I. ÚS 374/02

25. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupeného advokátem Mgr. M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2001, sp. zn. 39 T 20/99, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 4 To 140/2001, t a k t o :

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným spolu s dalšími osobami z trestného činu I. krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona; II. trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1 písm. a),b) trestního zákona; III. trestným činem podílnictví dle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona; IV. trestným činem poškozování cizí věci dle § 257 odst. 1 trestního zákona jako spolupachatel dle § 9 odst. 2 trestního zákona; V. trestným činem neoprávněného užívání cizí věci dle § 249 odst. 1 trestního zákona jako spolupachatel dle § 9 odst. 2 trestního zákona; VI. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Krajský soud v Brně mu za uvedenou trestnou činnost uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šest a půl roku.

Stěžovatel ústavní stížností rovněž brojí proti v záhlaví uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, který - z podnětu stěžovatelova odvolání - v jeho případě citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně v celém rozsahu zrušil. Nově rozhodl tak, že ho uznal vinným z trestného činu I. krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) (mimo body 12,17, 19, 38, 41, 43, 47, 50, 79, 80, 84, 100), odst. 4 trestního zákona jako spolupachatele dle § 9 odst. 2 trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb; II. trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b) trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb.; III. trestným činem podílnictví dle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb; IV. trestným činem poškozování cizí věci dle § 257 odst. 1 trestního zákona jako spolupachatele dle § 9 odst. 2 trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb; V. trestným činem neoprávněného užívání cizí věci dle § 249 odst. 1 trestního zákona jako spolupachatel dle § 9 odst. 2 trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb; VI. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb.. Vrchní soud v Olomouci uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání pět a půl roku.

Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že ještě před tím, než se může zabývat materiální stránkou věci, je povinen vždy přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před tím vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V souzené věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (prostřednictvím Krajského soudu v Brně) podal dne 17. 6. 2002 proti citovanému rozsudku Vrcního soudu v Olomouci dovolání. Dne 24. 3. 2003 bylo ověřeno, že Nejvyšší soud ČR o tomto dovolání dosud nerozhodl.

Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, že podaný návrh není přípustný. Ústavní soud konstatuje, že posledním procesním prostředkem v projednávané věci je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozsudkům Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v dané věci nejsou. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, zůstalo by rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, jeho rozhodnutím nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení - v daném případě - s ohledem na princip předvídatelnosti. Je pravda, že stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na předchozí rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohl následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, neboť ústavní práva stěžovatele nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jeho dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatel proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející (srov. nepublikovaná usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 639/02, ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 582/02, a ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 4/03).

Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou splněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 § 75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud však naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2003



JUDr. VojenGüttler
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 374/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies