II. ÚS 97/03

26. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky Obce hl. město Praha, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2, zastoupené advokátem JUDr. P. B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 13 Co 511/2002, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se návrhem ze dne 11. 2. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2003, domáhala s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zrušení rozsudku Městského soudu v Praze uvedeného v záhlaví.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 11. 6. 2002, čj. 20 C 126/95-182, uložil Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni N. M. do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1.354.830,- Kč a úroky z prodlení od 1. 4. 1994 do zaplacení částek tak, jak byly splatné vždy k 1. 4. a 1. 10. toho kterého roku. Ohledně dalších úroků z prodlení, které jsou požadovány v poslední změně žaloby ze dne 19. 9. 2001, žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení a zaplacení soudního poplatku. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadené žalobě vyhovující části změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni 1.133.965,-Kč s příslušenstvím. Co do částky 220.865,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl. Rozhodnutí soudu prvého stupně změnil dále ve výroku, týkajícím se soudního poplatku, a rozhodl též o nákladech řízení.

Ústavní soud se primárně zabýval otázkou, zda ústavní stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se na posouzení přípustnosti ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Ze sdělení Ústavního soudu publikovaného pod č. 32/2003 Sb., které bylo rozesláno dnem 3. 2. 2003, plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o dovolání, bez ohledu na způsob vyřízení.

Jak zjistil Ústavní soud dotazem na Obvodní soud pro Prahu 1, stěžovatelka podala v projednávané věci dne 10. 2. 2003 dovolání, o němž nebylo doposud rozhodnuto. Přes uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. podala stěžovatelka proti označenému rozsudku Městského soudu v Praze dne 11. 2. 2003 souběžně s dovoláním i ústavní stížnost.

S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti je nepřípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, jež rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v dané věci není. Pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§ 75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 § 75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§ 75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.





V Brně dne 26. března 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 97/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies