I. ÚS 388/02

27. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Č., zastoupeného JUDr. L. R., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 7 To 267/2002, usnesení téhož soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 7 To 268/2002, a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 8 T 148/2001,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Usnesením Krajského soudu v Plzni, jako soudu odvolacího, ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 7 To 267/2002, byla podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ") zamítnuta, jako opožděně podaná, stížnost R. Č. (dále jen "stěžovatel"), proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 3. 2002, čj. 8 T 148/2001 - 21, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby a nepřijat slib.
Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, usnesením ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 7 To 268/2002, ke stížnosti Okresního státního zástupce Plzeň - město zrušil, podle § 149 odst. 1 TrŘ, usnesení Okresního soudu v Plzeň - město ze dne 26. 4. 2002, čj. 8 T 148/2001 - 274, kterým byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu poté, kdy v hlavním líčení konaném dne 26. 4. 2002 vyhlásil Okresní soud Plzeň - město zprošťující rozsudek podle § 226 písm. c) a § 226 písm. a) TrŘ. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že samosoudce sice postupoval logicky, pokud rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu, když nedospěl ke kladnému závěru o jeho vině. Rozsudek však není pravomocný, je podáno odvolání státním zástupcem a nelze předjímat, jaké bude rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání. Stále proto trvá důvodné podezření, že se staly skutky, pro které byly podány celkem tři obžaloby spojené ke společnému řízení, a že těchto skutků, které vykazují znaky trestného činu podle § 235 odst. 1, § 221 odst. 1, 2 písm. a), § 221 odst. 1, § 238 odst. 1, 2 a § 196 odst. 2 trestního zákona (dále jen "TrZ") se měl dopustit právě stěžovatel, vždy vůči téže poškozené. Jak dále uvedl, za takové situace nadále trvá důvod vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) TrŘ. Je třeba brát v úvahu, že v původně samostatně vedené věci sp. zn. 8 T 139/2000 byl stěžovatel propuštěn ze zadržení na slib. Přesto se měl dopustit vůči téže poškozené dalšího jednání, zakládajícího znaky skutkových podstat několika trestných činů. Proto vyslovil odvolací soud právní názor, že za uvedené situace propuštění z vazby na svobodu nepřichází v úvahu a je nezbytné vyčkat pravomocného rozhodnutí ve věci.

Okresní soud Plzeň - město, jako soud prvního stupně, který byl vázán shora vysloveným právním názorem odvolacího soudu (§ 149 odst. 6 TrŘ), rozhodl usnesením dne 22. 5. 2002, sp. zn. 8 T 148/2001, podle § 71 odst. 6, 4 TrŘ, že se stěžovatel ponechává ve vazbě a poučil jej o možnosti podat proti tomuto usnesení stížnost, jako řádný opravný prostředek.

Stěžovatel shora uvedená usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 7 To 267/2002, usnesení téhož soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 7 To 268/2002, a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 5.2002, sp. zn. 8 T 148/2001, napadl ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 6. 2002. Podle názoru stěžovatele napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a podle čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, dále právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a konečně princip právní jistoty. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadená rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně zrušil.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 7 To 267/2002, zamítl jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 3. 2002, čj. 8 T 148/2001 - 211, jako opožděně podanou, aniž by se vypořádal s faxovým podáním a zabýval se stížností po věcné stránce. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že dne 12. 4. 2002 podal prostřednictvím faxu stížnost v zákonné třídenní lhůtě, která začala plynout ode dne doručení (9. 4. 2002) shora uvedeného usnesení soudu prvního stupně. Faxové podání doplnil originálem stížnosti osobně dne 15. 4. 2002, tedy až po uplynutí zákonné lhůty. Na podporu svých tvrzení přiložil k ústavní stížnosti doklad v podobě faxového hlášení o tom, že stížnost byla řádně a včas podána. Rovněž poukázal na nález Ústavního soudu ČR č. 176/2000 Sb. Má za to, že na posuzovaný případ dopadá právní věta zmíněného nálezu: "Nelze-li v soudní evidenci najít faxové podání, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži účastníka řízení, a je nutno, jsou-li pro to dostatečné důvody, vycházet z presumpce, že podání bylo učiněno včas".

V další části ústavní stížnosti stěžovatel napadl shora označené usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 7 To 268/2002, ve kterém spatřuje zásah do práva na osobní svobodu. Odvolací soud, aniž by sám prováděl dokazování, vyslovil názor, že v situaci, kdy je sice vyhlášen zprošťující rozsudek, stále trvá důvodné podezření, že se staly skutky, pro které byly podány obžaloby spojené ke společnému řízení, a že těchto skutků se měl dopustit právě stěžovatel. Stěžovatel s tímto názorem nesouhlasí. Domnívá se, že napadené rozhodnutí naprosto popírá a nerespektuje základní principy trestního práva a právního státu. Degraduje dvouinstančnost trestního soudního řízení a do určité míry judikuje a předjímá názor odvolacího soudu na vynesený rozsudek. Tato skutečnost, podle názoru stěžovatele, je po zákonné stránce naprosto nepřijatelná. Shodnou argumentaci vztahuje stěžovatel také na napadené usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 8 T 148/2001, kterým bylo rozhodnuto, při respektování právního názoru odvolacího soudu, že stěžovatel se ponechává ve vazbě.

Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), může se jím zabývat také věcně.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Okresního soudu Plzeň - město, Krajského soudu v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň - město, jako účastníků řízení, a prostudoval spis Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 18 T 148/2001.

Samosoudce Okresního soudu Plzeň - město ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel byl propuštěn z výkonu vazby. V dalším se soustředil na odůvodnění ústavní stížnosti. Nepovažuje za právně významný ani jeden z důvodů, které stěžovatel popisuje ve své ústavní stížnosti. Má za to, že nelze jakýmkoli způsobem odnímat stížnostnímu soudu právo a povinnost přezkoumat, k podané stížnosti státního zástupce proti usnesení o propuštění obžalovaného z vazby na svobodu, důvodné podezření obžalovaného ze spáchání trestné činnosti. Opačný postup by zcela popřel princip dvouinstančnosti trestního soudního řízení. Současně by bylo v trestním řádu zcela nadbytečné ustanovení, podle něhož má státní zástupce právo podat, po vyhlášení zprošťujícího rozsudku proti rozhodnutí o propuštění z vazby, které zpravidla následuje, stížnost, která má odkladný účinek. Právě tak je zákonné, podle názoru soudu prvního stupně, že stížnostní soud není oprávněn provádět žádné další důkazy ve věci, a na základě důkazů, které byly provedeny, je povinen učinit závěr o tom, zda je či není dáno důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti. Stěžovatel tedy vytýká Krajskému soudu v Plzni, že postupoval zákonným způsobem. K výtce směřující vůči rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 8 T 148/2001, ze dne 22. 5. 2002 uvedl, že podle § 149 odst. 6 TrŘ byl, jako soud prvního stupně, vázán vysloveným právním názorem Krajského soudu v Plzni, a bude jím vázán, pokud na základě nově prováděných důkazů či jiných právně významných skutečností nenastane taková změna, která by mohla přivodit změnu náhledu na tuto základní významnou otázku. Opačný postoj soudu prvního stupně by nutně znamenal nerespektování názoru soudu stížnostního a došlo by k porušení § 149 odst. 6 TrŘ. Za takové situace by soud prvního stupně musel stále dokola, v situaci, kdy vyhlásil zprošťující rozsudek, vydávat rozhodnutí o propuštění obžalovaného na svobodu, pokud by státní zástupce podával proti takovým rozhodnutím stížnosti a soud stížnostní by nezměnil svůj názor na otázku důvodného podezření. Jak soud prvního stupně dovodil, taková situace v soudním rozhodování, a nikoli ta, která nastala v předmětném případě, by právě znamenala popření principu dvouinstančnosti trestního soudního řízení. Na základě těchto úvah považuje ústavní stížnost R. Č. za nedůvodnou.

Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň - město ve svém vyjádření uvedla, že napadená usnesení neporušila zákon ani právo obžalovaného (tj. stěžovatele) na spravedlivý proces, neboť uvedená usnesení jsou v souladu s trestním řádem.

Krajský soud v Plzni především poukázal na odůvodnění obou napadených usnesení. K námitce směřují do rozhodnutí ve věci sp. zn. 7 To 267/2002 konstatoval, že v době rozhodnutí se ve spise nacházela pouze stížnost R. Č., doručená jeho obhájcem do podatelny soudu prvního stupně dne 15. 4. 2002, tedy po uplynutí třídenní zákonné lhůty k podání stížnosti. Ta uplynula dnem 12. 4. 2002. Odvolací soud bez ohledu na to, jaké je označení čísla listu na předkládací zprávě, vždy pečlivě zkoumá, zda nebyla stížnost podána i jiným způsobem. Pokud by byla stížnost včas podána faxem, jak tvrdí stěžovatel, pak by na ni odvolací soud bral zřetel a nezvolil by postup podle § 148 odst. 1 písm. b) TrŘ. Proto nelze akceptovat námitky vyjádřené v ústavní stížnosti, včetně toho, že se krajský soud nevypořádal s faxovou stížností, která nebyla vyznačena na předkládací zprávě, ani jinde ve spise nalezena. K námitkám stěžovatele k usnesení sp. zn. 7 To 268/2002, krajský soud uvedl, že po vyhlášení zprošťujícího rozsudku bylo zcela logicky soudem prvního stupně rozhodnuto o propuštění stěžovatele z vazby podle § 72 odst. 1 TrŘ. Jednalo se však o nepravomocný zprošťující výrok, proti kterému ihned podal odvolání okresní státní zástupce. Současně podal stížnost proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele z vazby. V době rozhodování krajského soudu o stížnosti okresního státního zástupce nebyl rozsudek písemně vyhotoven. Důvody zproštění nebyly zřejmé a nepřicházelo v úvahu jakékoliv předjímání rozhodnutí o odvolání. Stěžovatel byl od počátku trestního řízení ve vazbě předstižné podle § 67 písm. c) TrŘ. Vzhledem k tomu, že následovalo řízení o odvolání okresního státního zástupce, které bylo zcela evidentně podáno v neprospěch stěžovatele, nemohlo dojít k žádné změně v posuzování uvedeného vazebního důvodu oproti tomu, jak byl v předchozích rozhodnutích soudů obou stupňů posuzován. Proto nemohlo být rozhodnutí o propuštění z vazby potvrzeno. Jak dále krajský soud dodává, v napadeném usnesení posuzoval pouze důvodnost vazby vzhledem ke stavu řízení v té době trestního řízení. Rozhodně svým usnesením nenaznačoval možnost rozhodování o odvolání okresního státního zástupce. Pouze vyjádřil, že trvá stále důvodné podezření ve smyslu § 67 TrŘ, proto nepovažuje argumentaci stěžovatele k oběma napadeným usnesením za důvodnou.

Ze spisu Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 8 T 148/2001 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl, s ohledem na konec lhůty trvání vazby podle § 71 odst. 8 písm. a) TrŘ, propuštěn z výkonu vazby na svobodu dne 2. 8. 2002 (č.l. 326 spisu).

Při posuzování ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

V úvodní části ústavní stížnosti napadl stěžovatel usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 7 To 267/2002, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 3. 2002, čj. 8 T 148/2001 - 211, jako opožděně podaná.

Předmětem sporu je, zda stěžovatel podal stížnost včas, tj. zda skutečně dne 12. 4. 2002 odeslal soudu prvního stupně stížnost prostřednictvím faxu, jak tvrdí. Na podporu svých tvrzení poukázal stěžovatel na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 176/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. BECK, sv. 20, str. 245. Hlavním rysem tohoto nálezu je situace týkající se faxového podání, které nelze v soudní evidenci najít. Ústavní soud ve zmíněném nálezu dospěl k závěru, že tato skutečnost nemůže být přičítána stěžovateli k tíži a je nutno, jsou-li pro to dostatečné důvody, vycházet z presumpce, že s přihlédnutím k běhu lhůty a k předložení originálu bylo podáno včas.

Ze spisu Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 8 T 148/2001 je zřejmé, že usnesení soudu prvního stupně bylo stěžovateli i jeho obhájci doručeno dne 9. 4. 2002. Stížnost proti usnesení byla doručena prostřednictvím obhájce do podatelny soudu prvního stupně dne 15. 4. 2002, tedy po lhůtě stanovené zákonem pro podání stížnosti (č.l. 235 spisu). Proto nelze nic vytknout Krajskému soudu v Plzni, který správně dovodil, že stížnost byla podaná po lhůtě a podle § 148 odst. 1 písm. b) TrŘ ji pro opožděnost zamítl. Je zřejmé, že odvolací soud, ani přes pečlivé přezkoumání spisu, zda stížnost nebyla podaná jiným způsobem, nemohl být o existenci faxového podání informován, neboť toto podání se ve spise nenacházelo a nenachází. Pouze na číslech listů 349 a 350 spisu jsou přiložena faxová hlášení o odeslání faxu shodná s těmi, která přiložil stěžovatel k ústavní stížnosti. Z předložených faxových hlášení vyplývá, že dne 12. 4. 2002 v 15.30 hod. a 15.35 hod. bylo učiněno faxové podání, odeslané z faxového čísla obhájce stěžovatele na faxové číslo Okresního soudu Plzeň - město. Podle sdělení Okresního soudu Plzeň - město je z faxového čísla obhájce stěžovatele evidováno podání ze dne 15. 4. 2002, ale není vyloučeno, že uvedené podání bylo přijato již dne 12. 4. 2002 v pátek a zapsáno až v pondělí dne 15. 4. 2002. Přesné datum, kdy dotyčné podání a v jaké věci bylo učiněno, není možné zjistit. Nelze opomenout skutečnost, že stěžovatelem předložená faxová hlášení o výsledku prokazují odeslání podání v rozsahu 5 (pěti) stran, ačkoli stěžovatel tvrdí, že z důvodu opatrnosti stížnost zaslal faxem na soud prvního stupně dvakrát (v jednom případě bez přílohy). Přitom stížnost byla v rozsahu tří stran plus jedna příloha, celkem tedy by muselo být faxem podáno sedm stran.
Ústavní soud na základě zjištěných skutečností uzavírá, že ústavní stížnost je třeba odmítnout. Jak již dříve Ústavní soud judikoval (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, C. H. Beck 1999, svazek 15, usnesení č. 56), v určitých případech může nastat situace, za které se spor stává čistě akademickým, a teorie i praxe jiných ústavních soudů se jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení základního práva na respektování osobní svobody, pak musí tento zásah být odstranitelný případným rozhodnutím Ústavního soudu. V dané věci, i za situace, kdy by byla tvrzení stěžovatele opodstatněná, nebylo by možno tento postup odvolacího soudu rozhodnutím Ústavního soudu napravit, neboť již proběhl a případná náprava (restitutio in integrum) by nebyla možná. Proto nemohl Ústavní soud dospět k jiné závěru, než že se jedná o návrh neopodstatněný, neboť ústavní stížnost v této části nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci.

V další části ústavní stížnosti napadl stěžovatel usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 7 To 268/2002. Odvolací soud napadeným rozhodnutím, ke stížnosti Okresního státního zástupce Plzeň - město, zrušil usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 4. 2002, čj. 8 T 148/2001 - 274, kterým byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu. V odůvodnění svého rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem objasnil, proč zrušil usnesení soudu prvního stupně a odůvodnil trvání vazebních důvodů podle § 67 písm. c) TrŘ. Z obsahu napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl.

Ústavní stížnost může stěžovatel podat, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených Listinou a není-li proti takovému rozhodnutí žádného řádného či mimořádného opravného prostředku. Vazbu, jako výrazný zásah do práv a svobod občanů, resp. její důvodnost, jsou orgány činné v trestním řízení povinny přezkoumávat v každém období trestního stíhání. Okresní státní zástupce využil svého práva dle § 72 odst. 2 TrŘ a podal, po vyhlášení zprošťujícího rozsudku, stížnost proti rozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby. Stížnost měla odkladný účinek, neboť státní zástupce podal současně odvolání proti zprošťujícímu rozsudku. Odvolací soud stížnosti vyhověl a usnesení soudu prvního stupně zrušil. K tomu Ústavní soud konstatuje, že jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat, neboť není nadřízen soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor.

Porušení čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny mělo, podle tvrzení stěžovatele, spočívat právě v tom, že odvolací soud vyhověl stížnosti okresního státního zástupce a zrušil usnesení soudu prvního stupně o propuštění z vazby na svobodu. Za porušení uvedeného ustanovení Listiny však není možno považovat pouze tu skutečnost, že názor soudu je odlišný od názoru stěžovatele.

Nezávislost rozhodování obecných soudů v ústavním a zákonném rámci představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících Listiny. Vyjádřením práva na řádný proces, vylučující libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, a to v trestním řízení, v případě usnesení, způsobem zakotveným v ustanovení § 134 odst. 2 TrŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Odůvodnění pak musí obsahovat konkrétní důkazy, o které soud svá rozhodnutí opřel. Ústavní soud shledal, že v projednávaném případě krajský soud rozhodoval v souladu se zákonem. Přijaté závěry odvolacího soudu, týkající se skutkových zjištění a jejich právního hodnocení, se nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Takto učiněné závěry jsou součástí nezávislého soudního rozhodování. Napadeným rozhodnutím nebyl porušen zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny), ale ani základní práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny) nebo základní právo na osobní svobodu (čl. 8 Listiny). S odkazem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že je ústavní stížnost i v této části zjevně neopodstatněná.

V závěrečné části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rovněž brojí proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 8 T 148/2001, kterým bylo, v souladu s právním názorem odvolacího osudu, rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, a navrhl jeho zrušení.

Ústavní soud nejprve posoudil, zda je ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně přípustná. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost se totiž pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, byly-li před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.

Jak vyplývá z napadeného usnesení soudu prvního stupně, stěžovatel byl řádně poučen o přípustnosti podat proti tomuto rozhodnutí stížnost jako řádný opravný prostředek. Ze spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 31. 5. 2002 řádnou a včasnou stížnost, kterou odůvodnil jednak sám (č.l. 305 - 306 spisu) a jednak prostřednictvím svého obhájce (č.l. 302 - 304 spisu). O podané stížnosti bylo rozhodnuto odvolacím soudem dne 3. 7. 2002, pod sp. zn. 8 To 375/2002 (č.l. 318 - 320 spisu), tedy až po podání ústavní stížnosti.

Pakliže je přípustný opravný prostředek i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k (případné) nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o opravném prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva.

Ústavní soud je bezvýjimečně vázán petitem, ve kterém musí být vždy napadeno konečné rozhodnutí ve věci. Pokud ústavní stížnost směřuje jen proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by bylo napadeno také existující rozhodnutí odvolacího soudu, mohlo by to ve svých důsledcích znamenat, že toto rozhodnutí odvolacího orgánu by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. Není proto přípustný návrh, který v petitu směřuje pouze proti prvostupňovému rozhodnutí, zatímco konečné rozhodnutí ponechává nedotčené.

S ohledem na výše uvedené a na obsah ústavní stížnosti je nepochybné, že tato nesměřuje proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jež stěžovateli § 141 TrŘ poskytuje a o němž byl také Okresním soudem Plzeň - město, v napadeném rozhodnutí ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 8 T 148/2002, poučen. V dané věci stěžovatel pochybil, že ústavní stížnost podal pouze proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Proto je ústavní stížnost, ve vztahu k napadenému usnesení Okresního soudu Plzeň - město, nepřípustná.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.





V Brně dne 27. března 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 388/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies