IV. ÚS 151/03

07. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 151/03












Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Čermáka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů L. F. a D. P., zastoupených JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 13 Co 518/2002,
t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.


O d ů v o d n ě n í :

Včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a co do dalších náležitostí řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení shora označeného rozsudku obecného soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 4. 2002, č. j. 14 C 173/2001-90.

Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali uložení povinnosti žalovanému (nyní vedlejšímu účastníkovi) zajistit nerušený výkon práv spojený s užíváním bytu v 1. patře nemovitosti v Nýřanech, B. 347, a to tak, že provede stavební úpravy, které umožní samostatný přístup z ulice samostatným vchodem nebo vchodem přes společné prostory.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku potvrdil závěry nalézacího soudu, podle nichž stěžovatelům nesvědčí nájemní právo k užívání předmětného bytu, neboť dohoda, která byla soudu předložena a která měla být titulem existujícího nájemního práva, je absolutně neplatným právním úkonem. Posouzení této otázky, jakožto otázky předběžné, pak mělo za následek zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a jeho potvrzení soudem odvolacím.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že ačkoliv se Krajský soud v Plzni v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že dohoda o užívání bytu nemohla založit nájemní vztah stěžovatelky k předmětnému bytu, zaujal dříve v rozsudku sp. zn. 12 Co 473/2000 zcela opačný závěr, totiž že k 1. 7. 1997 nájemní právo k předmětnému bytu stěžovatelce svědčilo. Stěžovatelé proto v ústavní stížnosti namítli, že účastník řízení nevycházel z již jednou prokázané skutečnosti.

Dále se stěžovatelé domnívají, že závěr obecných soudů, podle něhož nájemní smlouva byla uzavřena před tím, než předmětný byt vůbec existoval, je v rozporu se zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podle § 76 odst. 1 stavebního zákona lze dokončenou stavbu nebo tu část stavby, na níž byla provedena změna nebo udržovací práce, užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí. Podle ust. § 78 odst. 1 stavebního zákona mohl být účastníkem kolaudačního řízení i uživatel (provozovatel), který byl podle § 79 odst. 1 zákona oprávněn jako budoucí uživatel podat návrh na kolaudaci. Z toho podle stěžovatelů vyplývá, že k termínu rekolaudace byl předmětný byt již dokončený, tedy existoval, a dále že k pronajmutí tohoto bytu mohlo dojít dokonce před termínem rekolaudace.

Pokud také účastník řízení dospěl podle stěžovatelů k závěru, že nájemní smlouva nemá zákonem stanovené náležitosti podle § 686 odst. 1 Občanského zákoníku, tedy že v ní absentuje ujednání o způsobu výpočtu nájemného, opět pak nevychází z toho, co bylo již jednou prokázáno v řízení u Okresního soudu Plzeň - sever, sp. zn. 7 C 298/98, jehož rozhodnutí Krajský soud v Plzni rozsudkem sp. zn. 12 Co 473/2000 potvrdil.

Ze shora uvedených skutečností stěžovatelé dovozují, že Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to v řízení, v němž se domáhali obnovení nedotknutelnosti obydlí, kterou mají zaručenu čl. 12 odst. 1 Listiny. S ohledem na to stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, jimž není nadřízen. Ústavní soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, teprve zakládá porušení základního práva a svobody.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti především polemizují s právními závěry nalézacího a odvolacího, pokud jde o posouzení existence nájemního vztahu, který měl být založen nájemní smlouvou uzavřenou mezi stěžovateli. Kromě polemiky s právními závěry obecných soudů a s jejich interpretací "jednoduchého" práva, nepředkládají stěžovatelé jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, která by byla relevantní ve vztahu k namítanému porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Odlišný výklad jednoduchého práva, který zastávají obecné soudy a který je v rozporu s právním názorem traktovaným stěžovateli, ještě sám o sobě neznamená zásah do jejich základních práv.

Pokud jde o opakovanou námitku stěžovatelů, že obecné soudy v daném případě nevycházely ze skutečností, které již byly prokázány v jiném řízení, a zaujaly zcela opačný právní názor, než jaký byl vyjádřený v rozhodnutích, která z tohoto řízení vzešla (rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 11. 8. 1999, č. j. 7 C 298/98-54, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 9. 2000, sp. zn. 12 Co 473/2000), vyžádal si Ústavní soud od Okresního soudu Plzeň-sever k posouzení těchto tvrzení také tato rozhodnutí.

K námitce stěžovatelů, že odvolací soud nerespektoval předchozí závěry a skutková zjištění, k nimž dospěl Okresní soud Plzeň - sever v řízení sp. zn. 7 C 298/98 a která Krajský soud v Plzni v odvolacím řízení sp. zn. 12 Co 473/2000, potvrdil, musí však Ústavní soud pouze konstatovat, že takové závěry byly soudy učiněny v rámci posouzení předběžné otázky, navíc v řízení s odlišnými účastníky. Takové právní závěry a rovněž hodnocení důkazů, jež byly v rámci tohoto řízení provedeny, nikterak nezavazují obecné soudy, které se těmito skutečnostmi zabývaly rovněž jako otázkou předběžnou.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, a proto návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2003, sp. zn. IV. ÚS 151/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies