I. ÚS 102/03

26. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

I. ÚS 102/03


Ústavní soud rozhodl ve věci stěžovatele O. V., právně zastoupeného JUDr. M. B., o ústavní stížnosti proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 7, ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. 15 C 2031/2001, 15 C 2024/2001, 15 C 2022/2001, 15 C 2021/2001, 15 C 2018/2001, 15 C 2010/2001, 15 C 2003/2001, 15 C 2002/2001, 15 C 1998/2001, 15 C 1997/2001, 15 C 1995/2001, 15 C 1954/2001, a 15 C 2037/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Navrhovatel podáním ze dne 11. 2. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne
13. 2. 2003, podal ústavní stížnost proti výše cit. rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 7, kterými byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci, D. p. h. m. P., částky 200,- a 206,- Kč a náklady soudního řízení ve všech případech ve výši 1 495,- Kč. Všechna uvedená rozhodnutí se týkají skutkově stejné věci, a to toho, že se žalovaný při použití veřejného dopravního prostředku při revizi jízdenek neprokázal platnou jízdenkou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že rozsudky mu byly doručeny dne 14. 2. 2002 a právní moci nabyly dne 18. 2. 2002. Přesto se stěžovatel domnívá, že jeho ústavní stížnost je přípustná dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť "stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne , kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo."

Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že Ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené zákonem.

Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V daném případě stěžovatel nepodával proti rozsudkům obvodního soudu odvolání, neboť to bylo podle § 202 odst. 2 o. s .ř. nepřípustné. Lhůtu k podání ústavní stížnosti proto bylo třeba počítat již od doručení rozsudku soudu I. stupně, tedy od 14. 2. 2002.

Na daný případ nelze vztáhnout ani ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje. Toto ustanovení se týká pouze situace, kdy nelze trvat na uplatnění zásady subsidiarity ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a kdy za podmínky, že stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele, nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. V daném případě však stěžovatel všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, vyčerpal před podáním ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému konstatování Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako podanou po lhůtě stanovené zákonem dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 26. března 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 102/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies