IV. ÚS 744/01

14. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 744/01















Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. P.S., 2) Mgr. D.V. a 3) P.M., všech zastoupených Mgr. M.V., směřující proti postupu policejního orgánu a vyšetřovatele, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :


Návrhem na zahájení řízení, doplněným podáním ze dne 17. 6. 2002, namítali stěžovatelé dotčení na svých ústavně zaručených základních právech, když současně tvrdili, že policejní orgány, jakož i vyšetřovatel, prověřující trestní oznámení na společnost C., jejímiž jsou společníky (resp. směřující vůči nim samotným), porušili ústavní imperativ, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo k zásahu do uvedených kautel dojít tím, že ve věci jednající policejní orgány (vyšetřovatelé) odmítají stěžovatele vytěžit, vyslechnout a převzít od nich doklady, umožňující učinit závěr o bezdůvodnosti učiněného trestního oznámení. V důsledku těchto tvrzení se proto domáhali, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by jednak konstatoval, že postupem vyšetřovatele a policejního orgánu v blíže označených věcech bylo nezákonně zasaženo do jejich ústavně zaručených práv a dále nařídil vyšetřovateli, aby stěžovatele vytěžil a umožnil jim se k věci vyjádřit a předložit listinné a jiné důkazy.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k vlastnímu věcnému přezkumu opodstatněnosti ústavní stížnosti, zkoumá, zda byly splněny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené zákonem. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Takovou fyzickou nebo právnickou osobou ve smyslu citovaného ustanovení je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebo jím ve shodě s procesními předpisy být měla, a to za současně splněné podmínky, že bylo porušeno, dle tvrzení této osoby, její ústavně zaručené právo.

Jak se podává v tomto směru relevantních ustanovení trestního řádu, účastníkem trestního řízení, resp. jeho stranou se rozumí ten, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem též státní zástupce; stejné postavení jako strana má i jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek (§ 12 odst. 6 tr. řádu). Pokud jsou prověřovány skutečnosti, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (§ 158 tr. řádu), není pochopitelně ani proti jeho dosud hypotetickému pachateli vedeno trestní řízení, a tudíž má v této fázi šetření případně pouze postavení specifického důkazního prostředku v rámci zjišťování uvedených skutečností, není však tím, proti němuž se trestní řízení vede, jímž je podezřelý, když se proti němu konají úkony před zahájením trestního stíhání (§ 76, § 82 odst. 4, § 83b odst. 4 tr. řádu), dále obviněný, obžalovaný a v zákonem předvídaných situacích odsouzený (srov. obdobně Š.P., K.V., B.J., P.F.: Trestní řád, Komentář, I. díl, 4. vydání, Praha, C. H. B., str. 111; resp. M.J., K.V., Š.P. a kol.: Kurs trestního práva. Trestní právo procesní., 1. vydání, Praha : C. H. B., 1999, str. 145). Co do vlastních námitek ústavní stížnosti má klíčový význam posléze i to, že právo podat vysvětlení potom jako ústavně zaručené základní právo ve spojení s příslušným procesním předpisem (tr. řádem) garantováno není (neexistuje), a proto se jej ani stěžovatelé nemohou dovolávat.

Je třeba poukázat v souvislosti s návrhem stěžovatelů rovněž na to, že Ústavní soud je jakožto orgán veřejné moci a coby orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) povinen při své činnosti respektovat též jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V dané věci, s ohledem na návrhové žádání stěžovatelů (jimi předestřený petit), je z hlediska kompetenčního určující ust. § 82 odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dle něhož, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Domáhají-li se tedy stěžovatelé vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud uložil povinnost směřující k plnění, tj. "nařídil vyšetřovateli, aby stěžovatele vytěžil a umožnil jim se k věci vyjádřit a předložit listinné a jiné důkazy", je nutno konstatovat, že se v daném případě jedná o návrh, resp. takovým způsobem formulovaný petit, který Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti reflektovat, tj. k vydání jemu korespondujícího rozhodnutí, jak vyplývá z toho, co bylo uvedeno, není oprávněn (Ústavní soud může výrokem svého rozhodnutí uložit, kromě zákazu v pokračování porušování práva a svobody, toliko již zmíněnou povinnost obnovit stav před porušením ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, pokud k němu došlo).

Jak patrno z uvedeného, stěžovatelé nedostáli požadavku vyjádřenému v ust. § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto byl jejich návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [jakož i podle ust. § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný] usnesením odmítnut, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Pro úplnost se připomíná, že stěžovatelé ve svém podání ze dne 17. 6. 2002 rovněž uvedli, že na základě předmětného trestního oznámení vedená věc byla ve smyslu ust. § 159a odst. 1 tr. řádu odložena, tj. z důvodu, kdy se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu a není ani na místě vyřídit věc jinak. Tím se ovšem jimi zahájené řízení o ústavní stížnosti stalo rovněž bezpředmětným.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2003


JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. IV. ÚS 744/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies