I. ÚS 536/02

25. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené advokátem Mgr. M. B. proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 6 C 236/99, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 17 Co 316/2001,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Náchodě shora citovaným rozsudkem ve věci žalobkyně M. R. (právní předchůdkyně stěžovatelky) proti žalovaným - 1) České republice - Okresnímu úřadu v Náchodě, 2) Městu Nové Město nad Metují a 3) ZD Nahořany nad Metují o určení vlastnictví rozhodl tak, že (I.) řízení ve vztahu k žalovanému ZD Nahořany nad Metuj zastavil a (II.) zamítl návrh na určení, že žalobkyně je vlastnicí domu čp. 179 se st. p. č. 184 a pozemku st.p. č. 184 o výměře 347 m2 v k.ú. K., okres Náchod (dále jen "předmětné nemovitosti").

Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem zrušil výrokovou část II. citovaného rozsudku okresního soudu, kterou byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala proti první žalované určení vlastnického práva k domu čp. 179 a proti druhému žalovanému o určení vlastnického práva ke stavební parcele č. 184, a řízení v tomto rozsahu zastavil, neboť žalobkyně vzala v tomto rozsahu se souhlasem ostatních účastníků řízení žalobu zpět. Zároveň krajský soud potvrdil zbývající část výroku okresního soudu pod bodem II.

V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud zejména konstatoval, že žalobkyně zpochybňovala oprávněnost konfiskace předmětných nemovitostí podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., neboť původní vlastník F. K. (otec žalobkyně) byl prý sice německé národnosti, leč po válce opět nabyl československou státní příslušnost, nekolaboroval s nacisty a nebyl proto ani odsunut. Navíc se zmíněný dekret nevztahoval na nezemědělský majetek. Krajský soud se však ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány zmíněným dekretem (tj. ke dni 30. 10. 1945) a výměr ONV v Novém Městě nad Metují č. 619/46 ze dne 21. 3. 1946 proto pouze konstatoval, že podmínky konfiskace dle dekretu byly v případě předmětných nemovitostí splněny. Ani řádný ani mimořádný opravný prostředek proti tomuto výměru podán nebyl. Soud prý nemohl přezkoumávat jeho věcnou správnost a proto na něj hleděl jako na výměr právně účinný, u něhož platí zásada presumpce správnosti.

Za těchto okolností se již krajský soud nezabýval otázkou, zda byla žalobkyně jedinou právní nástupkyní po F. K.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že ke konfiskaci předmětných nemovitostí dekretem č. 108/1945 Sb. nemohlo dojít, protože Fr. K. podmínky citovaného dekretu nesplňoval. Stěžovatelka argumentuje tím, že Fr. K. bylo v roce 1950 navráceno československé státní občanství, že k přijetí občanství německé říše byl přinucen a že nikdy nevystupoval nepřátelsky proti československému státu. Stěžovatelka dokonce tvrdí, že s ohledem na nulitu Mnichovské smlouvy je třeba za absolutně neplatné považovat i veškeré právní úkony, na tuto smlouvu navazující, tedy i získání německého občanství Fr. K.

Stěžovatelka se proto domnívá, že se obecné soudy měly meritorně zabývat oprávněností aplikace citovaného dekretu na osobu Fr. K. a protože tak neučinily, porušily její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud - s ohledem na povahu některých námitek stěžovatelky, v podstatě obdobných s námitkami původní žalobkyně, uplatněných v předchozím řízení před obecnými soudy - považuje za vhodné zopakovat, že ústavní stížnost zakotvená v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je totiž ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti. Ústavní soud proto není zásadně oprávněn zpochybňovat hodnocení důkazů prováděného obecnými soudy ani interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, pokud nedosáhne zjevných rysů protiústavnosti, tzn. jestliže např. nevykazuje znaky svévole či nejedná-li se o porušení kogentních ustanovení právních předpisů.

K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud především konstatuje, že československý stát při nápravě válečných poměrů vycházel z toho, že anexe jednoho státu druhým je nulitním právním aktem, a proto jsou bez dalšího nulitní i akty okupační moci proti takovému státu. Majetkové změny v oblasti veřejnoprávní proto prováděl automaticky, nicméně v případě majetku osob soukromého práva byla náprava stavu způsobeného dobou nesvobody spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili.

Ústavní soud proto neshledal důvod jakkoliv zpochybňovat právní závěry obecných soudů, že ke konfiskaci předmětných nemovitostí došlo ex lege podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. a citovaný výměr ONV, vydaný podle tohoto dekretu, měl povahu toliko deklaratorní (§ 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb.). Restituční proces, kterým mohla být provedená konfiskace zrušena, byl spjat s přezkoumáním národnosti a postojů těch, kteří svůj nárok uplatnili. Podle judikatury jediná cesta vrácení majetku byla cestou zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. To znamená, že osoby soukromého práva nenabyly své vlastnictví automaticky (ex lege), nýbrž až příslušným rozhodnutím soudu.

Je tedy zřejmé, že pokud původní žalobkyně M. R. v řízení před obecnými soudy ani netvrdila, že by bylo došlo ke zrušení konfiskace předmětných nemovitostí, nelze spatřovat v právním názoru obecných soudů - že citovaný konfiskační výměr je nutno považovat za právně účinný a platný a že v řízení o určovací žalobě není možno jej zpochybňovat - znaky protiústavní svévole ve shora uvedeném smyslu.

Ústavní soud proto uzavírá, že k porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces v souzené věci zjevně nedošlo. To proto, že stěžovatelka ve skutečnosti brojí toliko proti neúspěchu původní žalobkyně v předchozím řízení, neboť v podstatě jen opakuje již dříve uplatněné námitky a domáhá se tak de facto pouze přehodnocení provedeného dokazování a odlišné interpretace a aplikace jednoduchého práva, což však Ústavnímu soudu v souzené věci zjevně nepřísluší.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů].


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 25. března 2003






JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 536/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies