III. ÚS 613/02

25. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 613/02


Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. J., s. r. o., zastoupené JUDr. A. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. července 2002, sp. zn.
29 Ca 73/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka ve své daňové věci proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. července 2002 (29 Ca 73/2002-13), kterým bylo zastaveno řízení o její žalobě, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. ledna 2002 (322/02/FŘ/140), a tvrdila, že zastavením řízení bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Z odůvodnění napadeného usnesení obecného soudu, jak je vpředu označeno, vyplývá, že důvodem zastavení řízení bylo to, že stěžovatelka nedoložila v soudem stanovené lhůtě doklad o řádném zastoupení (§ 250d odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2002, dále rovněž o. s. ř.). Jinak řečeno, neprokázala, že je zastoupena advokátem nebo osobou uvedenou v § 21 o. s. ř.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti se s tímto názorem neztotožnila a poukázala na to, že zmocnění k zastoupení udělila ve své správní žalobě podepsané statutárním orgánem (jednatelem), ve které je uvedeno, že ji bude zastupovat J. J., absolvent právnické fakulty a zaměstnanec společnosti. Ani občanský soudní řád ani obchodní zákoník či občanský zákoník nestanoví, v jaké formě má být zastoupení doloženo. Není proto vyloučeno učinit tento úkon ve zmíněné podobě. Stěžovatelka na výzvu soudu předložila doklady prokazující skutečnosti, že jmenovaný je zaměstnancem společnosti, a to dohodu o pracovní činnosti, a dále doklad o tom, že J. J. má vysokoškolské právnické vzdělání. Na podporu svých tvrzení poukázala na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 269/99 a na komentář k občanskému soudnímu řádu.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V řízení o správních žalobách (část pátá hlava druhá o. s. ř., ve znění účinném
do 31. prosince 2002) vyžadoval občanský soudní řád kvalifikované zastoupení. Žalobce musel být zastoupen advokátem nebo notářem; to neplatilo, měl-li právnické vzdělání, popřípadě jednala-li za něj osoba uvedená v § 21 nebo v § 21a odst. 2 anebo v § 21b, která měla právnické vzdělání. Notář mohl žalobce zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (§ 250a odst. 1 o. s. ř.). Podle § 21 odst. 5 o. s. ř. musel každý, kdo jednal za právnickou osobu, své oprávnění prokázat.

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 73/2002 se podává, že stěžovatelka v dané věci při podání své správní žaloby neprokázala, že by byla řádně zastoupena. Žaloba byla podána osobně stěžovatelkou dne 3. dubna 2002, obsahovala ve svém čl. I odkaz na "plnou moc" ze dne 29. března 2002, podle které žalobkyni zastupuje
"... její zaměstnanec J. J. absolvent Právnické fakulty University Karlovy".
I přesto, že tato plná moc byla výslovně zmíněna jako důkaz - příloha č. 1 k čl. I, s žalobou doručena nebyla. Tomu nasvědčuje i podací razítko, kde podatelna soudu potvrdila jen příjem tří podání a žádných příloh.

Podle nauky - Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář.
5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 87 - zaměstnanec prokazoval oprávnění k zastoupení předložením buď vnitřního předpisu právnické osoby, z něhož takové oprávnění vyplývalo, anebo pověření jednat za právnickou osobu.

V tomto kontextu tedy neobstojí tvrzení stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, že svůj postup odvozovala z názoru obsaženého v nauce - komentáři k občanskému soudnímu řádu, podle kterého není správné pověření zaměstnance jednáním u soudu navenek učinit plnou mocí, ale toliko výše zmíněnými způsoby.

Nedostatek v zastoupení sice znamenal vznik překážky řízení, kterou však bylo možno zhojit na základě poučení soudu. Obecný soud proto svým usnesením ze dne 19. června 2002 (29 Ca 73/2002-7), které stěžovatelka převzala dne 24. června 2002, ji vyzval k odstranění nedostatku jejího podání, spočívajícího v tom, že nebyla řádně zastoupena, a to ve lhůtě
15 dnů. V usnesení výslovně stěžovatelku poučil, že v případě neodstranění vady v zastoupení bude řízení zastaveno.

Podáním, doručeným osobně obecnému soudu dne 3. července 2002 J. J., předložil jmenovaný kopii dohody o pracovní činnosti, která byla uzavřena mezi ním a stěžovatelkou (předmětem této dohody bylo vyřizování právní agendy společnosti podle pokynů jednatele společnosti v rozsahu cca pět hodin měsíčně) a kopii svého diplomu, který vydala Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze (č. l. 8 až 10 spisu obecného soudu).

V dané věci však, jak vyplývá ze spisu Krajského soudu v Brně, stěžovatelka nepředložila ani jí v žalobě zmiňovanou plnou moc, ani vnitřní předpis právnické osoby či pověření, tedy nepředložila žádný doklad o svém řádném zastoupení, a proto nezbývá než konstatovat, že obecný soud neporušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) tím, že řízení zastavil.

Obdobně nedůvodný je i odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 269/99, kterým bylo zrušeno usnesení obecného soudu pro přepjatý formalismus, když obecný soud zastavil řízení kvůli nepřesnému označení žalovaného, aniž by vyzval žalobce k opravě žaloby. Ve věci posuzované ústavní stížnosti jde o jiné skutkové okolnosti, a proto odkaz na něj v těchto souvislostech je nepřípadný.

Závěrem lze poukázat i na usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 615/02 ze dne 21. ledna 2003 a sp. zn. I. ÚS 568/02 ze dne 28. ledna 2003, kterými byly ústavní stížnosti téže stěžovatelky odmítnuty. Jelikož šlo o věci, které měly shodný jak skutkový základ, tak i právní aspekty, lze odkázat i na rozhodovací důvody těchto usnesení.

Z takto rozvedených důvodů, jakož i z důvodů vyložených v již zmíněných usneseních Ústavního soudu, bylo nutné ústavní stížnost stěžovatelky pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 25. března 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. III. ÚS 613/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies