I. ÚS 446/02

09. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. R. S., společnost s r.o., zastoupené JUDr. I. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2002, čj. 30 Ca 62/2000-32, proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 3. 12. 1999, čj. 7171-0101-01/99 a proti rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 22. 10. 1999, čj. TR 1670/98/R-1, t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2002 se společnost J. R. S., doprava a obchod, spol. s r.o. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2002, čj. 30 Ca 62/2000-31, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 3. 12. 1999, čj. 7171-0101-01/99 a rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 22. 10. 1999, čj. TR 1670/98/R-1. Podle uvedeného rozhodnutí Celního úřadu Brno II se stěžovatelka dopustila celního deliktu podle ustanovení § 298 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon"), porušením zájmu společnosti způsobem uvedeným v ustanovení § 293 písm. a) celního zákona nesplněním povinností daných ustanoveními § 80 odst. 1, § 81 odst. 1 písm. a) a § 83 odst. 1 celního zákona, neboť při dopravě zboží, tj. návěsu SPZ: SV 71 GB, přes státní hranici dne 21. 9. 1995, toto zboží nepřihlásila a nepředložila spolu s doklady, které se k němu vztahují, nejbližšímu pohraničnímu celnímu úřadu, následně toto zboží nedopravila k příslušnému celnímu úřadu a nepředložila je k provedení celního řízení, tedy uvedené zboží nezákonně dovezla. Celní úřad Brno II proto stěžovatelce jako sankci za spáchaný celní delikt uložil dle ustanovení § 299 odst. 1 písm. a) a odst. 2 celního zákona pokutu ve výši 200.000,- Kč. Celní ředitelství Brno výše uvedeným rozhodnutím odvolání stěžovatelky zamítlo a rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 22. 10. 1999, č.j. TR 1670/98/R-1, potvrdilo.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 4. 2002, č.j. 30 Ca 62/2000-31, správní žalobu proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 3. 12. 1999, č.j. 7171-0101-01/99, zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku především uvedl, že v souzené věci jde o to, zda bylo celními orgány dostatečně prokázáno spáchání předmětného správního deliktu. Dle názoru krajského soudu byla stěžovatelka v dané věci povinna podat písemné celní prohlášení a předložit ho i s doklady celnímu úřadu k propuštění zboží do příslušného celního režimu, neboť zde nebyly dány podmínky pro podání ústního celního prohlášení dle § 24 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 92/1993 Sb. Nebyl totiž použit dopravní prostředek úplně osvobozený od dovozního cla, který byl propuštěn do režimu dočasného použití ve smyslu § 161 - 167 vyhlášky č. 93/1993 Sb., protože sice šlo o dopravní prostředek k obchodnímu použití evidovaný v zahraničí, leč tento prostředek nebyl dovezen a užíván osobou vykonávající svou činnost v zahraničí; stejně tak byl sice použit jinými českými osobami, než které dočasně pobývají v zahraničí, tyto však nebyly zmocněny tím, komu byl dopravní prostředek propuštěn do režimu dočasného použití, a nevykonávají svou činnost v jeho zájmu [§ 163 písm.a) a § 164 odst. 1 citované vyhlášky]. Protože stěžovatelka nebyla schopna doložit, že písemné prohlášení učinila, a spor o přechod zboží přes hranici nevznikl, měl krajský soud za to, že k naplnění skutkové podstaty celního deliktu došlo. K námitkám stěžovatelky, týkajícím se procesních pochybení celních orgánů, krajský soud uvedl, že provádění důkazů navržených stěžovatelkou nebylo třeba, neboť z hlediska posuzované věci nebyly relevantní; dále - dle názoru krajského soudu - bylo zboží ve výroku rozhodnutí celního úřadu dostatečně konkretizováno, celní orgány jasně specifikovaly, jakým způsobem se stěžovatelka celního deliktu dopustila, které skutečnosti to prokazují, která ustanovení celního zákona byla porušena a jakými úvahami byl celní orgán veden při hodnocení naplnění dané skutkové podstaty; odvolací celní orgán rovněž zdůvodnil, proč námitkám stěžovatelky uvedeným v odvolání nevyhověl. Krajský soud dále odkázal na rozhodnutí o odvolání, v němž se celní ředitelství vypořádalo s celou řadou námitek stěžovatelky; dle názoru krajského soudu tyto tvrzené vady ani nemohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Konečně správní soud k námitce stěžovatelky, že nebyl proveden důkaz komisionářskou smlouvou ze dne 11. 9. 1995, uvedl, že žalovaný (poznámka: v odůvodnění uvedeno "žalobce" - jedná se o evidentní písařskou chybu) se jí v rozsahu tvrzení stěžovatelky zabýval, a také uvedl, proč Celní úřad Brno II nepochybil, jestliže tento důkaz neprovedl.

Citovaná rozhodnutí orgánů veřejné moci napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní zejména tvrdí, že napadeným rozsudkem správního soudu bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Stěžovatelka je přesvědčena, že rozsudek byl vydán v rozporu s ústavně zakotveným postupem, je prý projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vykročuje z mezí ústavně stanoveného postupu soudu a porušuje tak i článek 95 odst. 1 Ústavy ČR, stanovící vázanost soudce zákonem.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve podrobně zrekapitulovala dosavadní průběh a výsledky řízení v souzené věci a zopakovala tvrzení, která již uvedla v odvolání a ve správní žalobě. Poukázala na ustanovení § 250i, 250j odst. 2 a § 157 odst. 2 o.s.ř., upravující postup správního soudu při přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí a vyjádřila přesvědčení, že Krajský soud v Brně těmto svým zákonným povinnostem nedostál a nevypořádal se se všemi důvody, v nichž spatřovala nezákonnost správního rozhodnutí. Stěžovatelka trvá na tom, že správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť orgány veřejné moci se dostatečně nevypořádaly se všemi důvody uvedenými v odvolání, resp. v žalobě a neumožnily jí též prokázat všechny skutečnosti. Dále vyjádřila názor, že orgány veřejné moci měly postupovat podle ustanovení § 164 tehdy platné vyhlášky ministerstva financí ČR č. 93/1993 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, a že tudíž nebyla povinna podat písemné celní prohlášení k propuštění zboží do příslušného celního režimu. Stěžovatelka rovněž poukázala na ustanovení § 158 odst. 2 vyhlášky ministerstva financí ČR č. 136/1998 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla (jež nahradila citovanou vyhlášku č. 93/1993 Sb.), dle něhož návěs nebo přívěs registrovaný v zahraničí a připojený k silničnímu motorovému vozidlu registrovanému v tuzemsku, se propustí do režimu dočasného použití s úplným osvobozením od cla i tehdy, nejsou-li podmínky uvedené v odstavci 1 písm. a) nebo b) splněny. Je toho názoru, že citovaná právní úprava byla upřesněna právě proto, že byla vydávána vadná rozhodnutí a že se stala obětí jednoho z těchto vadných rozhodnutí. Týkala-li se odvolací námitka mimo jiné nesprávně zjištěného stavu věci, což byl i jeden ze žalobních důvodů, bylo namístě, aby se orgány veřejné moci touto námitkou zabývaly, případně uvedly, na základě čeho dospěly k závěru, že skutečný stav věci byl zjištěn správně. Jejich odůvodnění však tento požadavek nerespektuje a dle názoru stěžovatelky - jak bylo již uvedeno výše - byl rozsudek vydán v rozporu s ústavně zakotveným způsobem. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud přijal nález, kterým napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zruší.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Brně a dále Celní ředitelství Brno. Celní úřad Brno II se vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se důvody ústavní stížnosti v podstatě shodují s důvody žalobními. Je toho názoru, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo porušeno. Soud se všemi žalobními námitkami v rámci přezkumného řízení zabýval, řádně je v odůvodnění zhodnotil a odůvodnil. Na tomto svém hodnocení soud trvá a odkazuje na odůvodnění správní žalobou napadeného rozsudku.

Celní ředitelství Brno ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mimo jiné uvedlo, že návěsy a tahače používané stěžovatelkou nesplňovaly podmínky pro propouštění do režimu dočasného použití s úplným osvobozením od cla a z těchto důvodů byl celními orgány za nezákonný dovoz zboží vyměřen celní dluh a za porušení celních předpisů uložena sankce. Ohledně jednotlivých námitek stěžovatelky Celní ředitelství Brno argumentovalo shodně jako ve svém rozhodnutí a ve vyjádření ke správní žalobě. Je proto toho názoru, že ústavní stížnost je nedůvodná a navrhlo, aby ji Ústavní soud zcela zamítl.

Ústavní soud na základě spisů Celního úřadu Brno II, Celního ředitelství Brno a Krajského soudu v Brně dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud předesílá, že již rozhodl o ústavních stížnostech stěžovatelky směřujících proti dalším rozhodnutím Celního úřadu Brno II, Celního ředitelství Brno a Krajského soudu v Brně, které se týkají stejné problematiky, tj. posouzení otázky, zda se stěžovatelka dopustila celního deliktu či nikoliv, a obsahujících totožnou ústavně právní argumentaci jako v souzené věci. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 421/02, III. ÚS 491/02, IV. ÚS 420/01, IV. ÚS 421/02, IV. ÚS468/02 a IV ÚS490/02, Ústavní soud odmítl z důvodu jejich zjevné neopodstatněnosti a od právních závěrů obsažených v uvedených rozhodnutích nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci.

Pokud stěžovatelka namítla porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. l (poznámka: případnější by bylo namítat zásah do práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny), pak již ze samotného faktu, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně vydanému podle části páté, hlavy druhé o.s.ř. - a že tudíž rozhodnutí správního orgánu bylo příslušným soudem přezkoumáno - lze evidentně dovodit, že právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. právo na soudní přezkum správního rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny) porušeno nebylo. K námitce porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR nutno uvést, že toto ustanovení samo o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky neobsahuje, neboť jde především o institucionální záruku nezávislosti soudů a soudců.

Co se týče práva na spravedlivý proces, Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi uvedl, že obsah tohoto pojmu nelze vykládat tak, že proces se stává nespravedlivým toliko tím, že soud dospěje k právnímu názoru, se kterým se jedna ze stran sporu neztotožňuje. Interpretace tzv. obyčejného práva by se mohla stát neústavní pouze za situace, pokud by byly závěry soudů natolik extrémní, že by porušovaly některé z ústavních práv či svobod stěžovatele (např. byly by zjevně diskriminující k určité skupině osob, bez rozumných a smysluplných důvodů by zakládaly evidentní nerovnost apod.). Zásah Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů, je totiž, s ohledem na jeho pravomoc, vázán na splnění zvláštních podmínek (srov. např. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 1994, nález č. 5), jež však v souzené věci nenastaly a stěžovatelka je ostatně ani nenamítala. Stěžovatelka se totiž - dle povahy svých tvrzení - domáhala přezkumu věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci. Přitom však přehlíží, že Ústavnímu soudu přezkoumávat běžnou zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí orgánů veřejné moci v zásadě nepřísluší (srov. např. sp. zn. II. ÚS 45/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1995, nález č. 5).

Obdobně se jeví nedůvodným obecný odkaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 332/96 a sp. zn. IV. ÚS 402/99. Ústavní soud právní názory v nich uvedené nezpochybňuje. Ve věci sp. zn. I. ÚS 332/96 však především judikoval, že za situace, kdy obecný soud nenařídil ústní jednání a spokojil se toliko s písemnými podáními, vyvolal nebezpečí, že stěžovatelka nebude moci své další důkazní návrhy účinně prezentovat, popř. nebude moci blíže vysvětlit svá tvrzení podaná v písemné formě, čímž došlo k porušení práv na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny). V nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 402/99 dospěl Ústavní soud k závěru, že správce daně i obecný soud postupovali způsobem, který ve svých důsledcích nemohl vést k vydání rozhodnutí na základě objektivně zjištěného skutkového stavu, neboť není přípustné, aby od daňového poplatníka bylo požadováno provedení důkazů o skutečnosti, na které se nepodílel, jak se v dané věci stalo. Tím došlo k porušení principu legality, ve svých důsledcích byl ohrožen princip spravedlivého procesu a v konečném důsledku pak mohlo dojít i k zásahu do práva chráněného článkem 11 Listiny. Ústavní soud proto konstatuje, že odkazy stěžovatelky na oba posléze citované nálezy Ústavního soudu jsou, z důvodů zcela odlišných skutkových okolností, nepřípadné.

Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími Celního úřadu Brno II, Celního ředitelství Brno a Krajského soudu v Brně k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2003



JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 446/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies