IV. ÚS 690/01 - K nečinnosti <span class="highlight">orgánu</span> veřejné moci

27. 03. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Ministerstvo jako orgán veřejné moci je vázáno obecně vymezeným ústavním limitem činnosti těchto orgánů, jímž je v principu především postulát, dle něhož může a současně je povinno činit pouze to, co stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky). Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. l Ústavy České republiky), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 27.03.2003 sp. zn. IV. ÚS 690/01)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 27. března 2003 sp. zn. IV. ÚS 690/01 ve věci ústavní stížnosti O. o. a. proti nečinnosti Ministerstva kultury.

Výrok

Ministerstvo kultury ČR svým postupem porušilo základní právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.


Odůvodnění



I.

Ústavní stížností, splňující formální předpoklady stanovené zákonem a doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 12. 2001 (dalším podáním doplněnou dne 25. 3. 2002), brojí stěžovatel proti nečinnosti Ministerstva kultury (dále též "ministerstvo"), kterou spatřuje v absenci postupu, jímž by označený orgán veřejné moci, v souladu s ustanovením § 106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), (dále jen "zákon č. 121/2000 Sb.") uvedl obsah a rozsah oprávnění stěžovatele k výkonu hromadné správy dle dosavadních právních předpisů, považovaného ex lege za oprávnění dle uvedeného zákona, do souladu s tímto zákonem, když k tomuto postupu je stanovena v citovaném ustanovení lhůta 90 dnů od nabytí účinnosti zákona k vydání oprávnění nových. V této nečinnosti ministerstva potom spatřuje stěžovatel dotčení svého ústavně zaručeného práva na stanovené postupy ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K vlastnímu odůvodnění svého návrhu stěžovatel uvedl, že vykonává coby subjekt práva ve spolkové formě podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, hromadnou, resp. kolektivní správu práv autorů pro obor výtvarný, včetně obrazové složky audiovizuálních děl, a obor architektonický v rozsahu oblastí uvedených v § 2 odst. 1 písm. c), e), f), g) a i) zákona č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů, a to na základě rozhodnutí ministerstva ze dne 9. 7. 1997. Poznamenává, že v souvislosti se zrušením zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), zákonem č. 121/2000 Sb. byl v části první hlavě čtvrté upraven institut kolektivní správy (§ 95 - 104). S ohledem na tuto novou právní úpravu a její koncepci v oblasti autorských práv pak bylo nutné její promítnutí i do dříve udělených oprávnění k výkonu hromadné správy a její transformace na správu kolektivní. Z tohoto důvodu, jak uvádí stěžovatel, bylo do nového zákona zařazeno též přechodné ustanovení, které takto vzniklou situaci speciálně řešilo v § 106 odst. 7, podle něhož "Oprávnění k výkonu hromadné správy udělená podle dosavadních předpisů se považují za oprávnění ke kolektivní správě práv podle tohoto zákona. Obsah a rozsah těchto oprávnění uvede ministerstvo do souladu s tímto zákonem a vydá příslušným osobám do 90 dnů od nabytí účinnosti tohoto zákona oprávnění nová.".

Podle názoru stěžovatele je z citovaného ustanovení zřejmé, že tak ex lege vznikla ministerstvu bez dalšího povinnost vydat příslušným subjektům "zesouladněná oprávnění". Na podporu svého stanoviska k uvedené problematice odkazuje v této souvislosti na komentář k zákonu č. 121/2000 Sb. [Chaloupková H., Svobodová H., Holý P., Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) a předpisy související. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2001, str. 196], jakož i důvodovou zprávu k vládnímu návrhu citovaného zákona. Poukazuje na to, že v daném případě se ministerstvo v rozporu s dotčeným ustanovením snažilo vnutit dosavadním hromadným správcům postup podávání nových žádostí o udělení předmětného oprávnění ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., což ti (motivováni obavami z problémů) posléze reflektovali a v souladu s § 98 citovaného zákona též předmětné žádosti podali. Stěžovatel tak učinil rovněž dne 30. 11. 2000, přičemž paradox popsané situace spatřuje v tom, že byl nucen žádat o něco, k čemu již byl - údajně bez dalšího - oprávněn. Předpokládal totiž, že není možné, aby mu bylo, a to na základě žádosti, dříve udělené oprávnění v podstatě odňato. Jak v této souvislosti uvádí na jiném místě ústavní stížnosti, vzhledem ke skutečnosti, že zákon č. 121/2000 Sb. nabyl účinnosti až poté, co bylo zmíněné podání učiněno, mělo ministerstvo - i přesto, že byl návrh učiněn s ohledem na § 106 odst. 8 uvedeného zákona (pozn. ÚS: "Správní řízení zahájená před účinností tohoto zákona se ukončí podle tohoto zákona.") - postupovat ve vazbě na existenci překážky rei iudicatae. Nicméně zatímco ostatním kolektivním správcům bylo nové oprávnění vydáno ke všem u nich v úvahu přicházejícím právům tzv. kolektivní správy, a to v intencích, v jakých bylo žádáno, v případě stěžovatele se tak nestalo. Naopak bylo vydáno předběžné opatření ministerstva ze dne 26. 2. 2001 č. j. 16205/2000 spočívající v zákazu disponovat s veškerými peněžními prostředky včetně příslušenství, které byly vybrány stěžovatelem v souladu s vyhláškou č. 115/1991 Sb., o úpravě odměn a náhrad oprávněným subjektům za užití předmětů ochrany podle autorského zákona pořízením zvukové nebo zvukově obrazové rozmnoženiny a veřejným půjčováním snímků pro osobní potřebu, pro autory děl výtvarných, tj. pro autory obrazové složky audiovizuálních děl, a které byly v této souvislosti poukázány na účty stěžovatele vedené u peněžních ústavů.

Ačkoliv měla být podaná žádost o udělení oprávnění ve smyslu § 98 odst. 5 zákona č. 121/2000 Sb. vyřízena do 90 dnů, trvalo řízení více než 190 dnů. V této souvislosti stěžovatel poznamenává, že z právní úpravy správního řízení nevyplývá možnost prodlužovat speciální lhůtu danou zvláštním předpisem k rozhodnutí podle § 49 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Rozhodnutím ve věci ze dne 11. 6. 2001 ministerstvo udělilo stěžovateli oprávnění k výkonu kolektivní správy k dílům výtvarným, fotografickým a architektonickým. Současně zamítlo návrh na udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů obrazové složky děl audiovizuálních. Stěžovatel v relaci k tomu namítá, že byl k výkonu hromadné správy pro tento obor oprávněn již zmíněným rozhodnutím z roku 1997. Poukazuje na to, že u ostatních kolektivních správců zůstaly jejich předměty ochrany (pro něž vykonávaly hromadnou správu) nedotčeny, což považuje za porušení principu rovnosti. V reakci na uvedený postup vzal předmětné podání, poté, co proti citovanému rozhodnutí podal nejprve rozklad, 12. 7. 2001 zpět a současně požadoval po ministerstvu dodržení postupu podle § 106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., jak to umožňuje podle jeho názoru i § 18 správního řádu (řízení ex officio). V daném případě rozhodl ministr kultury Pavel Dostál o tomto zpětvzetí návrhu po více než 110 dnech, čímž nadto došlo k neopodstatněným průtahům v řízení (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) způsobujícím stěžovateli škodu.

Důsledkem popsané situace, kterou stěžovatel dle svého tvrzení nikterak nezavinil, je potom stav, kdy osoby povinné k platbě zvláštních odměn ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. a uživatelé předmětů ochrany s ním nechtějí vstupovat do právních vztahů. V souvislosti s řízením o udělení předmětného oprávnění na návrh bránila v započetí řízení o zesouladnění oprávnění podle jeho přesvědčení překážka litispendence, která však zastavením řízení v důsledku zpětvzetí návrhu pominula. Má za to, že na základě přechodného § 106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb. se oprávnění k výkonu hromadné správy transformují ex lege na oprávnění ke kolektivní správě, přičemž věta druhá citovaného ustanovení je ve vztahu k § 98 tohoto zákona úpravou zvláštní, stanovující postup při vydávání nových zesouladňujících oprávnění.

Ze zmíněného postupu ministerstva stěžovatel dovozuje dotčení na svém ústavně zaručeném právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nečinnost ministerstva po odpadnutí překážky litispendence je jiným zásahem orgánu veřejné moci, když nebylo z jeho strany postupováno tak, jak to předpokládá správní řád v § 3, v němž se mimo jiné uvádí, že správní orgány jsou povinny chránit zájmy občanů a organizací a postupovat s nimi v úzké součinnosti tak, aby mohli svá práva nejen hájit, ale aby také mohli své návrhy uplatnit, a v němž se dokonce správním orgánům výslovně ukládá zabývat se každou věcí. Na podporu svých argumentů potom stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 366/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 120). Napadeným postupem mělo být rovněž porušeno i právo stěžovatele zakotvené v čl. 34 odst. 1 Listiny, neboť - jak uvádí - kolektivní správa je právem aprobovaný institut ochrany tvůrčí duševní činnosti a nemožnost ji vykonávat představuje zásah do tohoto ústavního práva, když nevydání nového oprávnění způsobuje stěžovateli neodůvodněnou újmu při snaze sjednávat hromadné, příp. kolektivní smlouvy s uživateli předmětů ochrany, se zahraničními partnerskými organizacemi, jakož i především při ochraně předmětů ochrany samotných. Navrhl proto, aby Ústavní soud nálezem zakázal ministerstvu pokračovat v porušování práva stěžovatele na stanovené postupy podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na základě výzvy Ústavního soudu podal účastník řízení, Ministerstvo kultury, k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, ve kterém kategoricky odmítl tvrzení o své nečinnosti, když konstatoval, že se podáními stěžovatele řádně zabýval a v řízení s ním postupoval v úzké součinnosti. Pakliže se stěžovatel domníval, že porušuje jeho práva, mohl na svou ochranu použít např. v případě doby do podání rozkladu proti rozhodnutí ze dne 11. 6. 2001 ustanovení § 50 správního řádu nebo v případě tvrzení o zpětvzetí návrhu jako jediné možnosti ochrany práv ustanovení občanského soudního řádu upravující správní soudnictví, což neučinil, a proto v této souvislosti ministerstvo namítlo nepřípustnost ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poskytuje. Ohledně lhůt, ve kterých účastník rozhodoval, odkázal na možnost jejich prodloužení v souladu s § 49 správního řádu a ve vztahu k rozhodování o zpětvzetí návrhu ze dne 12. 7. 2001 uznal její překročení. Poukázal též na to, že ani v tomto období nebyl ve věcech, které mají přímou souvislost s ústavní stížností, nečinný. Dne 1. 8. 2001 bylo ex officio zahájeno řízení o odnětí oprávnění, a to v části správy majetkových práv výtvarných autorů děl audiovizuálně užitých [z příloh vyplývá, že ministerstvo v dané věci vydalo rozhodnutí pod zn. 12317/1/2001 dne 21. 1. 2002, v němž rozhodlo o odnětí oprávnění v uvedeném rozsahu podle § 99 odst. 1 písm. a) zákona č. 121/2000 Sb.] s tím, že pokud by v této věci bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, mohl stěžovatel obdržet oprávnění ke kolektivní správě, jak to ukládá zákon. Ten však využil svého práva a proti rozhodnutí podal opravný prostředek, a to i přesto, že majoritní část jeho oprávnění ke kolektivní správě by zůstala zachována. Ministerstvo nezpochybňuje "přechod" oprávnění stěžovatele ke kolektivní správě po formální stránce. Poukazuje však na to, že jednou udělená oprávnění k této správě mohou být změněna, a to buď na základě podnětu žadatele nebo na základě rozhodnutí ministerstva v řízení zahájeném z jeho podnětu podle § 99 zákona č. 121/2000 Sb., což platí i pro případy podle § 106 odst. 7 citovaného zákona. Jednání stěžovatele završené předmětnou ústavní stížností dle přesvědčení ministerstva směřuje k domožení se stavu, který by nebyl v souladu se stávající právní úpravou, tj. stavu platícího do nabytí účinnosti zákona č. 121/2000 Sb. Účastník rovněž popřel tvrzení stěžovatele, že by byl nucen k podání nové žádosti, nicméně má za to, že bylo v zájmu kolektivních správců, aby osvědčili skutečnosti podle § 98, tj. podali žádosti doložené náležitostmi požadovanými zákonem, aby jim udělená oprávnění nebyla zpochybňována v soudním řízení, jak se tomu již stalo ohledně kolektivního správce D. Účastník řízení je tak přesvědčen o správnosti svého postupu, jímž zrušil oprávnění stěžovatele v části výkonu hromadné (kolektivní) správy majetkových práv výtvarných autorů děl audiovizuálně užitých, tj. kameramanů, architektů, scénografů a ostatních výtvarníků audiovizuálních děl. Konečně neshledává, z důvodů ve vyjádření blíže rozvedených, pravdivým ani tvrzení stěžovatele o škodách jemu způsobených v souvislosti s předmětnými správními řízeními. Poukaz na čl. 36 odst. 1 Listiny potom považuje za nepřípadný, neboť podle jeho názoru možnost domáhat se svého práva stanoveným postupem znamená, že se jedná o realizaci subjektivního práva vyplývajícího z procesních předpisů (mj. správního řádu), kterým se uplatňují práva u soudů nebo jiných orgánů. V tomto směru nebylo stěžovateli nikdy bráněno v realizaci jeho práv, když k jednání nebyl jednak nijak nucen, ani na druhé straně nebyl ze strany ministerstva nijak omezován. Z těchto, jakož i dalších důvodů navrhl účastník řízení odmítnutí ústavní stížnosti.

Na konstatované vyjádření účastníka reagoval stěžovatel replikou, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 6. 2002. V ní zevrubným způsobem odmítl jednotlivé výhrady ze strany ministerstva vznesené a opětovně zdůraznil, že předmětem ústavní stížnosti je porušení práva "na stanovené postupy" ze strany účastníka spočívající v tom, že nedostál své povinnosti dřívější oprávnění posoudit a zesouladnit je s novým zákonem, přičemž se tak mělo stát v určené lhůtě (§ 106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb.).

II.

Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost shledal přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), neboť byla podána ještě před účinností zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a směřuje proti ústřednímu orgánu státní správy - jeho nekonání ve smyslu ustanovení § 106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb. Přitom právě v poměru k takovému orgánu státní správy v době podání ústavní stížnosti tehdy platný právní řád účinný právní prostředek proti nečinnosti neobsahoval.

Po zjištění, že ústavní stížnost splňuje formální předpoklady, přezkoumání k posouzení předložené věci a zvážení všech rozhodných okolností posléze shledal, že podaná ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě zdůraznit, že s ohledem na petit ústavní stížnosti, který vymezuje rámec řízení, nemohl v tomto řízení jakkoliv hodnotit věcnou správnost a ústavnost jednotlivých v ústavní stížnosti stěžovatelem zmiňovaných rozhodnutí ministerstva. Zaměřil se tedy pouze na posouzení postupu ministerstva v dané věci, pro které je určující dikce (a interpretace) ustanovení § 106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb. stanovícího, že "Oprávnění k výkonu hromadné správy udělená podle dosavadních předpisů se považují za oprávnění ke kolektivní správě práv podle tohoto zákona. Obsah a rozsah těchto oprávnění uvede ministerstvo do souladu s tímto zákonem a vydá příslušným osobám do 90 dnů od nabytí účinnosti tohoto zákona oprávnění nová.". Požadavkům tohoto ustanovení dle názoru Ústavního soudu ministerstvo nevyhovělo, a to nejen s ohledem na lhůtu v této normě stanovenou.

Předmětné intertemporální ustanovení je ustanovením řešícím vztah citovaného zákona k předcházející právní úpravě, a to ve vazbě na subjekty, které získaly právní statut osob, jimž svědčilo oprávnění k výkonu hromadné správy dle předchozího zákona, přičemž nová právní úprava nahradila tento institut obsažený ve zrušené právní úpravě novým, a to institutem kolektivního správce (oprávněním k výkonu kolektivní správy). Z citovaného ustanovení se podává formální kontinuita právního statutu osob, kterým bylo uděleno oprávnění k výkonu hromadné správy, a tedy trvání tohoto oprávnění v obsahu a rozsahu uděleném, a to až do okamžiku vydání oprávnění nových v obsahu a rozsahu odpovídajícím právní úpravě nové.

V návaznosti na to se Ústavní soud zabýval relevancí skutečnosti, jakož i jejími důsledky, že ministerstvo v případě stěžovatele nezahájilo z úřední povinnosti řízení, v němž by uvedlo soulad oprávnění stěžovatele k výkonu hromadné správy, považovaného ode dne nabytí účinnosti zákona č. 121/2000 Sb. za oprávnění ke kolektivní správě práv podle tohoto zákona, co do obsahu a rozsahu do souladu s tímto zákonem. Zabýval se tak tím, zda uvedenou nečinností došlo k namítanému zásahu do práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny.

Mezi oběma stranami je v podstatě nesporné, že podle prvé věty citovaného ustanovení se hromadnému správci dříve vydané oprávnění k výkonu hromadné správy považuje za oprávnění k výkonu kolektivní správy práv podle nového zákona. Druhá věta tohoto ustanovení (v níž není jakýkoliv odkaz na ustanovení § 98 či 99 zákona č. 121/2000 Sb.) pak podle přesvědčení Ústavního soudu upravuje speciální procesní postup ministerstva ve zvláštním řízení, které je tento orgán povinen zahájit z úřední povinnosti, a v průběhu něhož je oprávněn vykonávat jen ty pravomoci, které mu toto ustanovení poskytuje, tedy uvádět dřívější oprávnění co do obsahu a rozsahu v soulad s novým právním stavem, který byl nastolen přijetím nového zákona (jenž, jak tomu nasvědčuje i důvodová zpráva, zachování nepřerušeného výkonu svěřené správy fungujícími ochrannými organizacemi předpokládá).

Je tedy nepochybné, že ministerstvo mělo z úřední povinnosti zahájit řízení odpovídající požadavkům § 106 odst. 7 citovaného zákona tak, aby ve lhůtě v něm stanovené vydalo oprávnění nová. Tomuto zákonnému příkazu postup ministerstva v dané věci, a to nejen pokud jde o dodržení stanovené lhůty, nevyhověl. Skutečnost, že stěžovatel sám podal žádost o udělení předmětného oprávnění podle § 98 citovaného zákona, kterýžto návrh posléze vzal zpět poté, co mu ministerstvo rozhodnutím ve věci ze dne 11. 6. 2001 zn. 16205/1/2000 částečně vyhovělo, v odpovídajícím rozsahu předmětné oprávnění udělilo (k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů a jiných nositelů práv podle § 95 zákona č. 121/2000 Sb. k dílům výtvarným, fotografickým a architektonickým, v rozhodnutí blíže specifikovaným) a ve zbylé části návrh zamítlo (oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů obrazové složky děl audiovizuálních), potom nemůže na tento závěr o esenciálním pochybení ministerstva sehrávat jakýkoliv vliv, neboť toto řízení nemělo být vůbec zahájeno, resp. řízení o této žádosti mělo být právě s ohledem na existenci přechodného ustanovení a jeho obsah zastaveno.

Z pohledu ústavněprávního je nutno v zásadě na danou problematiku nahlížet tak, že ministerstvo jako orgán veřejné moci je vázáno obecně vymezeným ústavním limitem činnosti těchto orgánů, jímž je v principu především postulát, dle něhož může a současně je povinno činit pouze to, co stanoví zákon [čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. l Ústavy), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Tato předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci je vyjádřením maximy, na základě níž se lze v demokratickém právním státě spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nikdo, tj. fyzická či právnická osoba, nebude zklamán. Pouze takto předvídatelné chování naplňuje v praxi fungování materiálně chápaného demokratického právního státu a vylučuje prostor pro případnou svévoli. Obsah citovaných ustanovení, totiž že státní moc lze uplatnit jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, nelze totiž chápat jako volnou úvahu státních orgánů, zda tak učiní či nikoliv, ale naopak jako povinnost uplatňovat tuto moc (zákonem stanoveným způsobem) tam, kde je to nezbytné (k tomuto srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 488/01 ze dne 11. 7. 2002, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 85), neboť podřízení státní moci v obou těchto směrech svrchovanosti zákona tvoří základ právního státu.

Řečeno poněkud jiným způsobem, vyváženost mezi mocí veřejnou a jí podřízenými subjekty vyjadřuje (mimo jiné) ústavně zakotvená mez chování dovoleného, ex constitutione vymezená pro subjekty práv v obecných ustanoveních hlavy první Listiny, které zařazuje - nahlíženo uvažovaným prizmatem - do dvou základních kategorií. Zatímco čl. 2 odst. 3 Listiny stanoví, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, stojí v kontrapozici vůči němu dikce odstavce 2 téhož článku adresovaného státní moci, ze kterého plyne nejen možnost orgánů veřejné moci tuto moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon, nýbrž je v něm pojmově obsažen i ústavní imperativ v podobě povinnosti orgánů veřejné moci (zcela a bez výhrad) činit, co jí zákon ukládá. Je zde tudíž na ústavní úrovni zabudována jednak garance proti zneužití státní moci, jednak i právní jistota spočívající v záruce faktické realizace státní moci tam, kde zákon tuto realizaci (při naplnění zákonných znaků) předpokládá. Jak plyne z rozboru projednávané ústavní stížnosti, ministerstvo v dané věci tyto ústavní kautely nerespektovalo, když se konkrétně nejedná pouze o nedodržení příslušné lhůty, leč i o absenci samotného jednání ministerstva ex lege předvídaného, čímž zjevně vykročilo z ústavních kritérií kladených na výkon státní moci v podmínkách právního státu.

S ohledem na popsaný stav věci a důvody shora vyložené Ústavní soud dovozuje, že ministerstvo tím, že z úřední povinnosti nezahájilo řízení zákonem předpokládané, porušilo základní právo stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť mu zákon ukládal jednat postupem uvedeným v § 106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb. Rozhodl proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak jak je ve výroku uvedeno, když s přihlédnutím k vývoji dané věci po podání ústavní stížnosti se omezil pouze na konstatování porušení základního práva stěžovatele.


Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla Varvařovského

Jakkoliv sdílím většinový názor členů senátu, že postup Ministerstva kultury při aplikaci přechodných ustanovení zákona č. 121/2000 Sb. (konkrétně § 106 odst. 7) nebyl v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 2 odst. 3 Ústavy a s čl. 2 odst. 2 cit. Listiny, za situace, kdy výsledkem tohoto postupu bylo konkrétní správní rozhodnutí, proti kterému byla podána správní žaloba, o které dosud nebylo Vrchním soudem v Praze (po 1. 1. 2003 pak Nejvyšším správním soudem v Brně) rozhodnuto, měla být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, neboť dosud nebyly vyčerpány dostupné prostředky, které stěžovatel měl (resp. má) k tomu, aby dosáhl stavu, kterého se dožaduje.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 690/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies