IV. ÚS 13/02

09. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 13/02














Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti F.P., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2001, sp. zn. 3 To 274/2001, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 3 T 80/2000-474, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení,

t a k t o :



Ústavní stížnost se odmítá.



O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala zákonem předepsané podmínky, napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení uvedených práv mělo dojít tím, že nalézací soud nesprávně, jak je v ní blíže vyloženo, hodnotil v jeho trestní věci provedené důkazy, jakož i s ohledem na stíhané skutky neadekvátně odmítl provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, přičemž tato pochybení, dle názoru stěžovatele, vedla i k nesprávnému nastolení skutkového stavu a jemu odpovídajícímu vadnému rozhodnutí, tj. k vydání rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2001, čj. 3 T 80/2000-474, jímž byl uznán vinným trestným činem vydírání dle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. pro skutek uvedený pod bodem 2 výroku a dále trestným činem vydírání ve smyslu § 235 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním vyloženým pod bodem 3 výroku citovaného rozhodnutí. Pro spáchání těchto trestných činů byl podle § 235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Zmíněné pochybení k jeho odvolání neodstranil ani Krajský soud v Brně ve svém zamítavém usnesení ze dne 3. října 2001, sp. zn. 3 To 274/2001, a proto se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí, v částech jeho se týkajících, nálezem zrušil.

Co do konkrétního výčtu svých námitek stěžovatel uvedl, že ke skutku pod bodem 2 přímo z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá účast dalších osob na předmětném jednání, z nichž totožnost nejméně jedné je známa, přičemž ovšem žádná nebyla před soudem vyslechnuta. Tuto okolnost považuje za zásadní, s ohledem na zjištění podílu všech zúčastněných osob na předmětném skutkovém ději, jakož i na správné určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost a od něj se odvíjejících úvah o druhu a výši trestu. Dále se vytýká neprovedení jediného důkazu, z něhož by bylo lze dovodit, že stěžovatel byl jakkoli účasten na požadování vyplacení další částky 100.000,- Kč nebo, že by takové jednání bylo součástí jeho dohody se spoluobžalovanými. Ohledně argumentace, vedené ke skutku pod bodem 3, zpochybňuje konstrukci založenou především na výpovědi poškozeného Ing. B., když stěžovatel v průběhu celého trestního řízení zastával stanovisko, že s tímto mužem telefonicky nehovořil. Přitom právě na základě tvrzení poškozeného o tom, že vůči němu učinil přímé výhrůžky, dle níž "přijde o auto", byl inkriminovaný skutkový děj posléze podřazen pod ust. § 235 odst. 1 tr. zák. K prokázání svého tvrzení se potom opakovaně dožadoval realizace obecnými soudy neakceptovaného důkazního návrhu v podobě výpisu telefonních hovorů, a stejně tak i důkazu hlasovou zkouškou poškozeného. V tomto směru, jak dále uvádí, se obecné soudy nevypořádaly ani s výpovědí (tehdy) spoluobžalovaného O., svědčící i pro závěry odlišné. Dle názoru stěžovatele právě hlasová zkouška měla sloužit k objektivizaci identifikace hlasu osoby označené ze strany Ing. B., který mimo jiné též projevil nestandardní účast na akci policie, a to zejména pak při zákroku ve Znojmě.

Pod aspektem takto naznačených pochybení se stěžovatel domnívá, že soudy v případě nevyhovění provedení navrhovaných důkazů hypoteticky předjímaly jejich výsledek, nadto k jeho tíži, na základě čehož lze závěry obecné justice označit za předčasné s tím, že nedostály ústavním požadavkům, kladeným jak na dokazování v trestním řízení, tak na garance práv obviněného na obhajobu.

Ústavní soud si k posouzení dané věci vyžádal předmětný spis, vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 80/2000, a vyzval Krajský soud v Brně, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřil. Předsedkyně senátu 3 To jmenovaného soudu v něm konstatovala, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky obsažené již v podaném odvolání, jimiž se soud zabýval v rámci odvolacího řízení. Dále opětovně rozvedla, jakým způsobem bylo vedeno přezkumné řízení a kterak soud II. stupně nahlížel na soudem nalézacím předestřené hodnocení provedených důkazů co do jeho logické konstrukce a rovněž čím byly vedeny úvahy o nevyhovění návrhu na provedení důkazů dalších. Důvody pro jejich provedení nebyly shledány, neboť soud I. stupně úplným a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozsudku vyložil své úvahy, vedoucí k jím nastolenému skutkovému základu věci, který byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu o vině stěžovatele, když ani nevznikly pochybnosti o jeho správnosti. Návrh na provedení dalších důkazů nepovažoval proto odvolací soud za důvodný, pročež je v tomto směru poukázáno v dalším na odůvodnění citovaného usnesení. Závěrem navrhuje účastník řízení odmítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud po prostudování připojeného spisového materiálu, posouzení stěžovatelových tvrzení a po zvážení všech okolností přezkoumávané věci dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná, a za této situace považuje za nutné připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by orgány veřejné moci na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a tím současně zasáhly do ústavnosti právního státu samotné. V povaze tohoto přezkumu, tj. v relevanci dotčení toliko některé z ústavních kautel, které teprve může založit ingerenci Ústavního soudu, tkví rovněž základní podstata odlišující ústavní soudnictví od soudnictví obecného, čímž je dáno i rozdělení (rozhraničení) pravomocí mezi obecnými soudy a Ústavním soudem v rovině, která mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) bez dalšího nepřísluší. Vycházeje z tohoto obecného východiska, posuzoval Ústavní soud v těchto intencích i nyní projednávaný případ.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné před obecnými soudy, a tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Již Městský soud v Brně se výhradami stěžovatele zabýval, ale nepřisvědčil jim. Stran stěžovatelových námitek, že jeho vina nebyla prokázána, je na místě uvést, že podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu; hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. obdobně např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 1, č. 34; nález ve věci II. ÚS 101/95, tamtéž, Sv. 4, č. 81; nález ve věci sp. zn. I. ÚS 230/96, tamtéž, Sv. 7, č. 27; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 5/95, tamtéž, Sv. 4, č. 56).

Z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů se podává, že za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat toliko situaci, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. jestliže v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (k tomuto srov. obdobně např. nález ve věci, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; nález ve věci sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, a další). V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal, neboť závěry obecných soudů nejsou v rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu na sebe navazujících a vzájemně se doplňujících důkazů, když jejich volné hodnocení obecnými soudy jednotlivě i v jejich souhrnu je potom výrazem nezávislého soudního rozhodování zakotveného v článku 82 Ústavy ČR. Nalézací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, jakou a v důsledku jakých úvah jim přikládá důkazní sílu i co do jejich věrohodnosti, stejně tak uvedl, kterými ostatními provedenými důkazy je toto jeho přesvědčení ve vztahu k těm, jež považoval za klíčové, podporováno, jakož i proč neuvěřil obhajobě stěžovatele. Tento postup logicky a věcně přesvědčivým způsobem odůvodnil. Odvolací soud se potom s výhradami stěžovatele ve shodě se zákonem v tomto směru rovněž řádně vypořádal.

Nejinak je tomu potom i ve vztahu ke stěžovatelem namítanému neprovedení jím navrhovaných důkazů, když podstatné pro posouzení této výhrady z pohledu ústavněprávního přezkumu je mj. i to, že se v projednávané věci ohledně ní nejedná o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu (např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 464/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 19, č. 109; nález ve věci sp. zn. II. ÚS 213/2000, tamtéž, Sv. 25, č. 19, a další). Nepochybně lze stěžovateli přisvědčit, když se dovolává toho, že součástí práva na spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu dle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je přirozeně i právo navrhovat k provedení důkazy na podporu svých tvrzení. Tomuto procesnímu právu účastníka potom odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, odpovídajícím způsobem ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§ 125, § 134 odst. 2 tr. řádu). Jestliže tak učiní, jak se tomu v posuzovaném případě stalo (k tomuto č.l. 467, 491 a 540 spisu o. s.), způsobem nevykazujícím - posuzováno i v ostatních souvislostech konfrontovaných s veškerými dílčími rozhodovacími důvody - prvky svévole, když současně dospěje k závěru, že skutkový stav byl zjištěn do té míry, kdy o něm nemá důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro meritorní rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu), nepřísluší Ústavnímu soudu do těchto jeho úvah zasahovat.

Obecný soud je oprávněn ve své vlastní jurisdikci rozhodnout, při současném splnění naznačených kautel, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutkového stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obžalovaného. Zásada rovnosti účastníků řízení totiž neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru (k tomuto srov. obdobně např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 32/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 5, č. 40). Soud není vázán důkazními návrhy absolutně a jeho povinností není provést všechny navržené důkazy, ale právě ty, jež vedou ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (již citovaný nález ve věci sp. zn. II. ÚS 213/2000).

Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v průběhu řízení před nalézacím soudem i v řízení o odvolání, lze v konkrétnostech - aniž by bylo třeba je znovu opakovat - odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, které se s jeho obhajobou řádně a přiléhavým způsobem vypořádaly.

Ústavní soud pro úplnost k námitce stěžovatele, že soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy a interpretovaly je v jeho neprospěch a také se nezabývaly okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, dodává, že úkolem Ústavního soudu není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, § 46).

S ohledem na řečené dospěl Ústavní soud k závěru, když mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost nebo správnost rozhodnutí, nýbrž toliko případné dotčení ústavní zásad, že obecné soudy postupovaly v projednávané věci způsobem ústavně souladným, k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených vpředu vyjmenovaných práv stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.






P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 9. dubna 2003



JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu








.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. IV. ÚS 13/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies