II. ÚS 358/01

01. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2003 v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti manželů B. a a P. S., zastoupených JUDr. I. V., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. března 2001, č.j. 25 Co 55/2001-84, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 16. 9. 1998, č.j. 3 C 187/98-32, a proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2000, č.j. 22 Cdo 2213/99-73, t a k t o:


Ústavní stížnost se o d m í t á .


Odůvodnění:


Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2001 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, protože se jimi cítili dotčeni ve svých základních právech a svobodách, konkrétně v právu vlastnickém garantovaném čl. 11 odst. 1 věta druhá a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 a 35 zákona], Ústavní soud shledal, že nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

Z napadených rozhodnutí, z rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 1999 [25 Co 834/98-48, jež nebylo napadeno], ze správního spisu bývalého Okresního národního výboru Semily [Fin-R-39/89-os.už] a ze spisů Okresního soudu v Semilech vedených pod spisovými značkami 1 C 367/94 a 3 C 187/97 [nyní je veden pod sp. zn. 3 C 773/2000], vyplývá následující stav věci. Stěžovatelé byli PhMr. M. V. (dále jen "dřívější spoluvlastnice") označeni jako žalovaní v žalobě o určení vlastnického práva k ideální 1/3 pozemků, dále jen "předmětný pozemek". Zbylé 2/3 pozemků původně vlastnil bratr dřívější spoluvlastnice, jemuž byl v roce 1970 uložen trest propadnutí majetku za trestný čin opuštění republiky, na základě kterého pozemky připadly státu. Stát poté pozemky převedl na býv. MěNV v Lomnici nad Popelkou. Této žalobě okresní soud rozsudkem ze dne 16. 9. 1998 [3 C 187/98-32] vyhověl, když předtím shledal naléhavý právní zájem na určení vlastnictví všech spoluvlastníků. Před tímto rozhodnutím okresní soud dne 29. 3. 1995 [1 C 367/94-39] rozsudkem určil, že dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 16. 3. 1988, uzavřená mezi dřívější spoluvlastnicí a býv. MěNV v Lomnici nad Popelkou, registrovaná Státním notářstvím v Semilech dne 9. 6. 1988 pod RI 417/88, je absolutně neplatná, protože odporuje zákonu, když MěNV v Lomnici nad Popelkou neměl v době provádění tohoto úkonu právo disponovat s jednou z parcel, která byla předmětem vypořádání [dle doložky nabyl tento rozsudek právní moci dne 4. 5. 1995]. Proti rozsudku, jímž bylo určeno vlastnické právo dřívější spoluvlastnice k předmětným pozemkům, podali stěžovatelé odvolání, na základě kterého krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a shledal, že dřívější spoluvlastnice má naléhavý právní zájem toliko ke svému tvrzenému ideálnímu 1/3 podílu. Proti tomuto rozhodnutí podala dřívější spoluvlastnice dovolání, ke kterému se stěžovatelé nevyjádřili. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. 11. 2000 [22 Cdo 2213/99-73] měnící rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Následně krajský soud, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR, po provedení dokazování potvrdil rozsudek okresního soudu a určil dřívější spoluvlastnici jako spoluvlastnici ideální třetiny předmětných pozemků. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé ústavní stížnost.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutím býv. Okresního národního výboru v Semilech ze dne 29. 3. 1989, č.j. Fin-R-39/89, o přidělení pozemku do osobního užívání (dále jen "rozhodnutí o přidělení"), jim vzniklo právo na uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku původního. V dalším období byl původní pozemek rozdělen na pozemky tři. Právo osobního užívání předmětného pozemku stěžovatelům vzniklo uzavřením dohody o zřízení tohoto práva ze dne 12.4. 1989, která byla registrována Státním notářstvím v Semilech dne 18. 4. 1989 [RII 259/89]. Právo osobního užívání předmětného pozemku bylo na základě ust. § 872 odst. 4 občanského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. změněno k. 1. 1. 1992 na právo vlastnické. Obecné soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručené právo stěžovatelů, když vlastnické právo všech vlastníků má stejný obsah a stejnou ochranu, která byla odepřena tím, že jim bylo vlastnické právo odňato. Obecné soudy nesprávně posoudily konkurenci vlastnického práva původních vlastníků a vlastnického práva stěžovatelů, které vzniklo transformací předchozího osobního užívání. Okolnost neexistence vlastnického práva státu k přidělovaným pozemkům nemohla mít vliv na neúčinnost rozhodnutí o přidělení, které bylo vydáno ve správním řízení a bylo projevem státní moci a nikoli projevem vůle státu jako vlastníka. Dřívější spoluvlastnice nebyla již v době přidělení pozemku považována za vlastníka přidělovaného pozemku, nebyla tedy účastníkem řízení, ani zjevně proti dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nic nenamítala. Rozsudek okresního soudu nabyl právní moci šest let po vydání rozhodnutí o přidělení. Ačkoli toto rozhodnutí je vadné, nelze jej podle stěžovatelů zrušit, neboť jejich dobrá víra nebyla ničím zpochybněna. Teprve v návaznosti na toto rozhodnutí uzavřeli stěžovatelé se státem dohodu o zřízení práva osobního užívání k předmětným pozemkům. Protože ke dni 31. 12. 1991 svědčilo stěžovatelům k předmětným pozemkům právo osobního užívání, dnem 1. 1. 1992 se přeměnilo přímo ze zákona na právo vlastnické a k tomuto okamžiku zaniklo k těmto pozemkům vlastnické právo původních vlastníků. Proto stěžovatelé tvrdí, že jsou nepochybnými vlastníky předmětných pozemků, a jestliže jim obecné soudy odňaly vlastnické právo, porušily čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelé poukázali na to, že Ústavní soud již ve své rozhodovací praxi vyložil zásady postupu při hodnocení konkurence dvou vlastnických práv (nález sp. zn. II. ÚS 103/96 ze dne 28. 5. 1997) a navrhli, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

Na výzvu se k věci vyjádřily město Lomnice nad Popelkou, Okresní soud v Semilech, Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud ČR [§ 42 odst. 4, § 30 odst. 4 zákona]. Město Lomnice nad Popelkou se ve svém vyjádření ze dne 31. 7. 2001 ztotožnilo s ústavní stížností. Předseda senátu krajského soudu ve svém obsáhlém vyjádření ze dne 2. 8. 2001 zrekapituloval průběh řízení a upozornil, že napadený rozsudek vydal v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu České republiky, a proto původní rozhodnutí okresního soudu potvrdil, vědom si toho, že rozsudek bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Krajský soud svůj právní názor, který je podle jeho mínění konformní s právním názorem Ústavního soudu ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 103/96, vyložil ve svém zrušeném rozhodnutí, na jehož odůvodnění pro stručnost odkazuje. Přestože si je vědom i právního názoru Ústavního soudu k závaznosti jeho rozhodnutí (ze dne 18. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 70/96), respektoval naprosto konkrétní zákonnou direktivu (§ 243d odst. 2 [sic] věta druhá občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000). Proto vyznívá napadené rozhodnutí zcela opačně než původní rozsudek tohoto soudu. Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR ve svém vyjádření ze dne 3. 7. 2001 rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dodal, že nemohlo jít o konkurenci dvou vlastnických práv, protože stěžovatelé se nestali uživateli předmětných pozemků a tudíž ani jejich vlastníky podle ust. § 872 odst. 1 a 4 občanského zákoníku v tehdy účinném znění. Jejich poukaz na čl. 11 Listiny nemůže proto být opodstatněný. Předsedkyně senátu okresního soudu ve svém vyjádření ze dne 26.7. 2001 [založeném omylem ve spise sp. zn. 3 C 773/2000] plně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dřívější vlastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§ 42 odst. 1 a 2 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelům se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Podle ust. čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 103/96 [in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 8, nález č. 64, Praha 1997, str. 133-140, dále jen "citovaný nález"], při posouzení právní povahy rozhodnutí ONV o přidělení pozemku do osobního užívání konstatoval, že: povaha účinků [správního] rozhodnutí je závislá na rozlišování vadných a nulitních správních aktů (zejména s důrazem na důvody vedoucí k nulitě a na zásadu presumpce správnosti správního aktu). Ústavní soud vychází ze závěru, že pokud by šlo o nicotný akt (paakt), nevznikly by z něj žádné právní následky, na rozdíl od neplatného aktu, u něhož se uplatní presumpce jeho správnosti (do doby zrušení jeho účinků)...okolnost neexistence vlastnického práva státu k přidělovanému pozemku nemohla mít vliv na neúčinnost rozhodnutí. Rozhodnutí býv. ONV bylo rozhodnutím orgánu státní správy (projevem státní moci a nikoli projevem vůle státu jako vlastníka). V posuzovaném případě nebyly předloženy žádné důkazy o tom, že by některé z rozhodnutí ONV o přidělení pozemku do osobního užívání nebylo vydáno ve správním řízení. Konec citace.

Argumentace citovaným nálezem není použita přiléhavě, protože tam vyslovený právní názor nebyl rozhodováním obecných soudů v nyní projednávané věci dotčen. V citovaném rozhodnutí Ústavní soud poukázal na zásadu volného hodnocení důkazů a rozhodl se nezasahovat do způsobu, jímž obecné soudy posoudily otázku právní naléhavosti určovací žaloby a otázku pasivní legitimace. Při této příležitosti na podkladu teorie presumpce správnosti správního aktu neshledal v daném případě důvod k zásahu a potvrdil proto rozhodnutí obecných soudů, protože správní akt v dané věci byl sice vadný, ale nikoli nicotný. V nyní posuzovaném případě již okresní soud konstatoval [3 C 187/98-34, první odstavec] "výrazné pochybnosti o dobré víře stěžovatelů, když předmětný pozemek užívali již před přidělením do osobního užívání, ačkoli jim byly známy nároky dřívější spoluvlastnice a muselo jim být zřejmé, že rozhodnutí o přidělení je vedeno snahou legalizovat faktický protiprávní stav". Základem námitky dřívější spoluvlastnice není tvrzení, že rozhodnutí o přidělení je nicotné proto, že jím byly přiděleny pozemky, které nebyly v tzv. socialistickém společenském vlastnictví, ale skutečnost, že účelem přidělení pozemku byla legalizace protiprávního stavu způsobeného svévolným jednáním státu, který s pozemkem nakládal bez ohledu na vůli dřívější spoluvlastnice. Na tomto jednání se aktivně podílel B. S., který byl dle svého tvrzení v letech 1986-1988 členem rady býv. MěNV. Před přidělením do osobního užívání pozemek se souhlasem města oplotil a prováděl na něm rekultivační práce. Při jednání u okresního soudu dne 16. 9. 1998 [3 C 187/98-30 verte] prohlásil, že již v roce 1986 věděl o 1/3 spoluvlastnictví "soukromníka" k předmětným pozemkům a nezajímalo ho, kdo je spoluvlastníkem, protože město [v jehož nejvyšším výkonném orgánu zasedal] slíbilo vše vyřídit. Přidělení pozemku do osobního užívání bylo podle žádosti stěžovatelů ze dne 2. 3. 1989 [strana 4 správního spisu ONV Semily Fin-R-39/89] projednáno a k přidělení doporučeno radou MěNV Lomnice nad Popelkou dne 4. 12. 1986. Tento orgán, jehož byl B. S. v té době členem, přidělení doporučil a toto doporučení bylo základem pro vydání rozhodnutí o přidělení předmětných pozemků do osobního užívání stěžovatelů [strana 1 správního spisu ONV Semily Fin-R-39/89.]

Účelem rozhodnutí o přidělení byla legalizace protiprávního stavu, který byl účastníkovi řízení znám. Znamená to, že plnění, které tvořilo předmět správního aktu, bylo právně nemožné. Pak je tento správní akt nicotným a presumpci jeho správnosti nelze aplikovat. Pokud by za této situace Ústavní soud ČR poskytl ochranu takto tvrzenému nároku, pokračoval by v legalizaci protiprávního stavu, což by bylo v rozporu se základními principy soudního rozhodování. Na základě neúčinného právního aktu nemohlo stěžovatelům platně vzniknout k 1. 1. 1992 vlastnické právo k předmětným pozemkům. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že rozhodnutí o přidělení je neúčinné, pak Ústavní soud z výše uvedených důvodů neshledává důvod k zásahu. Stěžovatelé v průběhu řízení nijak nezpochybnili skutečnost, že přidělení pozemku legalizovalo protiprávní stav a opakovaně v rozporu se skutečností tvrdí, že jejich dobrá víra nebyla nijak zpochybněna. Pokud se stěžovatelé za této situace domáhají ochrany vlastnického práva, pak je neopodstatněnost jejich stížnosti zjevná.

Podle své ustálené judikatury Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. K takovému porušení by mohlo dojít v případě, že by obecné soudy při rozhodování o žalovaném nároku nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce. Ústavní soud proto přezkoumal, zda byl soudní proces spravedlivý jako celek. Z tohoto hlediska neshledal pochybení, neboť řízení bylo veřejné, strany sporu měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a věc byla projednána obecnými soudy způsobem, u něhož není důvodu k domněnce, že nepostupovaly nezávisle a nestranně. Všechny potřebné otázky byly odvolacím soudem řádně vyloženy a obsáhle odůvodněny. Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález ze dne 20.6.1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, Praha, 1995, str. 257]. Taková situace však nenastala.

Na základě výše uvedených skutečností senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3
zákona].



Vojtěch Cepl
předseda senátu

V Brně dne 1. dubna 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 358/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies