III. ÚS 753/02

25. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů J. M., a J. K., oba právně zastoupeni JUDr. E. H., advokátkou, proti rozsudku Krajského osudu v Brně ze dne 19. 6. 2002, čj. 12 Co 18/2002-197,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelé se návrhem na zahájení řízení, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2002, domáhali zrušení rozsudku Krajského osudu v Brně ze dne 19. 6. 2002, čj. 12 Co 18/2002-197. Uvedeným rozsudkem byl, pokud jde o navrhovatele, potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 26. 6. 2001, čj. 6 C 1244/94-186, kterým bylo rozhodnuto o vlastnictví nemovitostí, v rozsudku specifikovaných.
Ze spisu Okresního soudu v Třebíči, sp.zn. 6 C 1244/94, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 30. 11. 1994 podal žalobce ing. L. V. tomuto soudu žalobu o vydání nemovitostí a o určení přechodu vlastnického práva podle § 8 zákona č. 229/1991 Sb. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 22. 12. 1995, čj. 6 C 1244/94-44, žalobu zamítl. Žalobce napadl rozsudek odvoláním, na základě něhož Krajský soud v Brně, usnesením ze dne 11. 12. 1996, čj. 12 Co 60/96-80, odvolací řízení o odvolání v části žaloby zastavil a usnesením ze dne 20. 12. 1996, čj. 12 Co 60/96-78, ve výroku o přechodu vlastnického práva rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Třebíči následně dne 30. 4. 1997 rozsudkem, čj. 6 C 1244/94-90, žalobu zamítl. žalobce se proti tomuto rozsudku opět odvolal. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 12. 1999 rozsudek soudu I. stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Třebíči dne 26. 6. 2001 rozsudkem, čj. 6 C 1244/94-186, určil, že na žalobce přechází vlastnické právo k nemovitostem, v rozhodnutí specifikovaným. Tento rozsudek napadli odvoláním i navrhovatelé. Krajský soud v Brně dne 19. 6. 2002 rozsudkem, čj. 12 Co 18/2002-197, rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Označený rozsudek Krajského soudu v Brně, č.j. 12 Co 18/2002-197, ze dne 19. 6. 2002, napadli navrhovatelé včas ústavní stížností. V ní namítali, že obecné soudy zcela nesprávně vyložily ust. § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., čímž neposkytly náležitou ochranu jejich základnímu právu vlastnit majetek danému čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, neboť soudy neposkytly stanoveným způsobem ochranu jejich právům.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve vyjádření vyžádaném podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen jsou shodné s těmi, kterými se zabýval krajský soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. Podstatou ústavní stížnosti je polemika s hodnocením důkazů, provedených v nalézacím řízení.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 90 Ústavy, ale i čl. 36 a násl. Listiny. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Úlohou Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů, když nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94 a další), nepřísluší mu takto hodnotit provedené důkazy, případně to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Uvedené konstatování se vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, důsledkem jejich postupu tak nemohlo být ani zasaženo vlastnické právo ve smyslu čl. 11 Listiny. Ostatně pokud jde o namítané porušení vlastnického práva, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že čl. 11 Listiny poskytuje ochranu jen vlastnickému právu skutečnému, nikoliv pouze tvrzenému. Podstatou celého dlouhého řízení před obecnými soudy bylo právě určení vlastníka předmětných nemovitostí. Jestliže obecné soudy při posuzování této otázky postupovaly v rámci stanoveném zákonem a své rozhodnutí řádně zdůvodnily, přičemž nevybočily z ústavního rámce, což se podle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nemohl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zasáhnout do uvedeného základního práva navrhovatelů.
Ústavní soud konstatoval, že namítané porušení práva na spravedlivý proces shledáno nebylo ani z hlediska uváděného čl. 90 Listiny, neboť navrhovatelé byli účastníky řízení před obecným soudem, který zákonem předepsaným způsobem věc projednal a vydal rozhodnutí, které, podle názoru Ústavního soudu přesvědčivě, zdůvodnil. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského osudu v Brně ze dne 19.6.2002, čj. 12 Co 18/2002-197, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu, než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2003


JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. III. ÚS 753/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies