I. ÚS 683/02

03. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E., spol.
s r.o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2001, čj. 29 Ca 25/2000-23, rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. 3. 1996, sp. zn. 01-4089/9/95 a proti rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. 10. 1995, čj. 29-2128/CD/95, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností - doručenou Ústavnímu soudu faxem dne 27. 11. 2002 a doplněnou dne 28. 11. 2002 písemným podáním svěřeným poštovní přepravě dne 27. 11. 2002 a dále doplněnou podáním dne 20. 3. 2003 - se E., spol. s r.o. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2001, čj. 29 Ca 25/2000-23, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. 3. 1996, sp. zn. 01-4089/9/95, jímž jí byla pravomocně, v návaznosti na rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. 10. 1995, čj. 29/2128/CD/95, uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 303.037,- Kč. Současně navrhla zrušit i uvedená správní rozhodnutí. Dále navrhla, aby Ústavní soud provedl důkazy a odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Stěžovatelka v odůvodnění své stížnosti uvedla, že proti napadenému rozsudku již dříve podala ústavní stížnost, která byla usnesením odmítnuta. Novou ústavní stížnost podává s odůvodněním, že svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Její věc je jedním z mnoha konkrétních souvisejících případů z let 1994 - 1995, kdy došlo k velmi závažnému zneužití veřejné moci celními orgány, zejména celnicí Břeclav - dálnice, neboť se jednalo o rozsáhlou úmyslnou trestnou činnost některých celníků v souvislosti s převozem ropných produktů. Za tohoto stavu vydal celní úřad množství platebních výměrů v celkové výši kolem 600 000 000,- Kč a tato částka je vymáhána od dopravců a od řidičů, kteří pouze dopravovali předmětné zboží a nebyli ani celními deklaranty ani plátci předmětných daní. Stěžovatelka uvedla, že ve stížnosti uplatňuje nové, dříve dosud jí neznámé skutečnosti, zjištěné ze spisu Vrchního soudu Olomouc, sp. zn. 2 To 35/2002. Jedná se o horní části 5. dílu tranzitního celního prohlášení (TCP), která byla řádně zaslána celním úřadem určení celnímu úřadu odeslání s celním razítkem a interním služebním označením, pod kterým byla věc zaevidována a celní úřad odeslání vydal na základě této skutečnosti potvrzení o ukončení tranzitu společnosti C. Transport, s.r.o., která ručila za případný celní dluh.. Tvrdí, že celní úřad odeslání po celou dobu před ní i jejími řidiči tajil, že horní část 5. dílu TCP byla opatřena nejen údajně zfalšovaným razítkem, ale i evidenčním číslem (skládajícím se z roku proclení a obsahujícím i číslo celního razítka), a byla zaslána celnímu úřadu odeslání. S tímto evidenčním číslem se při postupu celního orgánu nemohl nikdy seznámit ani žádný dopravce ani deklarant. Vzhledem k tomu, že horní část 5. dílu TCP byla zpět zaslána celním úřadem určení celnímu úřadu odeslání, vytvořily samy celní úřady (resp. u nich služebně zařazení celníci) situaci, že se na předmětné zásilky hledělo, jako by byly zcela v souladu s platnými celními předpisy odbaveny a bylo předstíráno zaplacení celního dluhu. Tímto způsobem došlo k odnětí zboží celnímu dohledu, avšak toto odnětí bylo způsobeno postupem celních orgánů, nikoliv postupem stěžovatelky. Řidiči od celního úřadu určení nedostali řádné potvrzení o proclení zboží. Obdrželi pouze pravé útržky spodní části TCP, ale již s falešným razítkem celního úřadu tak, aby později nemohlo být zjištěno, který celník a s kterým razítkem věc odbavil. Celní úřad způsob vnitřního pohybu tiskopisu TCP, resp. jeho různých části, před stěžovatelkou zatajil a sám projednával svůj vlastní protiprávní postup. Jeho finanční důsledky řešil, zneužívající k tomu své pravomoci, na úkor stěžovatelky, resp. řidičů. Tímto postupem byly postiženy desítky dopravních firem a řidičů. Na druhé straně odběratelé ropných produktů v České republice nezaplatili na dani z přidané hodnoty a spotřební dani vůbec nic a takto daňově nezatížené zboží prodali s obrovským ziskem. Proti odběratelům nebyla ze strany státu uplatněna žádná odpovědnost. Rovněž celní orgány, ačkoliv úmyslně odňaly zboží celnímu dohledu, nenesou škodu ze svého. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud provedl k objasnění okolností celého případu dokazování a teprve poté rozhodoval o tom, zda stížnost odmítne nebo meritorně rozhodne. Jako důkaz navrhla výslech ředitele S. G., důkaz formuláři TCP a důkaz výslechem osoby informované ohledně vnitřního chodu celnice, za účelem vytvoření představy o konkrétním mechanismu pohybu zboží přes státní hranici a pohybu jednotlivých částí TCP.

Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud přijal ústavní stížnost, i když nebyl zcela využit "možný rozsah" všech procesních prostředků. Poukázala přitom na to, že to byl celní úřad, který svým protiprávním postupem odňal zboží celnímu dohledu a zatajením skutečností týkajících se pohybu jednotlivých částí TCP porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, a neumožnil jí vyjádřit se k věci a bránit se. V rámci doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítla též nulitu původního rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. 10. 1995, čj. 29-2128/CD/95, jehož důvod spatřuje v tvrzené chybějící citaci hmotněprávního i procesněprávního předpisu a jsou pouze uvedeny zkratky "SPD" a "DPH", jakož i v nedostatečné jasnosti a určitosti výroku rozhodnutí.

Ústavní soud připojil vlastní spis IV. ÚS 107/02, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh podaný po lhůtě odmítnout. K tomu ho vedou následující důvody.

Předmětem ústavní stížnosti je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2001, čj. 29 Ca 25/2000-23, který již dříve stěžovatelka napadla ústavní stížností, přičemž posledně zmíněná ústavní stížnost byla usnesením ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. IV. ÚS 107/02 (jako návrh zjevně neopodstatněný), odmítnuta. Tato skutečnost sama o sobě nezakládá překážku věci rozhodnuté, a věc by mohla být projednána, ovšem jen za podmínky, že by byla ústavní stížnost podána ve stanovené lhůtě. V daném případě je však evidentní, že stanovená lhůta pro podání ústavní stížnosti již uplynula. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy ČR).

Stěžovatelka si je vědoma toho, že podává návrh po stanovené zákonné lhůtě, neboť se dovolává postupu dle ustanovení § 75 odst. 1 a ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Toto posléze uvedené ustanovení je však nutno vykládat pouze ve vztahu k ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to tak, že umožňuje, aby Ústavní soud přijal ústavní stížnost i tehdy, jestliže nejsou vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práv. V souzené věci tato situace nenastala, neboť stěžovatelka podala proti rozhodnutí celního úřadu odvolání a proti rozhodnutí oblastního celního úřadu podala správní žalobu ke krajskému soudu. Zákon o Ústavním soudu nedovoluje ani prominout ani prodloužit lhůtu, jejíž délku a běh upravuje kogentní ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Proto nelze přihlédnout k tvrzení, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.

Kromě toho podání stěžovatelky de facto obchází princip zákona o Ústavním soudu, podle něhož proti rozhodnutí Ústavního soudu není již přípustný žádný opravný prostředek. Takové rozhodnutí je tedy konečné a nezvratitelné, dokonce i tehdy, pokud by bylo zřejmé, že Ústavní soud pochybil, neboť tomuto soudu zákon o Ústavním soudu nedává žádný prostředek, kterým by mohl již jednou vydané vlastní rozhodnutí zrušit, či skončené řízení ve věci znovu otevřít.

Ústavní soud dále poukazuje na princip subsidiarity při rozhodování o ústavních stížnostech. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že ve věci vyšly najevo nové důkazy, které nemohly být bez jejího zavinění dříve v řízení před celními orgány uplatněny, nebo že rozhodnutí bylo učiněno na základě zfalšovaného dokladu, a podobně, nic jí nebránilo či nebrání v tom, aby využila dostupný procesní prostředek a ve stanovené lhůtě podala u správce daně návrh na obnovu řízení (§ 54 daňového řádu).

Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Za této situace se Ústavní soud již nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2003

JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 683/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies