II. ÚS 542/2000 - Provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného

01. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Jak již konstatoval Ústavní soud dříve, a nejen v souvislosti s trestním řízením, obecný soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (sp. zn. I. ÚS 549/2000, Sb. n. u. ÚS, sv. 22, str. 65).

Ustanovení § 202 odst. 2 trestního řádu účinné do 31. 12. 2001 stanovilo, že v nepřítomnosti obžalovaného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o sdělení obvinění (§ 160 trestního řádu) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 trestního řádu). Přiměřené užití citovaného zákonného ustanovení na veřejné zasedání dovoluje § 238 trestního řádu.

Postupoval-li soud tímto způsobem, neporušil zákon a nezasáhl do ústavně zaručených základních práv a svobod.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 03.04.2003 sp. zn. II. ÚS 542/2000)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 1. dubna 2003 sp. zn. II. ÚS 542/2000 ve věci ústavní stížnosti A. B. proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku z 15. 12. 1999 sp. zn. 2 T 25/99 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2000 sp. zn. 7 To 58/2000, jimiž byl stěžovatel odsouzen za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. l zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

Výrok

Návrh se zamítá.


Odůvodnění



Dne 12. 9. 2000 došel Ústavnímu soudu návrh, jímž stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatel má za to, že napadenými soudními rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. (dále jen "Listina").

Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku odsouzen za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. l zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že s dalšími spoluobžalovanými fyzicky napadl několika ranami pěstí do obličeje a různých částí těla postupně dva poškozené. Proti rozsudku soudu prvního stupně brojil odvoláním, o němž další z účastníků rozhodl napadeným usnesením tak, že je podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, platného do 31. 12. 2001 (dále jen "tr. ř.") jako nedůvodné zamítl.

Obě uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadá ústavní stížností z důvodů, které rozvádí následovně.



I.

Stěžovatel se domnívá, že obecný soud založil své rozhodnutí pouze na určité části provedených důkazů (výsleších svědků) a nevypořádal se plně se všemi důkazními návrhy, které v řízení vznesl jako procesní strana. Má za to, že došlo k opomenutí důkazů. Podle jeho názoru zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování mohl volně podle svého uvážení vybírat, které z možných důkazů provede a vyhodnotí a které nikoliv. Připomíná, že v intencích judikatury Ústavního soudu lze od obecných soudů očekávat, aby se ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly se všemi důkazními návrhy, které v řízení ve věci byly vzneseny.

Porušení výše uvedených základních práv stěžovatel dokládá odmítnutím ze strany nalézacího soudu jeho důkazních návrhů na výslech svědka Z. H., jeho manželky nebo družky, dále na provedení konfrontace s poškozeným D. H., jakož i na provedení výslechu policistů, kteří byli k incidentu přivoláni; obecný soud rovněž odmítl návrh stěžovatele na přibrání znalce z oboru chirurgie, který měl podle jeho názoru vyloučit tvrzení svědka P. K. ohledně intenzity napadení zmíněného poškozeného stěžovatelem.

Porušení čl. 38 odst. 2 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud jednal o jeho odvolání ve veřejném zasedání bez jeho účasti, ačkoliv tři dny předem odvolacímu soudu doručil poukaz potvrzující, že utrpěl blokádu páteře a byl poslán na neurologické vyšetření. Tímto postupem mu tedy bylo znemožněno, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Proto navrhuje, aby v úvodní části tohoto nálezu vyjmenovaná rozhodnutí účastníků Ústavní soud zrušil.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") vyjádření účastníků.

Předsedkyně senátu Okresního soudu ve Frýdku-Místku má za to, že v odůvodnění napadeného rozsudku se vypořádala se všemi provedenými důkazy a rovněž s tím, proč nebyly provedeny důkazy navrhované stěžovatelem. Krajský soud v Ostravě jako odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí s jejími závěry ztotožnil. Provedené důkazy byly hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.

Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení.

Jednomu z vedlejších účastníků, poškozenému, se návrh k vyjádření nepodařilo doručit, neboť se odstěhoval bez udání adresy, u dalšího nastala pouze fikce doručení, takže se k návrhu nevyjádřil. Zbývající vedlejší účastníci, tj. příslušná státní zastupitelství (okresní a krajské), se postavení vedlejšího účastníka vzdali.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3 zákona vyžádal, zejména trestní spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 2 T 25/99, a dospěl k následujícím závěrům.

Podaná ústavní stížnost není důvodná.

Důkazní návrh na výslech poškozeného svědka Z. H. učinil stěžovatel u hlavních líčení konaných 26. 7., 1. 11. a 13. 12. 1999. Vypracování znaleckého posudku z oboru chirurgie ohledně zranění svědka D. H. navrhl stěžovatel u hlavního líčení dne 13. 12. 1999. Pokud se jedná o požadovaný výslech policistů, návrh v tomto směru stěžovatel učinil u hlavního líčení dne 1. 11. 1999. Na mysli měl policisty, kteří přiváděli poškozeného svědka D. H. a spoluobžalovaného J. S. do nemocnice k ošetření. Výslech jmenovaného svědka se měl zaměřit na skutečnost, zda tento svědek v nemocnici nenapadl spoluobžalovaného.

Ostatní tvrzené důkazní návrhy, tedy na výslech manželky nebo družky svědka Z. H. a na provedení konfrontace s poškozeným svědkem D. H., trestní spis neobsahuje.

V té souvislosti je třeba připomenout, že po skončení vyšetřování stěžovatel nevyužil práva prostudovat spis, neboť se na předvolání nedostavil, tudíž nečinil žádné důkazní návrhy ani v této fázi vyšetřování.

Jak již konstatoval Ústavní soud dříve, a nejen v souvislosti s trestním řízením, obecný soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (sp. zn. I. ÚS 549/2000, Sb. n. u. ÚS, sv. 22, str. 65).

O zamítnutí návrhů na provedení důkazů učiněných stěžovatelem, jmenovitě na výslech svědka Z. H. a na znalecké zkoumání zranění svědka D. H., rozhodla samosoudkyně svým usnesením již u hlavního líčení dne 13. 12. 1999. V souladu s § 125 tr. ř. pak v rozsudku odůvodnila odmítnutí všech důkazních návrhů pro jejich nadbytečnost, tedy i výslechu policistů ke skutečnosti, která se netýkala stěžovatele, resp. předmětu dokazování, a také vzhledem k důkazům ostatním, které měl soud k dispozici.

Ústavní stížností napadané usnesení soudu odvolacího svým zamítavým výrokem potvrdilo rozsudek soudu prvního stupně. Proto stěžovatelovy výtky platily i pro rozhodnutí soudu druhého stupně. Podle stejné logiky věci pak senát Ústavního soudu v tomto kontextu odkazuje na uvedenou svoji argumentaci ve vztahu k napadenému rozsudku.

Nad její rámec považuje však za potřebné zaujmout stanovisko k té části ústavní stížnosti, kde se navrhovatel dovolává práva na projednání věci ve své přítomnosti, které mělo být postupem krajského soudu jakožto soudu odvolacího porušeno.

Z protokolu o veřejném zasedání dne 22. 5. 2000 senát Ústavního soudu zjistil, že stěžovatel se k němu nedostavil, ač doručení měl řádně a včas vykázáno. Po přečtení stěžovatelovy omluvy senát odvolacího soudu proto vyhlásil podle § 202 odst. 2 tr. ř. usnesení, podle něhož bude veřejné zasedání provedeno v nepřítomnosti obžalovaného (stěžovatele), neboť nepožádal o jeho odročení.

Ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. účinné v době konání veřejného zasedání o odvolání stěžovatele stanovilo, že v nepřítomnosti obžalovaného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o sdělení obvinění (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.). Přiměřené užití citovaného zákonného ustanovení na veřejné zasedání dovoluje § 238 tr. ř.

Z toho vyplývá, že krajský soud poté, co shledal zákonné požadavky formulované ustanovením § 202 odst. 2 tr. ř. ve věci stěžovatelova odvolání jako splněné, svým dalším procesním postupem zákon neporušil.

Napadenými rozhodnutími obecných soudů tedy zákon porušen nebyl ani v jednom případě.



III.

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již dříve konstatoval (např. usnesení z 27. 3. 1998 sp. zn. IV. ÚS 360/97 - nepublikováno), že není vůči soudům obecným třetí či čtvrtou instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími, popř. řízeními jim předcházejícími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavním soudem nebyla z tohoto hlediska v rovině zákonné zjištěna žádná zásadní pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí jsou předmětem ústavní stížnosti.



IV.

Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.) dospěl proto Ústavní soud k závěru, že podanou ústavní stížnost je nutno v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona zamítnout.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies