případ posouvalo do ústavně-právní roviny.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a proto Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl v souladu s ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.



V Brně dne 25. března 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 49/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies