I. ÚS 416/2000

03. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Katolické vzdělávací besedy "S.", zastoupené Mgr. D. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2000, čj. 38 Co 209/98 - 120,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 7. 2000, navrhla stěžovatelka zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně čj. 38 Co 209/98 - 120, ze dne 27. 4. 2000, kterým tento soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále též "soud I. stupně") ze dne 24. 11. 1997, čj. 11 C 126/93 - 62.

Ústavní stížnost stěžovatelka odůvodnila tím, že se jako obnovená dobrovolná organizace domáhala podle zákona 173/90 Sb., ve znění dalších zákonů, vydání nemovitostí v k. ú. H., které k 31. 3. 1948 patřily spolku Katolická vzdělávací beseda "S." v T.. Soud I. stupně její žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a zamítl její návrh na připuštění dovolání s odůvodněním, že k přechodu majetku došlo jiným způsobem než je uvedeno v § 2 zákona č. 173/1990 Sb. Podle stěžovatelky došlo v řízení před soudem I. stupně k porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože soud při provádění důkazů nedal zástupkyni stěžovatelky možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a nedostatečně vyslechl JUDr. J. B., který byl přímým účastníkem událostí, při nichž v roce 1952 přešel majetek Katolické vzdělávací besedy "S." v T. na stát. Jeho výslech byl proveden pouze jednou, dne 25. 10. 1993. K jeho dalšímu výslechu nedošlo, jednak pro nezájem soudu, jednak proto, že jmenovaný dne 10. 11. 1997 zemřel. Tento jediný výslech nemohl být vyčerpávající a dostačující. Podle stěžovatelky došlo rovněž k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 11 a čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, protože ani jeden ze soudů obou stupňů neposuzoval věc v celém kontextu zákona č. 173/1990 Sb. a nevzal v úvahu způsob, jakým stěžovatelka o majetek přišla. Podle jejího názoru se v podstatě jednalo o násilné vyvlastnění. Celé řízení trvalo neúměrně dlouho (žaloba byla podána 22. 4. 1992), takže došlo rovněž k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků k ústavní stížnosti v souladu s ustanovením § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Soudy obou stupňů ve svých vyjádřeních stručně odkázaly na odůvodnění svých rozsudků.

Z obsahu spisu sp. zn. 11 C 126/93 Městského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že uvedený soud rozsudkem ze dne 24. 11. 1997, čj. 11 C 126/93 - 62, zamítl žalobu kterou stěžovatelka (jako žalobkyně) požadovala, aby žalované Tělovýchovné jednotě H. byla uložena povinnost uzavřít se stěžovatelkou dohodu o navrácení majetkových práv k blíže označeným nemovitostem. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že stěžovatelka neprokázala, že majetková práva byla její právní předchůdkyni odňata podle některého ze zákonů vyjmenovaných v § 2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně, po doplnění dokazování, rozsudkem ze dne 27. 4. 2000, čj. 38 Co 209/98 - 120, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a zamítl návrh stěžovatelky na připuštění dovolání. Svůj rozsudek odůvodnil tím, že ze stanov původní Katolické vzdělávací besedy "S." v T. jednoznačně vyplývá, že tento spolek nebyl ani tělovýchovnou ani sportovní organizací. Nebylo rovněž prokázáno, že by tento spolek zanikl v důsledku sjednocení tělovýchovných a sportovních organizací. Z toho vyplývá, že majetek tohoto spolku nemohl přejít na stát podle § 9 odst l a § 10 zákona č. 187/1949 Sb. Podle § 9 odst.1 citovaného zákona majetek a závazky, který náležel dne 31. 3. 1948 tělovýchovným a sportovním organizacím, zaniklým v důsledku sjednocení tělovýchovných a sportovních organizací, přechází na Československou obec sokolskou. S ohledem na shora uvedený předmět činnosti uvedeného spolku mohl jeho majetek přejít na stát pouze způsobem uvedeným v § 10 zákona č. 187/1949 Sb., tj. vyvlastněním. Tuto skutečnost však stěžovatelka v řízení neprokázala. V průběhu řízení bylo prokázáno, zejména výměrem ÚNV v Brně ze dne 15. 9. 1952, zn. III/1-26215-1952, a písemností ze dne 12. 8. 1952, že nemovitý majetek Katolické vzdělávací besedy "S." v T. přešel na stát v důsledku likvidace, na níž se usnesla výborová schůze tohoto spolku dne 10. 8. 1952. Obě listiny shodně určují nemovitý majetek, který byl státu, v důsledku zmíněné likvidace, předán. K přechodu majetku, jehož vydání stěžovatelka uplatňuje, došlo tedy jinak než způsobem uvedeným v § 2 zákona č. 173/1990 Sb. Znění § 9 odst. 2 tehdy platného zákona č. 68/1951 Sb. umožňovalo likvidaci spolku rozhodnutím jeho výboru.

Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl s odkazem na skutečnost, že k přechodu majetku došlo jiným způsobem než v § 2 zákona č. 173/1990 Sb., ve spojení se zákonem č. 247/1991 Sb., takže není otázkou zásadního právního významu posouzení otázky, zda lze shledat důvod pro vydání nemovitosti na základě celého kontextu zákona č. 173/1990 Sb., pokud není doloženo konkrétní rozhodnutí odkazující na zákony uvedené v § 2 zákona č. 173/1990 Sb.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. května 2002, čj. 20 Cdo 2859/2000 - 141, odmítl podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ. V odůvodnění poukázal na skutečnost, že stěžovatelka neprávem srovnávala svůj případ s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněným ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1997, protože v uvedeném rozsudku byla řešena otázka odnětí majetku nikoli jakémukoli spolku, ale původní sokolské tělocvičné jednotě. Podle závěru Nejvyššího soudu ČR odvolací soud nevybočil z mezí standardní judikatury, pokud dovodil, že způsob odnětí majetku právního předchůdce stěžovatelky nelze podřadit pod ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb., protože k němu došlo na základě a v rámci jiného právního předpisu, tj. zákona č. 68/1951 Sb. Odvolací soud správně nepřijal názor stěžovatelky, když uzavřel, že zmíněný způsob přechodu majetku na stát se nedá extenzivně vykládat jako vyvlastnění ve smyslu § 10 zákona č. 187/1949 Sb.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se nejdříve zabýval namítaným porušením čl. 38 odst. 2 Listiny, spočívajícím v průtazích řízení vedeného před soudem I. stupně. Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 335/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, C. H. Beck, Praha 1998, str. 445, konstatoval, že napadá-li ústavní stížnost "...pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem zrušujícího nálezu."

Z obsahu spisu také vyplývá, že stěžovatelka nevyužila možnosti domáhat se v průběhu soudního řízení případné nápravy formou stížnosti k příslušnému předsedovi soudu podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích. V souzené věci je námitka porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů zjevně neopodstatněná. I kdyby Ústavní soud shledal její opodstatněnost, byl by tu důvod pro její odmítnutí vzhledem k principu subsidiarity pro nevyčerpání všech opravných prostředků [ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"); viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19., C. H. Beck, Praha 2001, str. 80].

Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR] a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny [čl. 83 Ústavy ČR]. Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].

Podstatou sporu vedeného před obecnými soudy bylo posouzení oprávněnosti nároku stěžovatelky uplatněného podle ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb., podle kterého majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31. března 1948 Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. prosince 1991. Tímto ustanovením byl tedy vymezen právní rámec pro navrácení majetkových práv a v tomto rámci obecného práva se případem zabývaly jak soud I. stupně, tak soud odvolací a konečně i Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací.

Zákon č. 187/1949 Sb., o státní péči o tělesnou výchovu a sport, v § 9 odst. 1 stanovil, že majetek (práva a závazky), který náležel dne 31. března 1948 tělovýchovným a sportovním organizacím zaniklým v důsledku sjednocení tělovýchovných a sportovních organizací, přechází na Československou obec sokolskou. O tom, který majetek přechází, rozhodne krajský národní výbor, v jehož obvodu takový majetek leží. Podle § 10 zmíněného zákona bylo možné potřebné nemovitosti vyvlastnit, jestliže to vyžadoval naléhavý veřejný zájem a bylo to pro účely tělesné výchovy a sportu, pokud nešlo tento zájem uspokojit jiným způsobem. O řízení při vyvlastňování a o stanovení náhrady platila přiměřeně ustanovení o vyvlastnění k účelům obrany státu. Obdobné možnosti vyvlastnění pro účely tělesné výchovy a sportu umožňovalo ustanovení § 14 zákona č. 71/1952 Sb., o organizaci tělesné výchovy a sportu. Zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, v ustanovení § 6 odst. 1 stanovil, že národní majetek, který je určen převážně pro provádění dobrovolné tělesné výchovy, se buď převede bezplatně do vlastnictví tělovýchovné organizace nebo se jí odevzdá do trvalého užívání.

Za společný rys zákonů, na které odkazuje ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb., lze považovat, že se jednalo o majetek náležející tělovýchovným a sportovním organizacím, který přešel na Československou obec sokolskou, nebo o majetek, který byl pro účely tělesné výchovy a sportu vyvlastněn. Ze stanov bývalé Katolické vzdělávací besedy "S." v T. nijak nevyplývá, že by se zabývala tělovýchovnou činností. Z příloh založených ve spise vyplývá, že nemovitosti, jejichž vydání bylo požadováno, sloužily jednak spolkové činnosti Katolické vzdělávací besedy " S.", jednak bývalé tělovýchovné jednotě "O.".

V rámci takto vymezeném, po poměrně rozsáhlém dokazování, se obecné soudy s danou věci vypořádaly a Ústavní soud nezjistil nic, co by tento případ posouvalo do ústavně-právní roviny. Zákon č. 173/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, týkající se restituce majetkových práv dobrovolných organizací, má odlišnou koncepci než ostatní tzv. restituční zákony, týkající se majetku fyzických osob. Katalog důvodů pro vydání majetku je v zákoně č. 173/1990 Sb. výrazně užší. Tento zákon neřeší situace tzv. "dobrovolného předání" majetku státu pod nátlakem [srov. např. ust. § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o půdě"); § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o mimosoudních rehabilitacích")].
Pro použití extenzivního výkladu, který požaduje stěžovatelka, je nutné přihlédnout k účelu zákona. V zákoně č. 173/1990 Sb., na rozdíl od jiných restitučních předpisů, není účel zákona obsažen explicitně [srov. např. preambuli zákona o půdě; preambuli zákona o mimosoudních rehabilitacích]. Účel zákona č. 173/1990 Sb. tedy není výslovně vyjádřen zákonodárcem, ale vyslovil se k němu Ústavní soud v nálezu sp. zn. ÚS 19/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 10, C. H. Beck, Praha 1998, str. 105, v něm je uvedeno, že: "Při posuzování otázky aktivní legitimace je nutno vycházet z toho, že status oprávněného subjektu k uplatnění nároku podle restitučního zákona č. 173/1990 Sb. nelze přiznat někomu, kdo ideově a organizačně nespadá do struktury České dříve Československé obce sokolské, neboť právě tento zákon má za cíl vytvořit organizační kontinuitu k datu 31. 3. 1948. Takové právo přísluší České (dříve Československé) obci sokolské, a to také všude tam, kde původní organizace, které náleželo majetkové právo ke dni 31. 3. 1948, v místě neobnovila svou činnost." Od tohoto názoru, vysloveného v nálezu, nemá Ústavní soud důvod odchýlit se ani v této věci. Z uvedeného tedy vyplývá, že v přezkoumávané věci není prostor pro použití rozšiřujícího výkladu a dovozovat tak z "kontextu celého zákona" důvod pro vydání majetku.

K tomu je nutné konstatovat, že restituční předpisy přijaté v České republice v 90. letech XX. století nejsou založeny na koncepci generální restituce všech majetkových práv. Předmětnými zákony mělo dojít k nápravě jen některých majetkových křivd. V příslušných ustanoveních těchto právních předpisů je stanoven okruh oprávněných a povinných osob a majetek, který bude předmětem vydání. Výklad zastávaný stěžovatelkou by však ani v případě, kdy by v textu zákona, popř. v dosavadní judikatuře Ústavního soudu, neexistoval explicitně vyjádřený účel zákona, nebylo možno podřadit pod pojem extenzivního výkladu. Stěžovatelka totiž požaduje interpretaci, která nemá oporu v zákoně. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6, C. H. Beck, Praha 1997, str. 485, se Ústavní soud vyslovuje k otázce restitučního zákonodárství: "Pokud jde o právní úpravu restitucí, vycházely zákonodárné sbory ze zásadní koncepce, že sledování veřejných hodnot je vedeno myšlenkou, že cílem restitucí je zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených v letech 1948 až 1989. Okruh povinných osob zákonodárce vymezil způsobem, který vyjadřuje jeho legitimní politickou vůli na základě výše zmíněného principu, že cílem zákona je zmírnění následků některých křivd." Zásahem do takto legitimně vyjádřené politické vůle zákonodárce (vymezení okruhu povinných a oprávněných osob, katalogu důvodů pro vydání majetku, atp.) by Ústavní soud v posuzovaném případě překročil své pravomoci.

Obecné soudy interpretovaly zákon č. 173/1990 Sb. ústavně konformním způsobem, svým postupem neporušily žádná ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.





V Brně dne 3. dubna 2003




JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 416/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies