II. ÚS 242/01

01. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele S. G. V., zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. J. L., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 11. 2000, čj. 2 T 166/2000-261, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2001, čj. 8 To 53/2001-294, za účasti Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 20. 4. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byly porušeny jeho základní práva a svobody vyplývající z článku 2 odst. 3, 4 a článku 4 Ústavy a dále jeho základní práva spadající do právního institutu práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 2T 166/2000, z něhož zjistil následující:

Okresní soud v Klatovech uznal rozsudkem ze dne 28. 11. 2000, čj. 2 T 166/2000-261, stěžovatele a T. N. C. vinnými tím, že v prostoru M., kde byli jako prodejci přítomni kontrole prováděné celními inspektory, v době, kdy byla kontrolována majitelka stánku L. T. T., stěžovatel srazil k zemi celního inspektora J. J. a T. N. C. vzal ze stánku vystavenou napodobeninu japonského meče, jímž nejdříve udeřil celního inspektora P. H. a následně zaútočil na celního inspektora J. J. Způsobil jim zranění popsaná ve výroku rozsudku. Soud kvalifikoval jednání stěžovatele jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) trestního zákona a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona. Uložil mu trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Za situace, kdy stěžovatel trestné jednání popíral, vyšel soud prvního stupně z výpovědí celních inspektorů a ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Zkoumal věrohodnost uvedených svědků i věrohodnost stěžovatele a svědkyně L. T. T. Pracovníci celnice byli svým zaměstnavatelem i zprávou z místa bydliště hodnoceni velmi dobře. V rozporu s tvrzením stěžovatele a svědkyně L. T. T., že nebyli nikdy postiženi ve správním řízení, soud zjistil ze zprávy Celního ředitelství v Plzni, že stěžovatel byl v r. 1997 postižen pokutou za prodej neokolkovaných cigaret. Pro stejné jednání mu byla uložena pokuta i v r. 1998, přičemž v souvislosti s kontrolou kladl kontrolujícím celníkům odpor, jsa vybaven nožem a plynovou pistolí. Jeho další tvrzení, že nebyl postižen ve správním řízení v místě bydliště, je v rozporu s vyžádaným přestupkovým spisem Městského úřadu. Z něho vyplynulo, že se dopustil v roce 1999 přestupku proti veřejnému pořádku dle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. I svědkyni L. T. T. byla v r. 1998 uložena pokuta za prodej neokolkovaných cigaret a v témže roce odmítla umožnit celníkům a policistům kontrolu osobního vozidla, v němž se zamkla, za což jí byla uložena další pokuta. S ohledem na zjištěné skutečnosti označil soud výpovědi stěžovatele a svědkyně za nevěrohodné.

Stěžovatel se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal. Poukázal v něm na probíhající trestní řízení celníka M. S., který je stíhán v souvislosti s projednávaným zákrokem pro trestné činy krádeže a zneužívání pravomoci veřejného činitele. Namítal, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana či krajní nouze. Popřel úmysl napadnout celníka a naopak tvrdil, že ho napadl celník kopáním do stehna. Poukázal také na rozpory ve výpovědích celníků. V další části odvolání podrobně rozebral důkazní situaci v trestní věci vedené proti svědku S..

O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 28. 2. 2001, čj. 8 To 53/2001-294. Zamítl je jako nedůvodné. Konstatoval, že v řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, byla dodržena všechna zákonná ustanovení. Nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu a učinil správné skutkové i právní závěry. Další navrhované důkazy výslechem svědků O. a P. označil odvolací soud jako nevýznamné, neboť tito svědci incidentu nebyli přítomni, a nemohli se tudíž k jeho průběhu vyjádřit. Za stěžejní důkazy považoval výpovědi obžalovaných, manželky stěžovatele a svědků J., S. a H. Poukázal na to, že nalézací soud jednotlivé výpovědi i jejich věrohodnost vyhodnotil správně. Rozpory ve výpovědích celníků, na něž poukazovala obhajoba, neshledal za natolik závažné, aby z nich bylo možno dovozovat pochybnosti o jejich věrohodnosti. Upozornil na to, že všichni celníci byli hodnoceni kladně, naopak, pokud jde o stěžovatele a jeho manželku, existují poznatky o tom, že se v minulosti aktivně bránili služebním zákrokům ze strany celních orgánů. K probíhajícímu trestnímu stíhání svědka S. odvolací soud uvedl, že o důkazy provedené v jiné trestní věci se nelze v nyní projednávané věci opírat, ani vyhodnocovat případné rozpory mezi výpověďmi osob vyslýchaných ve dvou různých trestních věcech. V nyní projednávaném případě nepřísluší soudu zabývat se tím, zda došlo k odcizení peněz manželce stěžovatele a kdo je odcizil. Soud poukázal na to, že z dokazování vyplynulo, že k incidentu mezi stěžovatelem a svědkem J. došlo v počáteční fázi, kdy svědek nebyl v bezprostřední blízkosti manželky stěžovatele a nijak ji neohrožoval. Chtěl zabránit odchodu stěžovatele z místa kontroly, přičemž byl stěžovatelem napaden. Za dané situace nemohlo být jednání stěžovatele posouzeno jako nutná obrana, případně krajní nouze.

Stěžovatel napadl obě rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Vyslovil v ní přesvědčení, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana ve smyslu ustanovení § 13 trestního zákona, neboť má za to, že veřejný činitel, který vykonává svoji pravomoc v rozporu se zákonem, nepožívá ochrany veřejného činitele. Stěžovatel poukazuje na to, že v dané chvíli neměl jinou možnost, než se dostat z místa incidentu a oznámit věc policii. Uvádí, že z porovnání sazeb za trestné činy, pro které je stíhán, se sazbami, pro něž je stíhán celník S., je zřejmé, že následek způsobený stěžovatelem nebyl stejně závažný či závažnější, než který v té době bezprostředně hrozil. Stěžovatel upozorňuje, že neměl ani v úmyslu celníka J. napadnout. Snažil se pouze dostat ven, celník mu vstoupil do cesty, srazil ho na regál a kopal ho do stehna. Má za to, že samotné kopání do stehna ještě nemusí mít za následek viditelná zranění. Stěžovatel dále poukazuje na rozpory ve výpovědích celníků, na jejichž základě měl soud hodnotit jejich věrohodnost. Přestože tvrzení celníků postrádají dle stěžovatele logiku, soud na jejich základě uznal stěžovatele vinným. Zmiňuje se o výpovědích svědků O. a P., učiněných v trestní věci obviněného celníka S. Ty potvrdily, že ve výpovědích celníků existují rozpory, a soud se proto měl zabývat jejich věrohodností. Stěžovatel se domnívá, že svědkové O. a P., popř. i svědkové V. a L. měli být slyšeni i v jeho trestní věci. Za nezpochybnitelnou označil skutečnost, že jeho manželka měla u sebe velké množství peněz. Za situace, kdy nebylo prakticky možné, aby peníze odnesl někdo z vietnamských občanů, vyslovil podezření, že to musel udělat někdo z celníků. Poukazuje na to, že v trestní věci celníka S. byla vyslechnuta řada svědků, kteří v jeho trestní věci vyslechnuti nebyli. Soudy nevyžádaly ani spisový materiál týkající se trestního stíhání uvedeného celníka, přesto, že obě trestní věci spolu souvisejí. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ani nevypořádal s celou řadou námitek, které byly uplatněny v odvolání. V této souvislosti odkázal na nález II. ÚS 122/1996.

Ústavní soud vyzval dle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Okresní soud v Klatovech a Krajský soud v Plzni, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud v Klatovech ve svém vyjádření uvedl, že při provádění a hodnocení důkazů postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 trestního řádu a své rozhodnutí odůvodnil dle ustanovení § 125 odst. 1 trestního řádu. Poukázal i na závěry odvolacího soudu, který dospěl ke stejnému stanovisku jako on. Dle jeho názoru bylo dokazování správně zaměřeno na časový úsek, který je pro posouzení věci rozhodující. Soud neměl žádné důvody k tomu, aby mohl učinit závěr, že stěžovatel jednal v nutné obraně či krajní nouzi. Stěžovatel nebyl tudíž nijak zkrácen na svých ústavních právech.

Krajský soud v Plzni odkázal na odůvodnění svého usnesení, v němž odpovídajícím způsobem reagoval na uváděné námitky. Vyslovil osobní přesvědčení, že předmětná ústavní stížnost je pouze nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentace uplatněné již v řízení před obecnými soudy. Navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud ovšem v projednávané věci neshledal.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje způsob provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy. Dle obsahu se jedná o námitky proti postupu obecných soudů, jimiž bylo údajně porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivé soudní řízení (čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 Úmluvy).

Jak již Ústavní soud vyslovil v řadě svých dřívějších rozhodnutí, je jedním z prvků práva na řádný proces přesvědčivá návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Je věcí obecných soudů, jak provedené důkazy a jejich právní relevanci vyhodnotí a jak naloží s rozpory mezi nimi, což vyplývá ze zásady zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Je však povinen důkazy odporující jiným důkazům hodnotit, tj. zdůvodnit, proč je odmítá či pokládá za nevěrohodné. Ze zásad spravedlivého procesu nevyplývá ani povinnost soudu provést všechny navrhované důkazy. Soud nicméně musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů určitý důkaz neprovedl (srov. I. ÚS 362/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, nález č. 60). Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, jestliže by byly jeho závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 34). Ústavní soud ústavní meze svého přezkumu respektoval a zabýval se toliko posouzením otázky, zda způsobem provedeného dokazování a jeho následným hodnocením nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody.

Stěžovatel především poukazuje na trestní stíhání celníka M. S. za jednání, jehož se měl dopustit v souvislosti s prováděnou kontrolou. Upozorňuje na to, že právě tento celní inspektor velel zakročující hlídce. Vyslovuje názor, že je tím dána přinejmenším pochybnost, zda jednání jednotlivých celníků či hlídky jako celku nevybočilo z rámce jejich pravomoci jako veřejných činitelů. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, soud v této souvislosti podrobně rozebral důkazní situaci a dospěl k závěru, že celní inspektoři nevybočili při plánované celní kontrole z rámce svých pravomocí a byli tak v postavení veřejných činitelů ve smyslu § 89 odst. 9 trestního zákona. Odvolací soud se s těmito skutkovými zjištěními i právním hodnocením soudu prvního stupně ztotožnil. Podrobně se zabýval námitkami, které stěžovatel později uplatnil i ve své ústavní stížnosti. Rozpory ve výpovědích celníků nepovažoval za natolik zásadní, aby z nich mohl dovodit pochybnosti o jejich věrohodnosti. Naopak konkrétními argumenty zpochybnil věrohodnost výpovědí stěžovatele a jeho manželky. Vysvětlil, proč se v rozhodované věci nemůže zabývat probíhajícím trestním stíháním celníka M. S. a vyvozovat z něj závěry, jež by mohly zpochybnit samotné trestní jednání stěžovatele. Zabýval se i návrhy stěžovatele na doplnění dokazování a shledal je nadbytečnými. Dostál tak své povinnosti, již mu ukládá ustanovení § 254 odst. 1 trestního řádu. Z tohoto důvodu je poukaz stěžovatele na nález II. ÚS 122/96 nepřípadný.

Závěr odvolacího soudu, že nemůže vyhodnocovat důkazy provedené v jiném trestním řízení a vyvozovat z nich závěry stran trestní odpovědnosti stěžovatele, je dle názoru Ústavního soudu akceptovatelný. Takový postup by byl v rozporu s obecnými zásadami trestního řízení. Povinností obecných soudů bylo zabývat se tím, zda jednání stěžovatele naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele, tedy i tím, zda celní inspektor J. požíval při prováděném zákroku ochrany veřejného činitele. Této své povinnosti obecné soudy dostály. Skutečnost, že se stěžovatel s jejich závěry neztotožňuje a nabízí své argumenty, není sama o sobě důvodem ke zrušení rozhodnutí obecného soudu.

Ústavní soud nadto poukazuje na skutečnosti, jež zjistil z vyžádaného rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 1 T 43/2001. Tímto pravomocným rozsudkem byl celní inspektor M. S. zproštěn obžaloby, podle níž při výkonu služby vzal v průběhu celní kontroly manželce stěžovatele dámskou kabelku s finančním obnosem ve výši asi 250.000,- Kč a 2.000,- DEM, čímž měl spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona a trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákona. Soud totiž dospěl po provedeném dokazování k závěru, že nebylo prokázáno, že by se stal skutek, pro nějž byl jmenovaný celník stíhán. Ústavní stížnost, jejíž důvody stěžovatel postavil ve značné míře na údajném trestním činu celního úředníka zúčastněného na incidentu, tak ztrácí za dané situace tvrzený základ.

Stěžovatel vyslovuje dále názor, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana proti nezákonnému zákroku celní hlídky. I tímto tvrzením se oba soudy zabývaly a vypořádaly se s ním. Soud prvního stupně neuvěřil obhajobě stěžovatele, že byl napaden celním inspektorem J., když chtěl přivolat pomoc policie. Vyšel přitom z výpovědí poškozeného J. a dalších celních inspektorů i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, jenž tvrzené zranění stěžovatele nepotvrdil. Odvolací soud popsal a vyhodnotil průběh incidentu i konkrétní chování stěžovatele při něm a možnost posoudit jednání stěžovatele jako jednání v nutné obraně či krajní nouzi odůvodněně vyloučil. Závěry soudů mají oporu v provedeném dokazování, a jsou tudíž přijatelné i z hlediska ústavního.

Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nebo k porušení mezinárodního závazku státu, jehož respektování ukládá ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy. Za daného stavu považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 2 odst. 3, odst. 4 a čl. 4 Ústavy, je s ohledem na jejich zařazení v Ústavě zřejmé, že jde o obecné základní články, nikoli o ústavně garantované základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, o nichž je Ústavní soud oprávněn rozhodovat. Z tohoto hlediska se jich nelze v rámci řízení o ústavní stížnosti bezprostředně dovolávat.

Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.







V Brně dne 1. dubna 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 242/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies