IV. ÚS 229/02

07. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 229/02










Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti A., a.s., zastoupené Mgr. J. M., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 20002, čj. 12 Cmo 302/2000-87, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a právnické osoby České dráhy, státní organizace, se sídlem nábř. L. Svobody 1222, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení,
t a k t o :



Ústavní stížnost se odmítá.



O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se návrhem na zahájení řízení ze dne 11. 4. 2002 domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2002, čj. 12 Cmo 302/2000-87, jímž byl potvrzen prvostupňový rozsudek, ukládající stěžovatelce (v řízení před obecnými soudy žalované) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 39.357,20 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka tvrdí, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž porušení tohoto práva spatřuje v tom, že deklarovaná nezávislost v rozhodování obecných soudů vybočila ze zákonného rámce, který upravuje hmotná a především procesní práva všech subjektů v občanskoprávním řízení. Je přesvědčena, že judikatura Ústavního soudu, týkající se extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, se týká také případu, kdy z napadeného rozhodnutí obecného soudu nelze vůbec zjistit, jaké jsou právní závěry, o které by se rozhodnutí mělo opírat, protože absence těchto právních závěrů znemožňuje stěžovatelce přezkoumat uvedené rozhodnutí a zjistit, zda skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům. V další části návrhu stěžovatelka konkretizuje tyto závěry na její kauzu, když Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu I. stupně a v odůvodnění uvedl, že se ztotožňuje se zjištěními a závěry soudu I. stupně, vyjma závěru, že mezi ní a vedlejším účastníkem byla uzavřena smlouva podle § 269 odst. 2 obch. zákoníku. V důsledku toho neobsahuje napadené rozhodnutí žádné právní závěry o tom, na základě jakého vztahu vznikla stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi uvedenou peněžitou částku s příslušenstvím. V další části návrhu stěžovatelka upozorňuje, že Vrchní soud v Praze popřel právní závěr soudu I. stupně, aniž by provedl nebo učinil náležité právní závěry, které by vyplynuly ze skutkových zjištění. Tyto by mohla stěžovatelka řádně přezkoumat a posoudit, zda nebyla v daném případě porušena její práva a svobody, které jsou jí zaručovány ústavními zákony. Daným postupem byla stěžovatelka zbavena této možnosti, neboť nepostačuje konstatování o tom, že práce byly provedeny dle objednávky, a jelikož nevznesla námitky proti ceně za práce, je povinna tuto cenu zaplatit. Ostatní závěry o platnosti vlečkové smlouvy, použití zákona o drahách a zařízení pro nakolejení vagónů nemohou nahradit právní posouzení sporu. Pro úplnost dodává, že její námitky proti uzavření konkrétní smlouvy o uvedeném předmětu, obsahu, či ceně za práce, jakož i nedostatečně odůvodněný závěr o věrohodnosti svědků, jejichž výslech stěžovatelka navrhla, byly řádně uplatněny v jejím odvolání, soud se jimi opomenul zabývat.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že dospěl ke stejnému závěru jako soud I. stupně, že žalobou uplatněný nárok na zaplacení žalované částky byl provedenými důkazy dostatečně prokázán. Bylo prokázáno, že vedlejší účastník provedl pro stěžovatelku práce bez uzavřené smlouvy, čímž tato získala na úkor vedlejšího účastníka majetkový prospěch, jehož cenu je podle § 451 a násl. obč. zák. povinna zaplatit. Právní posouzení je povinností soudu a odvolací soud pouze jinak právně hodnotil otázku smluvního vztahu, přičemž na rozdíl od právního názoru soudu I. stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky šlo o bezesmluvní plnění bez dohody o ceně, která pak je platně stanovena tarifem, na který odkazuje § 12 vyhl. č. 126/1964 Sb., o styku mezi dráhami celostátními a vlečkami a o vztahy mezi zúčastněnými organizacemi (vlečkové podmínky), ve znění pozdějších právních předpisů. Nedopatřením se stalo, že právní posouzení vztahu mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou, tedy odkaz na ustanovení § 451 a násl. obč. zák., podle kterého odvolací soud předmět řízení posoudil, z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá.

Vedlejší účastník, státní organizace České dráhy, zaslal soudu stručné vyjádření, protože však - přes dané poučení - nebyl řádně zastoupen, Ústavní soud k jeho obsahu nepřihlédl.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelky a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla zastoupena advokátem a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. V další fázi řízení hodnotil Ústavní soud podanou stížnost z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 44 Cm 221/98, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak vyplývá z předložených podkladů, vedlejší účastník podal u Krajského obchodního soudu v Praze návrh, jímž se domáhal uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit specifikovanou peněžní částku s příslušenstvím, která byla úplatou za nakolejení vozů nehodovými pomocnými prostředky. Po provedeném obsáhlém dokazování soud I. stupně jeho návrhu vyhověl, stěžovatelka se proti rozsudku odvolala a odvolací soud po jednání, kterého se stěžovatelka bez omluvy nezúčastnila, prvostupňový rozsudek potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se ztotožnil se zjištěními a závěry soudu I. stupně, které vyplynuly z provedeného dokazování, vyjma závěru, že mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou byla uzavřena podle § 269 odst. 2 obch. zák. smlouva o odstranění nehodové události na vlečce stěžovatelky. Odvolací soud zjistil, že předmětem řízení je spor o zaplacení ceny prací ve výši 39.357,20 Kč dle objednávky stěžovatelky, resp. jejího pracovníka, za provedené práce pomocného vlaku k odstranění nehodové události na vlečce "Automot V.", kterou provozoval vedlejší účastník. Skutečnost, že práce objednal oprávněný pracovník stěžovatelky, měl odvolací soud prokázánu výpověďmi pracovníků vedlejšího účastníka pana Z. Š. a J. Š., kteří vypovídali shodně, proto jejím výpovědím odvolací soud uvěřil. Jejich výpovědi, dle jeho názoru, korespondují s písemnými doklady, provedenými jako důkazy osvědčující objednání předmětných prací. Práce spočívaly v nakolejení dvou vozů nehodovými pomocnými prostředky. Bylo prokázáno, že mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou v době nehody platila původní vlečková smlouva, uzavřená mezi vedlejším účastníkem a právním předchůdcem stěžovatelky, čj. 280/93-2/2, s účinností od 1. ledna 1994 do 31. prosince 1998, ve znění dodatku č. 1, ze dne 25. 1. 1994. Předmětná vlečková smlouva vznikla za účinnosti vyhl. č. 126/1964 Sb., o styku mezi dráhami celostátními a vlečkami a o vztazích mezi zúčastněnými organizacemi (vlečkové podmínky), ve znění pozdějších předpisů. Soud I. stupně proto, podle odvolacího soudu, v souladu s ustanovením § 63 zák. č. 266/1994 Sb., o drahách, podle kterého právní vztahy založené vlečkovou smlouvou podle vyhl. 126/1964 Sb., vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i práva z nich vzniklá, se řídí dosavadními předpisy, správně postupoval podle citované vyhlášky. Provedenými důkazy pak bylo prokázáno, že k nehodové události na vlečce došlo dne 25. 10. 1996. Námitka stěžovatelky, že nehodu mohla odstranit vlastními technickými prostředky podle odvolacího soudu nemůže obstát. Podle čl. III. bodu 13. vlečkové smlouvy k nakolejení vozů vlečkařem může dojít za podmínky, že nedojde k dalšímu poškození vozu, např. použitím nevhodného zvedacího zařízení. Hmotnost vykolejených vozů nedovolovala jiný způsob nakolejování než ten, který použil vedllejší účastník, neboť v případě jiného postupu by mohlo dojít při nakolejování k poškození vozů nebo železničního svršku. V řízení bylo podle odvolacího soudu prokázáno, že stěžovatelka nevlastnila zařízení k nakolejení vozů o hmotnosti vykolejených vagónů, tj. 25 t, ale pouze o hmotnosti 12,5 t. Dále bylo provedenými důkazy prokázáno, že vedlejší účastník nakolejení vozů provedl dne 26. 10. 1996. Požadovaná cena odpovídá tarifu a kalkulaci ceny v dokladu ze dne 18. 10. 1999, ke které stěžovatelka žádné konkrétní námitky neuplatnila. Vzhledem k uvedenému, jak se v odůvodnění odvolacího soudu dále uvádí, měl tedy vedlejší účastník právo na zaplacení ceny prací v uplatněné výši, a protože byla stěžovatelka v prodlení s jejím placením, měl rovněž nárok na zaplacení požadovaných úroků z prodlení. Odvolací soud tedy považoval napadený rozsudek soudu I. stupně za věcně správný, a proto jej podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

I když je nutno přisvědčit stěžovatelce v tom, že odkaz na příslušné odvolacím soudem aplikované ustanovení, na základě kterého jí byla stanovena povinnost plnit, v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí (konkrétně ustanovení § 451 a násl. obč. zák.), a došlo tak nepochybně k porušení "jednoduchého práva" nerespektováním procesního ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., v čemž je nutno stěžovatelce dát za pravdu, lze nicméně z obsahu odůvodnění odvolacího soudu dovodit, že tento považoval plnění provedené vedlejším účastníkem ve prospěch stěžovatelky za plnění bez právního důvodu, a za tohoto stavu, kdy žádný další důvod pro zásah Ústavního soudu shledán nebyl, dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení základních práv stěžovatelky takové intenzity, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu, v daném případě nedošlo a zrušení napadeného rozhodnutí za situace, kdy by nepochybně bylo vydáno odvolacím soudem rozhodnutí ve výrokové části totožné, by bylo projevem formalismu.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo ke kvalifikovanému zásahu do základního práva stěžovatelky, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2003



JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2003, sp. zn. IV. ÚS 229/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies