III. ÚS 724/02

25. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 724/02


Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. Ch., zastoupeného JUDr. J. B., advokátkou , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 1 To 76/2002, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2002, sp. zn. 35 T 10/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních podmínek i jinak ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. srpna 2002 (1 To 76/2002) ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2002 (35 T 10/2000-629) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo obsažené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. srpna 2002 (1 To 76/2002) bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
20. června 2002 (35 T 10/2000-629), jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 148 odst. 1 a 4 tr. zák.) a byl za to odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, a současně mu byl uložen trest spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby s předmětem činnosti koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej takového zboží na dobu šesti roků.

Stěžovatel odůvodnil porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) tím, že obecné soudy nesprávně posoudily, že způsobil škodu velkého rozsahu. Při vyčíslení výše škody vycházel totiž krajský soud ze sdělení Finančního úřadu v Havířově a ze znaleckého posudku Ing. P. Stěžovatel má za to, že tyto důkazy byly nedostačující a poukázal i na to, že tato znalkyně nevycházela ze všech dostupných podkladů. Stěžovatel dále polemizoval s hodnocením důkazů obecnými soudy a nesouhlasil s vyčíslením škody ve výši
3,093.007,- Kč. Stěžovatel navrhl ke stanovení správné výše daňové povinnosti jak
u krajského soudu, tak i u soudu odvolacího, zpracování nového znaleckého posudku. Pokud jde o jeho jednání, spočívající v neodvedení spotřební daně, tvrdil, že poplatníkem daně z přidané hodnoty nebyl a tedy mu nevznikla ani povinnost podat daňové přiznání. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jak je vpředu označeno, podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. ledna 2003 (7 Tdo 25/2003) odmítnuto.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokráte vyložil podmínky, za kterých může zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů. Tyto podmínky však v dané věci nenastaly a nebyly ani stěžovatelem tvrzeny. Stěžovatel brojil proti hodnocení důkazů obecnými soudy, přičemž však přehlíží, že Ústavnímu soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy v těchto souvislostech nepřísluší, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů rovněž plyne, že ve věci posuzované ústavní stížnosti nejsou právní závěry Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu odvolacího, v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, za kteréžto podmínky by bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavního soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 34,
Praha 1995).

Ostatně s tvrzeními stěžovatele v ústavní stížnosti, které byly v podstatě shodné jako v odvolání, se odvolací soud (Vrchní soud v Olomouci) zákonem odpovídajícím způsobem vypořádal (§ 134 odst. 2 tr. ř.) a v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) přijal právní závěr, který má oporu ve skutkových zjištěních. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům cokoli vytknout. Obsah práva na spravedlivý proces nelze totiž vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Závěry plynoucí z tohoto posouzení, zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů a za daných okolností pouhé odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod.

Obdobně nedůvodné je i tvrzení stěžovatele stran neprovedení jím navrženého důkazu (znaleckého posudku). Je na místě dodat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995). Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že dokazování v dané věci bylo provedeno pečlivě a v dostatečném rozsahu. Skutkový stav v dané věci byl zjištěn obecným soudem I. stupně z výpovědí stěžovatele, svědků, znalkyně a listinných důkazů, jak jsou obsaženy a řádně zhodnoceny v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2002
(35 T 10/2000-629). Pokud obecný soud II. stupně považoval v těchto souvislostech za nadbytečné provedení důkazu novým znaleckým posudkem za situace, kdy dospěl k závěru, že o učiněných závěrech původního znaleckého posudku, který zpracovala znalkyně
Ing. P., pochybnosti nevznikly, tento posudek není nejasný nebo neúplný a jmenovaná znalkyně v hlavním líčení dostatečným způsobem objasnila důvody, které ji vedly k učiněným závěrům; nelze ani z pohledu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nic namítat proti názoru odvolacího soudu, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném a zákonném rozsahu.

Z takto rozvedených důvodů se podává, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jak jsou vpředu označena, byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stížnostních důvodů, tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je shora uvedeno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 25. března 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. III. ÚS 724/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies