II. ÚS 5/02

01. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2003 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. G., zastoupeného JUDr. T. Š., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2001, sp. zn. 5 To 511/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění


Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2001 (5 To 511/2001), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 29. srpna 2001 (9 T 61/2001-688) a tvrdil, že postupem uvedeného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], resp. právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny), právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), jakož i presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).

Podle odůvodnění ústavní stížnosti se tak stalo tím, že obecné soudy výrok o vině stěžovatele založily toliko na listinných důkazech (protokoly o záznamu telekomunikačního provozu), které nesprávným způsobem provedly pouhým přečtením spolu s ostatními důkazy, aniž by měl stěžovatel možnost bezprostředně se vyjádřit ke každému jednotlivému důkazu. Stěžovatel byl nespravedlivě odsouzen jen na základě domněnek a hypotéz, které nebyly ničím reálně podložené a odporovaly nejen zásadám trestního řízení, ale i zásadám obsaženým v ústavním zákoně, a to především presumpci neviny. Dále vedl stěžovatel polemiku s rozhodovacími důvody obecného soudu, napadl postup orgánů činných v jeho trestní věci, jakož i pochybení v řízení před obecným soudem (odposlechy tel. hovorů jen na základě žádosti policejního orgánu, neprovedení jím navrženého důkazu, porušení práv na obhajobu) a opakovaně tvrdil, že rozhodnutí obecného soudu trpí podstatnými vadami; navrhl proto, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ústavní stížností napadeného rozsudku obecného soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst.1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zák., trestným činem porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst.1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr.zák., trestným činem porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst.1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zák., jichž se dopustil způsobem dostatečně popsaným ve výroku rozsudku obecného soudu II. stupně (§ 120 odst. 3 tr. ř.), společně s M. G., T. M., T. S., E. W., přičemž inkriminovaným jednáním způsobili značnou škodu a získali značný prospěch.

Za tento trestný čin byl stěžovatel (§ 148 odst. 3, § 35 odst.1 tr. zák.) odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem (§ 39a odst. 2 písm. b) tr. zák.) a peněžitému trestu ve výměře 80.000,- Kč (§ 53 odst.1, § 54 odst.1, odst. 3 tr. zák.), s náhradním trestem odnětí svobody v trvání čtyř měsíců (§ 54 odst. 3 tr. zák.). Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks mobilního telefonu ERRICSSON černé barvy, typu 1050702, výrobní číslo 490534-61-2251029-0, i trest zákazu činnosti (§ 49 odst.1, § 50 odst.1 tr.zák.) spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje na dobu pěti let, když obecný soud neuvěřil obhajobě stěžovatele, že se žádných inkriminovaných trestných činů nedopustil. Stěžovatel v průběhu celého řízení nevypovídal a obecné soudy dospěly k závěru o jeho vině, neboť byl nepochybně usvědčen provedenými důkazy.

Svou ústavní stížnost, jak již bylo dříve řečeno, odůvodnil stěžovatel tvrzením o pochybení obecného soudu v oblasti procesního postupu v řízení, hodnocení důkazů a své námitky v tomto směru - stručně shrnuto - rozvedl polemikou s rozhodovacími důvody obecného soudu tak, jak tato se podává již z průběhu opravného řízení, v němž v podstatě stejnými vývody (tvrzeními) jako v ústavní stížnosti usiloval o zprošťující výrok. Tvrzení stěžovatele uvedená v ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvodnými. Jeho námitky, uvedené ve vztahu k usvědčujícím záznamům telekomunikačního provozu o hovorech z mobilních telefonů i pevné telefonní stanice, že byly zařazeny do spisového materiálu, pořízených na základě žádosti policejního orgánu a státního zástupce, bez příkazu soudu k odposlechu, jsou nedůvodné.

Okresní soud v Karviné na návrh státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné, vydal v souladu s § 88 odst.1 tr. řádu příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mobilních telefonů i pevné telefonní stanice stěžovatele i M. G. (sp. zn. Nt 9/2000/V, dne 3. 10. 2000, sp.zn. Nt 10/2000/V), a to na dobu od 3. 10. 2000 do 30. 11. 2000 včetně. Pokud obecné soudy provedly důkaz přečtením protokolů o záznamu telekomunikačního provozu (hlavní líčení 24. 5. 2001 č.l. 660), je zřejmé, že důkaz byl proveden v souladu s ustanovením § 88 odst. 4 tr. zák. (není výslovně uvedeno, že důkaz musí být proveden přehráním magnetofonového záznamu). Obsah zaznamenaných telefonních hovorů stěžovatele nepochybně usvědčuje. Lze tedy uzavřít, že stěžovatel svou ústavní stížností, výtkou stran nesprávného procesního postupu a hodnocení důkazů obecnými soudy, usiluje o přezkum věcné správnosti (legality) jejich rozhodnutí.

Pro úplnost se uvádí, že v rámci operativního šetření v inkriminované době při plnění úkolů policie podle § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, byla možnost takové údaje vyžadovat postupem dle § 47 citovaného zákona v rámci použití operativně pátracího prostředku - sledování osob a věcí podle ustanovení § 34 (za podmínek ustanovení § 33 a § 37) téhož zákona, rovněž však s odkazem na ustanovení § 86 odst.1 zákona o telekomunikacích.

Krajský soud v Ostravě, sp. zn. Nt 527/2000/V, a sp.zn. Nt 537/2000/, povolil použití operativní techniky formou odposlouchávání a zaznamenávání telekomunikačního provozu mobilních telefonů i pevné telefonní stanice stěžovatele i M. G. Záznamy o odposlouchávání a zaznamenávání telekomunikačního provozu za období před rozhodnutím soudu o odposlechu dle § 88 odst.1 tr.ř. však nebyly použity jako důkaz v řízení před obecným soudem, ale staly se součástí výsledků operativního šetření.

Ve své ustálené rozhodovací praxi však Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil, že s ohledem na své ústavní postavení orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, takový přezkum do jeho pravomoci spadá jen za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), stejně jako mu nepřísluší zasahovat do hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další); ony zvláštní podmínky, které by umožnily ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných však ve stěžovatelově věci zjištěny nebyly a nebyly ostatně stěžovatelem ani tvrzeny.

V postupu orgánů činných v přípravném řízení ani v postupu obecných soudů před tím, než byl vydán napadený rozsudek, nelze shledávat takové procesní vady, jež by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§ 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.); ústavně zaručené základní právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům
(čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny, § 214 tr. ř.) obsahuje v sobě předpoklad, že jde o důkazy, s nimiž se jak obžalovaný sám, tak i jeho obhájce, měli možnost seznámit natolik, aby jim byly zcela srozumitelné, a aby k nim - ze svého hlediska - mohli zaujmout stanovisko a ovlivnit tak úvahy soudu při jejich hodnocení, a to bez ohledu na skutečnost, zda důkaz svědčí v jeho prospěch či neprospěch (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 62/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 78, Praha 1995).

Lze přisvědčit tvrzením stěžovatele, že postup soudu, kdy neměl možnost vyjádřit se jednotlivě ke každému provedenému důkazu ale souhrnně až po přečtení všech listinných důkazů, není v souladu s ustanovením § 214 tr. ř.. Stěžovateli byl však obsah protokolů o záznamech telekomunikačního provozu znám již v přípravném řízení (záznam o prostudování spisu č.l. 603), v hlavním líčení byl důkaz proveden jejich přečtením a byl-li stěžovatel dotazován až po konstatování všech záznamů, nelze dospět k závěru, a to i vzhledem k průběhu hlavního líčení, kdy stěžovatel zásadně odmítal výpověď a vyjádření, že by toto pochybení dosáhlo ústavněprávní roviny. Stěžovatel žádné obdobné námitky v průběhu hlavního líčení nevznesl ani prostřednictvím svého obhájce.

Z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu (§ 125 tr. ř.) je také dostatečně zřejmé, proč obecný soud nepokládal za potřebné řízení doplňovat dokazováním v intencích návrhů obhájce stěžovatele (znalecká expertiza hlasů), a proto lze uzavřít, že rozhodnutím obecného soudu, z hlediska ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), nelze ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.

Stěžovatelova ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3
zákona).



V Brně dne 1. dubna 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 5/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies